Douce se nevrací

Paříž, velkoměsto plné světel a přitažlivosti. Paříž plná bohémských umělců se přibližuje konci 19. stoleti. Píše se rok 1887 a Eiffelova vež je vystavěna do výše prvého poschodí. Je doba nejen valčíků ale i prvních elektrických žárovek.
Douce de Bonafé je dívka sotva sedmnáctiletá, která žije se svojí přísnou babičkou, která dokáže být někdy i dobrosrdečná. Její otec je hrabě, pán poněkud plachý a jemný. Palác obývá i Irena, Douceina vychovatelka a aby součet obyvatelů byl kompletní, přidáme ještě mladého Fabiena Maraniho, takto správce rodinných statků. Dá rozum, že Douce, probouzející se v ženu, zamiluje se první čistou láskou právě do Fabiena. Není divu, neboť její dosavadní život plynul v klášternickém stylu oné doby. Vychovatelka Irena je velmi krásná žena a do služeb hraběte ji před časem dovedl správce Marani.

Těžko můžeme odsoudit osamělého hraběte Engelberta, když zahoří láskou k mladé ženě. Marani si na ni též dělá nárok a nechce být z lásky hry vyšachován. Dá se tedy vytušit, že se tady zadělává na velký problém. A právě Douce, nezkušené děvče, aniž si to uvědomí, odvrací blížící se pohromu. Odchází s mužem, do kterého se zamilovala a ten, v návalu dobrých úmyslů, si slibuje, že její lásku splatí věrností. Douce však instinktem vyciťuje, že Marani nadále v srdci nosí pouze Irenu.

Situace se vyhrocuje a mladé dívce nezbývá nic jiného, než odchod od Fabiena a návrat domů. Rázné řešení zmírňuje dívčino přání jít s mužem svého srdce naposledy na večeři. Je to právě na Štědrý den, kdy se má tohle sentimentální rozloučení konat. Dívka se snaží chovat jako zkušená dáma. Je to jen zástěrka její rozbolavělé duše. Po večeři ještě zajdou do Opery a odtud chce odcestovat domů. Osud ukončuje příběh malé Douce způsobem navýsost krutým. Nikdy se již nevrátí k milujícímu tatínkovi a babičce, nikdy nebude přijímat s dětskou radostí z jejich rukou dárky.

Paříž právě v tuto noc zažije strašlivé neštěstí, zpráva o něm se lavinovitě šíří po celé Evropě. Malá Douce, dívka čistého srdce, zahyne v troskách požárem zachváceného paláce Opery...

Paříž, 1887. Douce je mladá dívka z vyšších vrstev, žije se svým invalidním otcem Engelbertem, dominantní osobností v domácnosti je ale její babička, hraběnka de Bonafé. Douce je zamilovaná do panského správce Fabiena, ten však její city neopětuje, protože prožívá románek se soukromou učitelkou Iréne, která je zároveň společnicí Douce. Fabien pomohl Iréne k jejímu současnému postavení a očekává od ní jakousi kompenzaci v podobě společného života v severní Americe. Iréne má ale vyšší ambice, čemuž vhodně nahraje nabídka k sňatku od Engelberta de Bonafé. Iréne pak odmítá Fabiena, ten nyní přijímá lásku Douce, jejich štěstí ale nemá dlouhého trvání...

Třetí společný film režiséra Claude Autant-Lary a již slavné herečky Odette Joyeux byl vyvrcholením jejich tvůrčí expanze v době okupace. Zatímco jejich předchozí dva filmy pranýřovaly buržoazní přežitky a předsudky společnosti spíše z pohledu komediálního, třetí titul DOUCE byl hlubší psychologickou sondou a také jedním z nejlepších francouzských filmů v době války. Druhou hlavní roli si vedle Odette Joyeux zahrála další tehdejší hvězda, Madeleine Robinson, herečka českého původu. Velmi působivou kreaci bezcitné a panovačné babičky podala Marguerite Moreno. Ve Francii měl film premiéru 10. listopadu 1943.