Hodnocení: 9 / 10
Přidáno: 29.1.2023
Arvéd - krásné ztvárnění zla a ještě něco víc
Na současnou českou filmovou tvorbu zcela zvláštní dílo, ani ne tak tématem jako formou zpracování. Hlavní postava doktor Jiří Arvéd Smíchovský je rozporuplný člověk. Věřící, postupem času víc v ďábla než v Boha, okultista, který pro získání vzácných okultistických relikvií udělá cokoliv. Na druhé straně také pořád jenom člověk, který je dohnán okolnostmi (druhá světová válka, výslechy, věznění, po válce komunistická perzekuce, opět výslechy, vězení) k činům, kterých by se za jiných okolností určitě nedopustil.
Zlo je v tomto filmu všudypřítomné, avšak není pojato jako akutní hrozba, ale spíš jako důsledek doby. Děj se pohybuje v několika časových rovinách, dochází zde k magii zřetězení i opakování událostí. Nejednoznačnost a tajuplnost ústřední postavy film zachovává od začátku až do konce a umožňuje tak divákovi, aby si dost věcí domýšlel a vysvětloval podle svého vnímání, cítění a naladění.
Propracovaný scénář, výjimečná režie, působivé vizuální ztvárnění, perfektní herecké výkony v prvé řadě s Michalem Kernem v roli Arvéda, to jsou hodnoty, které tento snímek staví do popředí současné české filmové tvorby.
Pokud nepropadnete do deprese díky ďábelsky podmanivému ztvárnění, může vás tento film nejen obohatit, ale i povznést.
Hodnocení: 7 / 10
Přidáno: 11.12.2020
Prý komedie
Moc jsem se u tohoto filmu nezasmál. Ani ne tak z toho důvodu, že určitý styl humoru mne neoslovuje ... a byť některou psychedelickou muziku docela můžu, tahle mne moc neoslovila. Takže troufám si varovat - moc komedie neočekávejte (možná jsem film úplně nepochopil a bral jsem ho příliš vážně). Stručně k obsahu - DJ Ickarus je dobrý, nadějný, má fajn přítelkyni, má našlápnuto dostat se někam dál, má neshody s rodinou a má pozitivní vztah k drogám. Ty ho nakonec doženou až k hospitalizaci ve specializovaném léčebném ústavu. .. Hodně zvláštní film, který jsem měl zpočátku chuť nedokoukat a ke konci mne až skoro doháněl k slzám dojetí. Skvěle sehrané role DJ Martinase = Ickarus, jeho přítelkyně Mathyldy anebo ošetřující lékařky, nádherná reálná přesvědčivá atmosféra, minimalistické emocionální pasáže, ...a nakonec i styl muziky, která není zrovna mým šálkem, jsem vzal na milost a docela jsem si ji užil (bez tripu). Doporučuji shlédnout - a přes příp. počáteční nechuť vydržet - odměna se dostaví.
Hodnocení: 8 / 10
Přidáno: 1.4.2020
Zklamaný zatrplý chlap versus zrazená blondýna.
Přes trošku laciný název dost podařená romantická komedie. Občas nějaká ta slabinka ve scénáři, chvílemi trochu vypočítavé, jindy zase hra na city, ale ve výsledku dost vydařená věc, korunovaná skvělými hereckými výkony nejen v hlavních rolích, ale i v rolích vedlejších. Tenhle film si nehraje na žádné velké filmové umění, má především pobavit a to splňuje beze zbytku díky preciznímu řemeslnému zpracování.
Trošku synteticky krásná Eliška Vomáčková (Petra Hřebíčková) žije (aniž by kdy zjevně pracovala) se svým milovaným mužem (Jiří Langmajer) lékařem, harmonickým životem, bez starostí, celkem v pohodě, až na to, že její muž nechce mít děti. Do té doby, než jí její milovaný partner oznámí, že od ní odchází - kvůli vztahu se svou zdravotní sestrou se kterou čeká dítě. Eliška se rozhodne vzít život do svých rukou a vezme místo učitelky v jednotřídce v jakési zapadlé malé středočeské vesnici. Dosavadní příjemné žití vystřídá dost nepohodlný život v docela tvrdých podmínkách, navíc ve společnosti spolubydlícího hrobníka Božíčka (Ondřej Vetchý), který už dost dlouho nesnáší jakoukoliv ženskou ve své blízkosti (má proto své pádné důvody). Mezi touto nesourodou dvojicí je to chvílemi na zabití, díky starostovi obce (Miroslav Táborský) se to vždycky nějak urovná. Řekl bych - klasické filmové klišé, kdy dvě naprosto rozdílné povahy, lezoucí si na nervy, si nakonec k sobě přes spoustu překážek a problémů najdou cestu. Byť to podle této charakteristiky vypadá trochu na filmový kýč, je to skvěle napsané, zrežírované a především úžasně zahrané, že ve výsledku je to parádní filmový zážitek, který by měl ještě dlouho doznívat minimálně na televizních obrazovkách a i v zasloužených reprízách na plátnech kin.
Hodnocení: 8 / 10
Přidáno: 14.1.2021
Krásné pokoukání a pěkná hudba k tomu
Snímek Bilitis režiséra a uměleckého fotografa Davida Hamiltona dokáže potěšit nejedno divácké oko - po vizuální stránce nemá žádné slabé místo a lze se kochat od první minuty až po poslední.
Dosti dobře je na tom i hudební doprovod skladatele Francise Lai - příjemná hudba, jemně dokreslující děj, nijak nevyčnívající ani nerušící. Prostě nádherná symbióza vizuální a hudební složky.
K tomu lze připočíst citlivě vybrané tváře i těla protagonistů, krásné, mladé, občas odhalené dívky nevyjímaje. Erotické scény jsou vkusně nasnímané, neprovokují a skousne je i puritánský divák. Herecké výkony dobré až skvělé.
