NOVĚ můžete filtrovat filmy a seriály také dle streamovacích služeb

Komentáře uživatele MambaX

MambaX

MambaX zprava

Napsat uživateli zprávu

oblíbený

Přidat uživatele do oblíbených

  

Řadit dle:   Názvu filmu   |   Od nejnovějších

Počet komentářů: 63
Berlin Calling
Hodnocení: 7 / 10
Přidáno: 11.12.2020
Prý komedie
Moc jsem se u tohoto filmu   nezasmál. Ani ne tak z toho   důvodu, že určitý styl   humoru mne neoslovuje ... a   byť některou psychedelickou   muziku docela můžu, tahle   mne moc neoslovila. Takže   troufám si varovat - moc   komedie neočekávejte   (možná jsem film úplně   nepochopil a bral jsem ho   příliš vážně). Stručně   k obsahu - DJ Ickarus je   dobrý, nadějný, má fajn   přítelkyni, má našlápnuto   dostat se někam dál, má   neshody s rodinou a má   pozitivní vztah k drogám. Ty   ho nakonec doženou až k   hospitalizaci ve   specializovaném léčebném   ústavu. .. Hodně   zvláštní film, který jsem   měl zpočátku chuť   nedokoukat a ke konci mne až   skoro doháněl k slzám   dojetí. Skvěle sehrané role   DJ Martinase = Ickarus, jeho   přítelkyně Mathyldy anebo   ošetřující lékařky,   nádherná reálná   přesvědčivá atmosféra,   minimalistické emocionální   pasáže, ...a nakonec i styl   muziky, která není zrovna   mým šálkem, jsem vzal na   milost a docela jsem si ji   užil (bez tripu). Doporučuji   shlédnout - a přes příp.   počáteční nechuť vydržet   - odměna se dostaví.
Bezva ženská na krku
Hodnocení: 8 / 10
Přidáno: 1.4.2020
Zklamaný zatrplý chlap versus zrazená blondýna.
Přes trošku laciný název   dost podařená romantická   komedie. Občas nějaká ta   slabinka ve scénáři,   chvílemi trochu   vypočítavé, jindy zase hra   na city, ale ve výsledku dost   vydařená věc, korunovaná   skvělými hereckými výkony   nejen v hlavních rolích, ale   i v rolích vedlejších.   Tenhle film si nehraje na   žádné velké filmové   umění, má především   pobavit a to splňuje beze   zbytku díky preciznímu   řemeslnému zpracování.
Trošku synteticky   krásná Eliška Vomáčková   (Petra Hřebíčková) žije   (aniž by kdy zjevně   pracovala) se svým milovaným   mužem (Jiří Langmajer)   lékařem, harmonickým   životem, bez starostí,   celkem v pohodě, až na to,   že její muž nechce mít   děti. Do té doby, než jí   její milovaný partner   oznámí, že od ní odchází   - kvůli vztahu se svou   zdravotní sestrou se kterou   čeká dítě. Eliška se   rozhodne vzít život do   svých rukou a vezme místo   učitelky v jednotřídce v   jakési zapadlé malé   středočeské vesnici.   Dosavadní příjemné žití   vystřídá dost nepohodlný   život v docela tvrdých   podmínkách, navíc ve   společnosti spolubydlícího   hrobníka Božíčka (Ondřej   Vetchý), který už dost   dlouho nesnáší jakoukoliv   ženskou ve své blízkosti   (má proto své pádné   důvody). Mezi touto   nesourodou dvojicí je to   chvílemi na zabití, díky   starostovi obce (Miroslav   Táborský) se to vždycky   nějak urovná. Řekl bych -   klasické filmové klišé,   kdy dvě naprosto rozdílné   povahy, lezoucí si na nervy,   si nakonec k sobě přes   spoustu překážek a   problémů najdou cestu. Byť   to podle této charakteristiky   vypadá trochu na filmový   kýč, je to skvěle napsané,   zrežírované a především   úžasně zahrané, že ve   výsledku je to parádní   filmový zážitek, který by   měl ještě dlouho doznívat   minimálně na televizních   obrazovkách a i v   zasloužených reprízách na   plátnech kin.
Bilitis
Hodnocení: 8 / 10
Přidáno: 14.1.2021
Krásné pokoukání a pěkná hudba k tomu
Snímek Bilitis režiséra a   uměleckého fotografa Davida   Hamiltona dokáže potěšit   nejedno divácké oko - po   vizuální stránce nemá   žádné slabé místo a lze   se kochat od první minuty až   po poslední.
Dosti   dobře je na tom i hudební   doprovod skladatele Francise   Lai - příjemná hudba,   jemně dokreslující děj,   nijak nevyčnívající ani   nerušící. Prostě   nádherná symbióza   vizuální a hudební složky.  
K tomu lze   připočíst citlivě vybrané   tváře i těla protagonistů,   krásné, mladé, občas   odhalené dívky nevyjímaje.   Erotické scény jsou vkusně   nasnímané, neprovokují a   skousne je i puritánský   divák. Herecké výkony   dobré až skvělé.
Tak trochu slabinou je   dějová linka - jednou   větou: Bilitis, žákyně   dívčí školy, odjíždí na   prázdniny ke své pěstounce   Melisse; zatím nepoznala   slasti lásky a tak i přes   určitý snad vrozený odpor k   mužům se seznamuje s mladým   fotografem Lucasem, avšak   krásná Melissa ji přitahuje   víc - až tak, že je ochotna   pro ni hledat vhodného   milence.
