Delirium tremens

Když člověk spadne až na dno a kterak z toho ven
Balkánské filmy si   většinou neberou žádné   servítky, s divákem se nijak   nemazlí, jsou drsné a   syrové. Delirium tremens   srbského filmového kmeta   Gorana Markoviče (ročník   1946) sice všechny tyto   charakteristiky splňuje,   avšak navíc k tomu   přináší jemnou filmovou   poetiku a spoustu emočních   situací, které mohou   přejít až k dojetí a   občas i slzám. To je u   balkánských filmů skoro   ojedinělé. A navíc kromě   dramatu je to i komedie,   která místy vyvolává   opravdu upřímný divácký   smích.
Populární   herec Dagi je víc než   vytížený - hraje 40   divadelních představení   měsíčně, natáčí filmy,   televizní seriály,   účinkuje v estrádách.   Kromě toho má rodinu,   milenku a docela dost   společenských oslav a   večírků. Aby tohle   šílené tempo zvládl, pije.   Hraje opilý - sice stále   úspěšně, když není   večírek zajde aspoň do baru   a domů se vrací totálně   namol. Alkohol nad ním   postupně přebírá moc a   slavný herec končí v   léčebně.
Tady   dochází k nejhumornějším   a také k nejemotivnějším   scénám, kdy Dagi je úplně   mimo a domnívá se, že jeho   pacienti jsou studenti   herectví a snaží se je   vyučovat. Děj graduje s   příchodem specialistky   Lízy, která v této   léčebně aplikuje   psychiatrickou metodu   psychodramatu, kdy se pacienti   snaží vžít do rolí   kolegů, ale i imaginárních   postav jako Podpora, Naděje   či Herectví. Díky této   metodě doznávají   léčebných pokroků nejen   pacienti, ale možná i   diváci v kině.