Tak trochu slabinou je dějová linka - jednou větou: Bilitis, žákyně dívčí školy, odjíždí na prázdniny ke své pěstounce Melisse; zatím nepoznala slasti lásky a tak i přes určitý snad vrozený odpor k mužům se seznamuje s mladým fotografem Lucasem, avšak krásná Melissa ji přitahuje víc - až tak, že je ochotna pro ni hledat vhodného milence.
Bilitis je příjemnou filmovou harmonií pro oči i uši, hloubku v tomto snímku asi málokdo pohledá. Přesto lze říci - dobře, že se točí i takovéto filmy a poklona Davidu Hamiltonovi.
Hodnocení: 6 / 10
Přidáno: 25.10.2022
Mám rád filmy s rozporuplným hodnocením
Obvykle v nich najdu spoustu věcí, za které jim pak dávám velký počet hvězdiček. U Blue Valentine se tak nestalo. To, co se tam dělo mezi manžely Cindy a Deanem bylo sice skvěle zahrané, ale jinak naprosto cizorodé, rozumově i citově vzdálené.
Když oni ti Američani jsou úplně jiný živočišný druh. Jinak myslí, jinak cítí, úplně jinak žijou. Pochopit jejich lásku (pokud je to vůbec láska) je někdy hodně složité.
Blue Valentine jako film o degeneraci citů OK. "Vím, že se něco děje." Hezký moment, kdy chlap má svou intuici... A ten chlap je tam celkem fajn. Mám pocit, že tohle téma začíná být docela aktuální i v naší vlasti. "Pokrok" a rozvoj civilizace si vybírá svou daň.
Hodnocení: 9 / 10
Přidáno: 26.9.2019
Jak obrousit hrany nenávisti mezi národy
Brankář je filmem natočeným podle skutečných událostí. Válečný zajatec Bert Trautmann, bývalý voják wehrmachtu ale také dobrý fotbalista, dostane v britském zajateckém táboře šanci - hrát fotbal za britský fotbalový tým. Bert tuto šanci vezme - přes protesty téměř všech, kdo znají jeho válečnou minulost, prostě jde do toho. Sklízí nenávist, urážky, nadávky - válka ho však zocelila, ne nevýznamnou roli sehraje i jeho láska k Margaret - dceři obchodníka, který ho vytáhl z bahna britského lágru a dal mu šanci na fotbalovém hřišti. Bert v britské bráně zachraňuje kůži fotbalovému týmu Manchester City a postupem času (byť zpočátku nenávistný nácek) se stává britským národním hrdinou. Snímek Brankář je nasnímán realisticky, bez příkras, naprosto střízlivě a působivě. Film o tom, jak jediný člověk dokáže neskutečnou silou a vůlí přispět ke sblížení dvou nepřátelských států, dvou nenávistných národů. Film o fašistovi, vyznamenaném za války železným křížem, kterého v Británii zpočátku téměř všichni nenávidí, avšak postupem času ho všichni milují - muži jako špičkového sportovce, ženy jako pěkného a také úspěšného chlapa a děti jako usměvavého kamaráda, který jim nikdy neodmítne podepsat fotku nebo památník. Zní to trochu jako idylka, ale i přes trochu romantický podtext je to chvílemi zatraceně tvrdý film. Poučení? Každý může chybovat, ale ne každý dokáže chyby druhých odpouštět.
Hodnocení: 9 / 10
Přidáno: 4.9.2021
Film o stáří, který není pro každého.
Tenhle film není nijak akční, ani dramatický, spíš citlivý a dojemný - fajnšmekry britské filmové klasiky určitě osloví. Stará bezdomovkyně Maggie, bydlící v dodávce v jedné z londýnských uliček, má za sebou dost pohnutý život. To všechno se dovídáme až postupem času, v konfrontaci s příběhem spisovatele a dramaturga Alana Bennetta, u kterého se svou starou dodávkou zakotví na mnoho let. Svérázná stará ženská v hereckém ztvárnění úžasné Maggie Smith (v době natáčení jí bylo 81 let) si i přes svou nekomunikativnost a zdánlivě záporný přístup k okolí dokáže získat srdce diváků. Film o tom, že když vám nedokáže podat pomocnou ruku hudba, příbuzní, církev anebo sociální systém, jsou tu pořád ještě lidi, kteří mají srdce a v něm cit.
Hodnocení: 9 / 10
Přidáno: 23.2.2020
Když člověk spadne až na dno a kterak z toho ven
Balkánské filmy si většinou neberou žádné servítky, s divákem se nijak nemazlí, jsou drsné a syrové. Delirium tremens srbského filmového kmeta Gorana Markoviče (ročník 1946) sice všechny tyto charakteristiky splňuje, avšak navíc k tomu přináší jemnou filmovou poetiku a spoustu emočních situací, které mohou přejít až k dojetí a občas i slzám. To je u balkánských filmů skoro ojedinělé. A navíc kromě dramatu je to i komedie, která místy vyvolává opravdu upřímný divácký smích.
Populární herec Dagi je víc než vytížený - hraje 40 divadelních představení měsíčně, natáčí filmy, televizní seriály, účinkuje v estrádách. Kromě toho má rodinu, milenku a docela dost společenských oslav a večírků. Aby tohle šílené tempo zvládl, pije. Hraje opilý - sice stále úspěšně, když není večírek zajde aspoň do baru a domů se vrací totálně namol. Alkohol nad ním postupně přebírá moc a slavný herec končí v léčebně.
Tady dochází k nejhumornějším a také k nejemotivnějším scénám, kdy Dagi je úplně mimo a domnívá se, že jeho pacienti jsou studenti herectví a snaží se je vyučovat. Děj graduje s příchodem specialistky Lízy, která v této léčebně aplikuje psychiatrickou metodu psychodramatu, kdy se pacienti snaží vžít do rolí kolegů, ale i imaginárních postav jako Podpora, Naděje či Herectví. Díky této metodě doznávají léčebných pokroků nejen pacienti, ale možná i diváci v kině.