Bilitis je   příjemnou filmovou harmonií   pro oči i uši, hloubku v   tomto snímku asi málokdo   pohledá. Přesto lze říci -   dobře, že se točí i   takovéto filmy a poklona   Davidu Hamiltonovi.
Brankář (Trautmann)
Hodnocení: 9 / 10
Přidáno: 26.9.2019
Jak obrousit hrany nenávisti mezi národy
Brankář je filmem   natočeným podle skutečných   událostí. Válečný zajatec   Bert Trautmann, bývalý   voják wehrmachtu ale také   dobrý fotbalista, dostane v   britském zajateckém táboře   šanci - hrát fotbal za   britský fotbalový tým. Bert   tuto šanci vezme - přes   protesty téměř všech, kdo   znají jeho válečnou   minulost, prostě jde do toho.   Sklízí nenávist, urážky,   nadávky - válka ho však   zocelila, ne nevýznamnou roli   sehraje i jeho láska k   Margaret - dceři obchodníka,   který ho vytáhl z bahna   britského lágru a dal mu   šanci na fotbalovém   hřišti. Bert v britské   bráně zachraňuje kůži   fotbalovému týmu Manchester   City a postupem času (byť   zpočátku nenávistný   nácek) se stává britským   národním hrdinou. Snímek   Brankář je nasnímán   realisticky, bez příkras,   naprosto střízlivě a   působivě. Film o tom, jak   jediný člověk dokáže   neskutečnou silou a vůlí   přispět ke sblížení dvou   nepřátelských států, dvou   nenávistných národů. Film   o fašistovi, vyznamenaném za   války železným křížem,   kterého v Británii   zpočátku téměř všichni   nenávidí, avšak postupem   času ho všichni milují -   muži jako špičkového   sportovce, ženy jako   pěkného a také   úspěšného chlapa a děti   jako usměvavého kamaráda,   který jim nikdy neodmítne   podepsat fotku nebo   památník. Zní to trochu   jako idylka, ale i přes   trochu romantický podtext je   to chvílemi zatraceně tvrdý   film. Poučení? Každý   může chybovat, ale ne   každý dokáže chyby   druhých odpouštět.
Dáma v dodávce (The Lady in the Van)
Hodnocení: 9 / 10
Přidáno: 4.9.2021
Film o stáří, který není pro každého.
Tenhle film není nijak   akční, ani dramatický,   spíš citlivý a dojemný -   fajnšmekry britské filmové   klasiky určitě osloví.   Stará bezdomovkyně Maggie,   bydlící v dodávce v jedné   z londýnských uliček, má   za sebou dost pohnutý život.   To všechno se dovídáme až   postupem času, v konfrontaci   s příběhem spisovatele a   dramaturga Alana Bennetta, u   kterého se svou starou   dodávkou zakotví na mnoho   let. Svérázná stará   ženská v hereckém   ztvárnění úžasné Maggie   Smith (v době natáčení jí   bylo 81 let) si i přes svou   nekomunikativnost a zdánlivě   záporný přístup k okolí   dokáže získat srdce   diváků. Film o tom, že   když vám nedokáže podat   pomocnou ruku hudba,   příbuzní, církev anebo   sociální systém, jsou tu   pořád ještě lidi, kteří   mají srdce a v něm cit.
Delirium tremens (Delirijum tremens)
Hodnocení: 9 / 10
Přidáno: 23.2.2020
Když člověk spadne až na dno a kterak z toho ven
Balkánské filmy si   většinou neberou žádné   servítky, s divákem se nijak   nemazlí, jsou drsné a   syrové. Delirium tremens   srbského filmového kmeta   Gorana Markoviče (ročník   1946) sice všechny tyto   charakteristiky splňuje,   avšak navíc k tomu   přináší jemnou filmovou   poetiku a spoustu emočních   situací, které mohou   přejít až k dojetí a   občas i slzám. To je u   balkánských filmů skoro   ojedinělé. A navíc kromě   dramatu je to i komedie,   která místy vyvolává   opravdu upřímný divácký   smích.
Populární   herec Dagi je víc než   vytížený - hraje 40   divadelních představení   měsíčně, natáčí filmy,   televizní seriály,   účinkuje v estrádách.   Kromě toho má rodinu,   milenku a docela dost   společenských oslav a   večírků. Aby tohle   šílené tempo zvládl, pije.   Hraje opilý - sice stále   úspěšně, když není   večírek zajde aspoň do baru   a domů se vrací totálně   namol. Alkohol nad ním   postupně přebírá moc a   slavný herec končí v   léčebně.
Tady   dochází k nejhumornějším   a také k nejemotivnějším   scénám, kdy Dagi je úplně   mimo a domnívá se, že jeho   pacienti jsou studenti   herectví a snaží se je   vyučovat. Děj graduje s   příchodem specialistky   Lízy, která v této   léčebně aplikuje   psychiatrickou metodu   psychodramatu, kdy se pacienti   snaží vžít do rolí   kolegů, ale i imaginárních   postav jako Podpora, Naděje   či Herectví. Díky této   metodě doznávají   léčebných pokroků nejen   pacienti, ale možná i   diváci v kině.
Dellamorte Dellamore
Hodnocení: 8 / 10
Přidáno: 13.12.2020
Dellamorte Dellamore - smrt láska
... je zvláštní, jak v   italštině jsou si tato dvě   slova blízká