Hodnocení: 8 / 10
Přidáno: 13.12.2020
Dellamorte Dellamore - smrt láska
... je zvláštní, jak v italštině jsou si tato dvě slova blízká
Horor, současně komedie a drama - alespoň takhle se to uvádí v informacích k filmu. Dost zvláštní snímek a těžko zařaditelný do jakékoli žánrové škatulky. V prvním sledu bych ho charakterizoval jako bizarní, symbolický, zvráceně poetický i erotický. Právě v symbolice i přes kýčovité hororové scény (které spíš než ke strachu a hrůze vedou spíše k úsměvu) lze hledat určitou nevyřčenou otázku na hranici mezi životem a smrtí. Oživlé zombie se sápou na živé bytosti s tím, že chtějí jíst. "Co je na tom špatného, že mě chtěl jenom jíst?" říká zoufalá truchlící matka na hrobě svého tragicky zemřelého syna ve chvíli, kdy on povstane z mrtvých a hledá, kým živoucím by se nasytil. Celým filmem se kromě života a smrti prolíná také láska ve všech jejích možných absurdních podobách. Dellamorte Dellamore je dílo neotřelé, zvláštní, nelaciné, mnohovrstevné, občas na hranici normálnosti a šílenství. O symbolickém poslání by se dalo asi hodně diskutovat - buď jak buď, film stojí za zkouknutí i za následnou debatu s přáteli u piva, vína nebo "laku na rakev".
Hodnocení: 8 / 10
Přidáno: 13.12.2020
Tenhle příběh není pro mladý
V prvé řadě nádherná muzika. Pak krásná severská krajina. Působivý minimalistický příběh o starých lidech, o ženě a muži kdysi velmi blízkých, kteří se po letech setkají - na ne příliš poetickém místě - v domově pro seniory. I po těch dlouhých letech odloučení si rozumí - tady a takhle nechtějí skončit. A tak začíná jejich útěk z ústavu, krádež Jeepu, až se dostanou na ostrov plný vzpomínek, kde je pro ně důstojné skončit bytí na tomto světě.
Hodnocení: 9 / 10
Přidáno: 11.7.2017
Karel Kachyňa v severském podání
Film Dívenka téměř neznámého švédského režiséra Frederika Edfeldta je pohlazením po duši pro všechny milovníky umění ve stylu geniálního Karla Kachyni. Děj není nijak akční - spíš lze hovořit o poetice i propracovanosti každé scény, každého záběru, na pozadí skvělý hudební doprovod. Tomu všemu vévodí úžasný herecký výkon hlavní bezejmenné hrdinky (v podání zrzavé představitelky jménem Bianca Engström) - téměř desetileté dívky, která díky nadálým i nenadálým okolnostem prožívá prázdniny bez dozoru dospělých.
Hodnocení: 4 / 10
Přidáno: 22.5.2020
O lidech, kteří teprve včera slezli ze stromu
V hlavních rolích primitiv, pablb, dement, idiot, kretén, debil, násilník, narkoman, jakž takž inteligentních tam bylo snad jen pár psů. Kolik lidí na planetě dnes žije na mentální úrovni odpovídající pravěku? Nebo by snad byli alespoň průměrně inteligentní, kdyby neměli hlavu vybrakovanou užíváním drog? Vypadá takhle život na periferii většiny velkých měst? Žijí na úrovni této prvobytně pospolité společnosti miliony či miliardy lidí?
Marcello, hlavní postava, je naivní, nesmělý, malý postavou i odvahou, je důvěřivý a umí to se psy. Má psí salon (salonek), má rád zvířata, žije dost jednoduchým životem, kamarádů moc nemá, jediným blízkým přítelem je hajzl a násilník Simoncino. A pak má taky ze zjevně rozpadlého manželství cca jedenáctiletou dcerku, kterou bezmezně miluje. Aby si přilepšil, občas dýluje drogy, občas si i sám šlehne. Nebýt podivného přátelství se Simoncinem a drog, mohl se jeho život vyvíjet celkem příjemně. Kombinace jednoduchého citlivého naivky a primitivního násilníka není zrovna optimální. Marcello ctí zásady přátelství a kvůli Simoncinům trestným činům skončí ve vězení...
Sonda do zvláštního života chudých obyvatel městské periferie přináší ne zrovna pozitivní zážitky. Obzvlášť velmi podivný přátelský vztah dogmana Marcella a násilníka Simoncina budí v divákovi více než smíšené pocity. Možná zajímavý pohled do života v sociální oblasti, kterou příliš neznáme, ale jinak působivý a nepříjemný film o lidském bahně, primitivismu a lidském zoufalství.
Hodnocení: 7 / 10
Přidáno: 25.9.2021
Neuchvátí, ale dá sa.
Jean-Paul Belmondo v roli, která mu nedává možnost rozjet jeho herecký šmrnc, tak jak je divák zvyklý. Jo, je to sice pořád on, svůdce žen, drzý a veselý chlapík, který s bravurou překročí i zákon, ale je to takové bez šťávy, prostě to nemá správný drajv. Není to ani tak vina Bebela - jako herec dělá co může a je naprosto přirozený, ale spíš je chyba v nedotaženém a tak trochu nesourodém scénáři a režie už to nijak nezachraňuje. Film o automobilovém závodníku Francois Holinovi, který kvůli jím zaviněné smrtelné nehodě jeho kamaráda přišel o licenci a tak se dal na dráhu zločinu, je jen průměrný - sem tam dobrá hláška, vtipná scéna, pěkné ženy, občas drama. Je to takové rozdrobené, nemá to tu správnou gradaci napětí, pochválit lze hudební stopu - ta je nádherná. Pro příznivce Bebelových filmů skoro povinnost, ti ostatní se mu mohou vyhnout a neutrpí žádnou velkou ztrátu.
Hodnocení: 9 / 10
Přidáno: 26.4.2020
Svoboda v maorském podání
Nádherný snímek novozélandského filmaře Taika Waititi je především o svobodě. O svobodě, o útěku před společností svázanou často nesmyslnými právními předpisy, o lidskosti i o krásné novozélandské přírodě. Obtloustlý maorský teenager Ricky, který ztratil rodiče, si nemůže svobodně vybrat, s kým chce žít, s kým je mu dobře, koho má rád. Úřady prostě rozhodnou a přání a city dítěte nerespektují. Proto se Ricky ocitne na útěku před úřady ještě se svým strýcem Hecem - v patách je jim nejen sociálka a policie, ale nakonec i zvláštní komando a armáda. Putování po novozélandské buši je plné zážitků, poznání, krásy, ale i nebezpečí a strádání. Ubručený strýc a malý Ricky potkávají na své cestě buší nejrůznější lidi - někteří jim fandí, jiným jde o vypsanou odměnu za ulovení dvou uprchlíků. Co je typické pro režiséra Taika Waititi je osobitá poetika, nadsázka a hravost, která filmu dodává výjimečné "světlo".
Pokud jste se potulovali jako děti přírodou, ať už jako skauti, pionýři, trampové, anebo jen tak z radosti nad tou krásou, pokud si tyhle zážitky dokážete vychutnat i jako dospělí, je tento film pro vás tou pravou vychutnávkou.
Hodnocení: 7 / 10
Přidáno: 23.11.2020
Pohřeb okořeněný britským humorem
Udělat z tak vážné věci jako pohřeb komedii je opravdu kumšt. A komedie to není nijak laciná - je to tak trochu i psychologická sonda, která odhaluje u některých pozůstalých jejich opravdové já. Včetně ve vypjatých momentech nepředstíraných vztahů k ostatním. A to vše dosti chytře a vtipně. Film není až tak akční, ale je zde spousta nepřevídatelných zápletek, které se stále více komplikují - o to více je tento film zajímavý a poutavý. Prostě - nádherný britský humor - trochu absurdní, trochu černý, místy i tragikomický - jak jinak, jsme přece na pohřbu.
Hodnocení: 7 / 10
Přidáno: 21.11.2020
O touze a míjení
Medianeras zaujmou svým zajímavým rytmem, atmosférou i téměř dokumentárním ztvárněním. Tak trochu intelektuální příběh na první pohled sympatického Martína a mladé přitažlivé Mariany je ozvláštněný tím, že po celou dobu děje se vlastně neznají - byť bydlí dost blízko sebe. Oba mají za sebou ne příliš vydařený vztah, oba touží po smysluplném citovém naplnění, po partnerovi, který tu nebude jen na pár nocí. Každý z nich žije svým vlastním životem, a byť se potkávají, neustále se míjejí, a i když jsou na ulici těsně vedle sebe, neví jeden o druhém. Mariana je architektka, která se prozatím živí návrhem a realizací designu výloh u prodejen a obchodních domů. Osobně se mi líbily její názory na současnou architekturu moderního města doprovázené zajímavými záběry. Stejně tak se mi zamlouvaly záběry interiérů, v kterých oba protagonisté přebývali. Medianeras jsou zvláštním filmem, tak trochu připomínajícím novou vlnu v šedesátých letech. Hodnotil bych tento filmový počin docela vysoko, nebýt šíleného závěru v podobě YouTube klipu. Přesto tento film stojí v každém případě za shlédnutí.
Hodnocení: 9 / 10
Přidáno: 30.5.2021
Jak může být alkohol dobrým sluhou, ale zlým pánem
"Pije jako Dán" – poslední film dánského filmaře Thomase Vinterberga nám dokazuje, že toto české úsloví v Dánsku stále platí. Chlast nás přivádí do středoškolského prostředí, kdy čtyři učitelé, dlouholetí kamarádi, se rozhodnou absolvovat experiment – ověřit v praxi, že určitá hladina alkoholu v krvi podněcuje tvořivost a vynalézavost, v jejich případě i v procesu výuky.
A tento pokus přináší první výsledky: jejich výklad, styl výuky se stává zajímavějším, studenti jeví o načerpání vědomostí větší zájem a tím se zlepšuje i jejich prospěch. Čtveřice kantorů se rozhodne v experimentu pokračovat a přenést ho do roviny skutečného akademického výzkumu. Experimentují se zvyšováním dávek alkoholu, začínají se však objevovat i první problémy, např. v rodině nebo ve společnosti.
A pijí i studenti. Nikoli v rámci nějakého experimentu, ale prostě je to mezi mládeží běžné, ať už se jedná o některé soutěže nebo oslavu maturity.
Zajímavá sonda do dánského středoškolského prostředí je podaná z počátku velmi humorně, postupně však začne nabývat na tragičnosti. Excelentní herecké výkony v první linii s úžasným Madsem Mikkelsenem, originální kamera Sturly Brandtha Grøvlena a především precizní režijní vedení Thomase Vinterberga jsou zárukou jedinečného filmového zážitku
Hodnocení: 6 / 10
Přidáno: 27.8.2020
Když technické kvalitě emoce jen s bídou sekundují
A tak jsem se těšil, že uvidím sci-fi, které má ducha a myšlenku. Technická kvalita dobrá (jak jinak, to se dá u Christophera Nolana při jeho renomé ve filmařském bysnysu přímo očekávat), vize zajímavá, děj propracovaný, avšak ždímání citů z diváka mne znechutilo natolik, že jsem měl co dělat, abych film dokoukal. Emocionálně naprosto laciné (asi ne pro diváky béčkových filmů), že jsem si musel chvílemi i polohlasem ulevovat (naštěstí ne v kině). Dokonce jsem si říkal, zda Nolan prožil nějaký opravdový cit, když v jeho filmu Interstellar jsou všechny emoce hrané, vyumělkované, těžko uvěřitelné. Abych byl alespoň trochu pozitivní, tak kromě vizuální a technické stránky pochválím i hudbu, občas i herecké výkony, a trocha toho robotického humoru na začátku.
Miluji žánr sci-fi, ale tento film podruhé nemusím.
PS: Navíc mne dost iritovala ústa - u hlavního představitele Matthew McConaughey typ hladová ryba a (nechť mi ženské představitelky odpustí) u hereček Mackenzie Foy, Jessica Chastain, Anne Hathaway široká ústa typu měkká houba.
Hodnocení: 8 / 10
Přidáno: 12.6.2021
Severský film s teplem jihu
Šest lidí malého severského města, šest hlavních postav, které mají své životy, ale také své životní problémy. Jedno je však pro ně společné - jsou citliví, zranitelní, zažili životní zklamámí i prohry a v tuto chvíli jsou bez partnerů. Co je ještě pro ně spojující je to, že jedné zimy se přihlásí do kurzu italštiny.
Asi to nebude jen teplem italského jazyka, spíš vzájemným setkáváním a paradoxně přes cizí jazyk i postupným poznáváním jeden druhého - jsou si blízcí víc než kdy předtím a od toho nejsou daleko city, které se z počátku jen nesměle projevují, až nakonec v plné intentitě propuknou pod jižním sluncem - při zájezdu do Benátek (v rámci kurzu italštiny). Lidský a milý film o lidských vztazích, vzájemném poznávání i o šanci najít jeden druhého a zkusit si prožít šťastný život.
Hodnocení: 10 / 10
Přidáno: 7.10.2022
Jedna sekunda + 105 minut filmové krásy
Filmem Jedna sekunda se oceňovaný čínský filmař Yimou Zhang vrací k jednoduché filmové výpovědi, avšak jeho typický rukopis s nádhernou vizuální stopou a jemnou poetikou dělá z tohoto filmu další klenot v jeho autorské filmové sbírce.
Zhang uteče z pracovního tábora, aby našel cívku z filmem, kde se v ději objeví i jeho ztracená dcera. Sice jen na jednu vteřinu, ale i to stojí Zhangovi za všechna ta utrpení, která musí podstoupit. Na cestě pouští se mu stane společnicí malá tulačka a zlodějka Liu.
Když konečně nalezený filmový kotouč dorazí do vesnice, musí se před vlastním promítáním očistit od bahna a nečistot, políčko po políčku. Na této práci se podílejí všichni diváci, protože jinak film neuvidí.
Zhangova láska k filmu je cítit z každého záběru, z "každého filmového políčka" a dokáže se přenést na filmové diváky kdekoliv na světě.
Hodnocení: 7 / 10
Přidáno: 25.4.2020
Herecký koncert Jiřiny Bohdalové a Kryštofa Hádka
Dosti zajímavý televizní film, ve kterém se téměř nehnou z plátna/obrazovky Jiřina Bohdalová a Kryštof Hádek. Jejich herecké výkony jsou excelentní - Jiřina Bohdalová ve svých 88 letech je v roli staré opuštěné ženy úžasná a Kryštof Hádek tentokrát v roli úlisného nevyrovnaného hajzla naprosto přesvědčivý. Film trošku strádá nepropracovaným scénářem a režie pak už toho příliš nezachránila. Komorní pojetí - dobrá, ale postrádám silnější a působivou atmosféru, ke které se v druhé polovině filmu rozehraný děj, uzavřený prostor a dva lidé v extrémní situaci přímo nabízí. Přesto Klec považuji za nadprůměrný filmový počin, který úplně nezapadne, ale určitě nebude nijak opěvován a nedočká se ani příliš častých repríz. PS: Pracovní název Cvrček se mi zdá daleko výstižnější.
Hodnocení: 8 / 10
Přidáno: 11.2.2021
Nikdy nevíš co se stane, když potkáš lásku
Arthur je grafik, talentovaný avšak nijak známý kreslíř komiksových obrázků. Jeho manželka Rita je podstatně ambicióznější - není divu, že se stane nejmladší ředitelkou střední školy v celé zemi. Oběma tohle pohodlné bezdětné (přes všechny snahy) zázemí vyhovuje. Jen do té doby, kdy se Arthur setká se záhadnou, nevypočitatelnou, přitažlivou a dost svůdnou Alicí.
Alice vstoupí do jeho dosavadní existence jako sám nový život. Oba dva jsou do sebe zamilovaní, Arthur se snaží lásce bránit - má přece celkem spokojené manželství, ženu, s kterou si rozumí, tak co na dosavadním životě měnit.
Když se muž zamiluje do ženy, jejíž láska je nespoutaná a bláznivá, když ona sama je šílená, tady jde opravdu o život. Komedie s příměsí emocí a černého humoru se silným psychologickým podtextem - co všechno dokáží ženy, když jim opravdu o něco jde.
Hodnocení: 10 / 10
Přidáno: 28.1.2020
Hravost a genialita?
Králíček Jojo
Do tohoto filmu se nelze jinak než zamilovat. Novozélandský tvůrce Taika Waititi má v sobě kus nespoutaného divocha po maorském otci a kus uvážlivé moudrosti po židovské matce - a navíc disponuje nádhernou tvůrčí fantazií a hravostí ruku v ruce s humorem sobě vlastním. Svým způsobem je i rebelem - proti zažitým konvencím, proti nelidskosti, proti násilí na bezbranných…
Aby filmař kdesi z Nového Zélandu natočil film z období druhé světové války - přesněji řečeno období Třetí říše, kde hlavním hrdinou je nacismem zmanipulovaný desetiletý chlapec (králíček Jojo), jeho maminka a posléze i prozrazená židovská dívka, kterou maminka ukrývá v jejich domě, to je skoro sci-fi. Co asi novozélandský tvůrce může vědět o tomto historickém údobí kdesi v Evropě a navíc má odvahu na toto téma natočit KOMEDII. Králíček Jojo krom jednoho opravdového kamaráda má i přítele imaginárního - je jím Adolf Hitler. S ním konzultuje důležitá rozhodnutí a ubezpečuje se ve správnosti svého konání. Hitler zde není nijak zesměšňován - spíše je to výplod fantazie desetiletého kluka a podle toho se také chová. Do role Adolfa Hitlera se obsadil sám režisér Taika Waititi- po matce Žid a po otci Maor. Podle samotného Waititi „není lepší způsob, jak Hitlerovi a celé jeho ideologii ukázat prostředníček.“
Králíček Jojo začíná jako docela pohodová komedie, kde není nouze o veselé scény i humorné hlášky. Desetiletý kluk je členem hitlerjugend a hlavu má zmasírovanou nacistickou propagandou. Baví ho to – nácvik útoků, zacházení s nožem, granátem, pálení knih a nenávidění Židů. Všechno podávané s lehkostí a humorem. Jenže - pak začíná přituhovat - a přituhují i úsměvy na rtech diváků. Humor je tu stále, ale je tu s ním ruku v ruce i tragická a úděsná realita, kdy se věší, střílí a umírají lidé. Králíček Jojo je nádherný emocionální mix humoru, dramatu i tragičnosti, který dokáže oslovit diváky náročné i komerční, který baví, ale i vzdělává a poučuje, který obohatí každého, kdo se mu dokáže otevřít - ať už je Žid nebo Němec, dítě nebo dospělý, bez rozdílu vyznání, přesvědčení či politického smýšlení. Králíček Jojo se na první pohled tváří jako absurdní komedie z nelehkého období lidských dějin, na pohled druhý to je geniální filmový počin s kritickým dopadem i poučením pro všechny, kdo neví, jaké zlo znamenala nacistická Třetí říše, holokaust, vyhlazování a vraždění lidí v řádech milionů. PS: Nebojte, takhle natvrdo to ve filmu nezazní, těch mrtvých tam opravdu tolik není. .. Ale stačí to.
Hodnocení: 7 / 10
Přidáno: 4.8.2017
Křižáček - film z jiného světa - ze světa absolutn
Křižáček režiséra Václava Kadrnky není rozhodně filmem pro komerční diváky. Zajímavé je, že i artoví diváci i filmoví kritici se dosti různí, při hodnocení tohoto filmu.
Film byl natočen volně podle literární předlohy Jaroslava Vrchlického Svojanovský křižáček, historické období - středověk, začátek 13. století, hlavními postavami jsou rytíř Bořek ze Svojanova a jeho devítiletý syn Jeník. Malý Jeník ovlivněný pověstmi o dětských křížových výpravách se rozhodne utéci z domova, aby se přidal k dětské křižácké výpravě a osvobodil Jeruzalém.
Jeho otec se vydává po jeho stopách, aby syna dovedl zpátky domů. Cestou potkává několik lidí, kteří mu sice podají nějakou informaci o jeho synovi, ale jediný, kdo mu opravdu pomůže je mladý rytíř, který je oddán svaté myšlence a chce se přidat k výpravě k osvobození Jeruzaléma.
Děj je tedy velmi jednoduchý, u Křižáčka je však daleko důležitější to, jak byl tento film natočen než to, o čem pojednává.
První je do očí bijící velmi rozvláčné tempo. Pár akčních momentů se ve filmu také najde, ale celkově se film odvíjí velmi, velmi pomalu. V kontextu s tím drží linii minimum dialogů a naprosto úsporná mimika všech postav, ať už ve významnějších či vedlejších rolích.
Vizuální stránka filmu mně osobně ladila s celkovým rozpoložením či náladou snímku, i když jsem hned v prvních minutách projekce želel, že Křižáček neběží na nějakém výpravnějším formátu, ale pouze na 4:3. Dobře, může to být moje zhýčkanost některými historickými opusy, ale pokud je i tato strohost formátu uměleckým záměrem, OK. Navíc překvapí čistota zpracování - o syrovosti a krutosti středověku asi nikdo nepochybuje, mnozí filmaři hrají na tuto notu a dávkují divákům porce násilí, špíny a hnusu. Křižáček zůstává čistý (téměř).
Kamera, byť se mi nezdá nijak hravá či vynalézavá, ladí s celkovým podáním filmu - nelze jí upřít chvílemi i malebnost nebo působivé detaily, avšak dlouhé pomalé záběry převažují. Co mne oslovilo, byl hudební doprovod Ivany a Vojtěcha Havlových. Opět na minimalistickou notu, ale podle mého názoru působivé a nádherně doplňující celkovou atmosféru filmu.
Použité zvuky - byť nenápadně, ale dobře doplňují celkovou dějovou linku.
No a dostáváme se k jadérku věci - co chtěl autor svým dílem sdělit? Prvoplánově by se nabízela myšlenka charakterizovat určitou etapu středověku v souvislosti s dětskými křížovými výpravami. Nabízí se i hypotéza - film je paralelou s dnešní vlnou mladičkých fanatiků bojujících za jakoukoli víru.
Podle vyjádření autora se však jedná především o symbol dětství a dospívání, kdy i malé dítě, ztracené a opět nalezené zůstává rodičům neustále vzdálené.
Podobenství lze ve filmu nalézt mnoho - nejsem si jist, že se vždy jedná o režijní záměr - ale i když divák nachází své jinotaje v nejrůznějších scénách či detailech, lze to filmu přičíst jedině k dobru.
Někteří diváci porovnávají Křižáčka k filmům Františka Vláčila Markéta Lazarová příp. Údolí včel. To porovnání není vůbec na místě - cítím, že Václav Kadrnka nám přináší zcela jiné sdělení a navíc s použitím minima vyjadřovacích filmových prostředků (na rozdíl od zmíněných velkolepých historických opusů).
Co divák, to názor. Já osobně považuji Křižáčka za skvělý filmový experiment, který přes své neduhy a nedostatky má zcela jistě nárok na nepřehlédnutelné místo ve světě českého filmu.
PS: Křižáček je naprosto minimalistický film, za jehož možným neúspěchem v kinech může stát i minimální snaha zaujmout diváky (pokud se nenajde dost takových, které zaujme právě totální Křižáčkův minimalismus - pokud při projekci neusnou :o) ).
Hodnocení: 8 / 10
Přidáno: 30.4.2020
Severský film natočený neseveřany
Pro severské filmy mám slabost - a tak jsem do tohoto filmového počinu australského filmaře Craiga Gillespie a amerického scenáristy Nancy Olivera, s kanadskými, americkými a britskými herci, natočeného v koprodukci USA/Kanada šel trošku s roztěkaným očekáváním. Po zhlédnutí filmu sundávám klobouk, tento snímek se více než podařil. A je natočený natolik severským stylem, že bych mu přisuzoval spíš švédský rodný list než cokoliv jiného.
Alespoň pár slov k ději. Hlavní postavou je Lars, mladý muž, trochu tichý a nesmělý. Matka mu zemřela už dávno, Larse a jeho bratra Guse pak vychovával jejich otec. Gus ještě jako mladý se rozhodl z domu odejít do světa. Po smrti otce se Gus do rodného domu vrací - i se svou ženou. Tohle všechno bylo - a ve filmu to zazní jen mezi řádky. Lars nemá a zřejmě nikdy neměl žádnou známost. Jednoho dne šokuje své spolubydlící, když jim představí Biancu - svou novou partnerku - nafukovací sexy pannu vyrobenou z plastu, kterou si objednal a nechal doručit až do domu. A tady začíná absurdní část filmu, kdy Lars se ke své umělé partnerce chová s láskou, něžně, citlivě jako k opravdové živé bytosti. Okolí to samozřejmě šokuje - avšak psychiatři doporučují přijmout tuto "hru" a brát Biancu jako skutečnou vážnou známost, Larsovu partnerku, jako živou bytost. A tak se postupně do této prapodivné hry zapojují ať už více nebo méně ochotně všichni v okolí - blízkým příbuzenstvem počínaje, přes kolegy v práci, faráře, ošetřující lékařku a obyvately městečka konče. A tak se podaří, aby Bianca přes počáteční totální odpor faráře chodila na mši (...hm chodila - Lars jí všude vozí na vozíku), aby se zúčastnila večírků, má práci jako figurína v obchodě s oblečením a stane se dobrovolnou pracovnicí v nemocnici.
V charakteristice filmu píšou, že se jedná o komedii a drama. Řekl bych, že velmi nepřesně. Je to spíš psychologická sonda - nejen do charakteru a osudu nějakým způsobem postiženého Larse, ale především do blízkých i vzdálených postav v jeho okolí, které se mu rozhodnou podat vstřícnou ruku a hrát s ním tuhle podivnou hru, s kterou třeba ne všichni a ne vždy souhlasí. Maličko mi to připomnělo český film Vesnička má středisková, kde toho nejslabšího v obci - Otíka, nakonec všichni dokázali podržet.
Herec Ryan Gosling zahrál roli Larse naprosto perfektně - ať už se jedná o trochu nekoordinované pohyby psychicky labilního jedince, výrazy tváře, tiky i pohledy očí.
Pro koho je tento film? Pokud se chcete bavit u komedie nebo si vychutnávat napínavé drama, není to film pro vás. Tenhle snímek osloví především ty, kteří mají rádi prazvláštní životní příběhy, absurdně neskutečné situace a také scénu za scénou naplněnou city - zprvu dost negativními, posléze smíšenými a ke konci pak veskrze pozitivním
Hodnocení: 10 / 10
Přidáno: 8.4.2020
Film na tři písmena od pro mne neznámého filmaře Ivana Fíly - českého režiséra, žijícího v Německu. Film tvrdý, temný, studený, kde lidi mají k sobě dost daleko. Zvláště dva hlavní představitelé - Lea, mladá Slovenka, která je poznamenaná (nejen) ztrátou řeči z důvodu děsivých zážitků z mládí a německý restaurátor Strehlow, který přijede na Slovensko a přidá si mladou ženu za 50 tis. zaplacených Leinu pěstounovi k nabytým restitučním nárokům. I on je poznamenaný osudem - kdysi dávno smrtí své milované novomanželky a dvaceti lety v cizineckých legiích (jako tvrdou terapií). Tyhle dvě ztracené duše si nemohou nikdy porozumět. K tomu zanedbaný statek kdesi v Bavorsku a neutěšené zimní počasí. Divák musí být silný, aby všechny tyto šílenosti mezi mužem a ženou, násilí, urážky, absolutní nepochopení, temno a mrazivo v duších i v okolní přírodě vůbec vydržel a od filmu neodešel. Lea je křehká duše, kdysi hodně zraněná, přesto je ta silnější z této naprosto nesourodé dvojice. Vydrží bití, spoutání a nesvobodu a přitom je schopná tvořit - píše básně - a ne vůbec špatné. Snad neprozradím příliš, když naznačím jisté usmíření a určitě i něco daleko víc v poslední části filmu - avšak v samotném konci musí být divák opět silný - happy end se prostě nekoná.
Lea je nádherný filmový počin po všech stránkách - počínaje úžasnými hereckými výkony (Lenka Vlasáková jako Lea, Christian Redl v roli Strehlowa, Hanna Schygulla, Miroslav Donutil, ...) přes nádhernou kameru Vladimíra Smutného, hodně zajímavou hudbu Petra Hapky a mistrovskou filmařinu režiséra Ivana Fíly.
V kinech asi už nebude šance tento film vidět, lze se k němu dostat na bazaru DVD nebo na https://ulozto.cz/file/s6VBb2Z fd6ZW/lea-1996-dvdrip-xvid-cz- avi - k tomu pro neněmčináře (film je ve slovenském a německém znění) doporučuji titulky na https://www.opensubtitles.org/ cs/search/sublanguageid-all/id movie-54532 .
Hodnocení: 9 / 10
Přidáno: 11.6.2022
Lepší svět? Nikdy nebude...
Film o tom, jak si dospělí nerozumí, byť se ještě nedávno milovali. Bohužel jsou rodiči, vlastní děti jim nevěří a něco jako rodina tady moc nefunguje. Odskáčou to právě jejich děti, které navíc jako rodiče nedokáží ani ochránit před zlem, které do života vstupuje už v dětském věku v podobě šikany. Není divu, že děti pak berou svou obranu i spravedlnost do vlastních rukou. Marně jim dospělí vysvětlují, že násilí vyvolá jen další eskalaci násilí.
Ne příliš příjemný film o nelásce v rodině, o všudypřítomném číhajícím zlu, ať už navzájem mezi dětmi, "civilizovanými" dospělými či primitivy v jakési africké zemi. Tam jsou děti i přes chudobu, nemoce, alespoň šťastné. Film smutný, dost k nasrání, doufám, že vztahy mezi rodiči a dětmi v naší malé zemi nedojdou jen tak hned k takovým velkým tragickým koncům.
PS: Něco pěkného? Krásná modrá obloha s nádhernými mraky na konci filmu.
Hodnocení: 6 / 10
Přidáno: 6.5.2021
O anorexii, ženské duši, o vesmíru jménem člověk.
Zvláštní dokument o rozdvojení těla a mysli. Říkám si, jestli takto postižení lidé vůbec mohou být šťastní. Jestli je jim vůbec pomoci - tím nemyslím ani tak lékařskou péči (anorexie je diagnóza) jako spíš hezký citový vztah s někým, kdo mne bere takovou jaká jsem - s mými nedostatky, problémy i strašidly. To je možná jediná šance, jak se z toho psychického marastu vybabrat.
(Pokud do toho bahna nestáhneme i svojí milovanou bytost). Nesoudím, nehodnotím. Filmy o lidech s psychickými problémy jsou třeba - už jen proto, abychom si uvědomili, že ne každý v našem okolí souzní se životem s pocitem štěstí a harmonie. Nakonec - každému život a osud naděluje různou měrou - a zrovna tak bychom mohli být problémovou a nešťastnou bytostí kdokoli z nás.
PS: "A vše co chci, je umět zacházet se světem." ..Možná tomu nerozumím, ale důležitější je umění zacházet sám ze sebou. ..A někdy je to opravdu umění (a návod na to není).
Hodnocení: 9 / 10
Přidáno: 1.8.2020
I my zestárnem. Asi to nebude zrovna legrace...
Natočit film na tragické téma stáří a zapomínání jako komedii - navíc s citem, který toto téma nezesměšňuje, příběh plný dojetí (byť někdy je to až na hraně hraní na city diváka) je opravdu kumšt. Příběh nádherného vztahu mezi jedenáctiletou Tildou a jejím dědečkem Amandusem. Dědeček však má krom Tildy ještě jednoho neodbytného přítele jménem Alzheimer - a tak čím dál víc zapomíná. Jak už to tak chodí, není schopen se sám o sebe postarat, posléze nestačí ani péče v domácnosti svého syna a vypadá to na umístění v nějakém ústavu. S tím se však jeho vnučka Tilda nechce smířit. Chce dědečkovi splnit jeho velké přání – podívat se ještě jednou v životě do Benátek, do místa, kde se kdysi seznámil s babičkou. Proto se s ním tajně na tuto dost odvážnou cestu vypraví.
Film je natočen zčásti populisticky, avšak větší měrou naprosto geniálně. Tak trochu divoký střih mu sedí, nádherný je hudební doprovod, úžasné jsou herecké výkony Dietera Hallervordena v roli dědečka Amanduse a Emmy Schweiger v roli vnučky Tildy. Při vtipných a komediálních i ne až tak veselých scénách je radno mít kapesník po ruce - i méně citlivé povahy ho možná budou potřebovat.
Kéž by tento film byl uveden do české distribuce - měl by být promítán povinně pro děti ze základních škol i pro jejich rodiče.
"Pro Tildu. Moje milovaná vnučko, jednou přijde den, kdy nebudu vědět, že tu jsi. To se může stát. V každém případě chci, abys věděla, že tě miluji a ty jsi ta nejlepší princezna, kterou jsem si mohl přát."
Hodnocení: 9 / 10
Přidáno: 25.6.2022
Dánský romanťák s trochou deprese
Prostě nádhera. Úžasně vykreslené povahové portréty jednotlivých aktérů, bez ohledu na věk, pohlaví, tělesné či duševní postižení.
Lidské neštěstí, netolerance, nenávist, posměch, nepochopení v plné nahotě. To nikdy nevede k ničemu dobrému. Navíc u čtyř lidí, kteří mají svá osobní traumata, každý po svém.
Jejich životní osudy jsou spletité, mají mnoho společného, občas se prolnou, setkají, aby se zase vzdálily. Herecké výkony jsou naprosto úžasné, obsazení jednotlivých typů herců do hlavních rolí provedeno velmi citlivě a zdařile. Mojí favoritkou je Bodil Jørgensen, představitelka ovdovělé Ingeborg, byť tak trochu za horizontem, stále nádherná bytost.
Romantický film po seversku - film zajímavý, nepředvídatelný, trochu depresivní, ale současně krásný. A co je pozoruhodné, nekončí sice happyendem, ale ani nijak tragicky. O čemž svědčí věta v závěru filmu - "Ve vzduchu je cítit krásné slibné začátky".
Doporučuji všem, kteří mají rádi romanťáky, avšak nesnáší lacinost, kýč, sladkost a podbízivost.