Horor, současně komedie   a drama - alespoň takhle se   to uvádí v informacích k   filmu. Dost zvláštní   snímek a těžko   zařaditelný do jakékoli   žánrové škatulky. V   prvním sledu bych ho   charakterizoval jako bizarní,   symbolický, zvráceně   poetický i erotický. Právě   v symbolice i přes   kýčovité hororové scény   (které spíš než ke strachu   a hrůze vedou spíše k   úsměvu) lze hledat určitou   nevyřčenou otázku na   hranici mezi životem a   smrtí. Oživlé zombie se   sápou na živé bytosti s   tím, že chtějí jíst.   "Co je na tom špatného,   že mě chtěl jenom   jíst?" říká zoufalá   truchlící matka na hrobě   svého tragicky zemřelého   syna ve chvíli, kdy on   povstane z mrtvých a hledá,   kým živoucím by se nasytil.   Celým filmem se kromě   života a smrti prolíná   také láska ve všech jejích   možných absurdních   podobách. Dellamorte   Dellamore je dílo neotřelé,   zvláštní, nelaciné,   mnohovrstevné, občas na   hranici normálnosti a   šílenství. O symbolickém   poslání by se dalo asi   hodně diskutovat - buď jak   buď, film stojí za   zkouknutí i za následnou   debatu s přáteli u piva,   vína nebo "laku na   rakev".
Děti přírody (Börn náttúrunnar)
Hodnocení: 8 / 10
Přidáno: 13.12.2020
Tenhle příběh není pro mladý
V prvé řadě nádherná   muzika. Pak krásná severská   krajina. Působivý   minimalistický příběh o   starých lidech, o ženě a   muži kdysi velmi blízkých,   kteří se po letech setkají   - na ne příliš poetickém   místě - v domově pro   seniory. I po těch dlouhých   letech odloučení si rozumí   - tady a takhle nechtějí   skončit. A tak začíná   jejich útěk z ústavu,   krádež Jeepu, až se   dostanou na ostrov plný   vzpomínek, kde je pro ně   důstojné skončit bytí na   tomto světě.
Dívenka (Flickan)
Hodnocení: 9 / 10
Přidáno: 11.7.2017
Karel Kachyňa v severském podání
Film Dívenka téměř   neznámého švédského   režiséra Frederika Edfeldta   je pohlazením po duši pro   všechny milovníky umění ve   stylu geniálního Karla   Kachyni. Děj není nijak   akční - spíš lze hovořit   o poetice i propracovanosti   každé scény, každého   záběru, na pozadí skvělý   hudební doprovod. Tomu všemu   vévodí úžasný herecký   výkon hlavní bezejmenné   hrdinky (v podání zrzavé   představitelky jménem Bianca   Engström) - téměř   desetileté dívky, která   díky nadálým i nenadálým   okolnostem prožívá   prázdniny bez dozoru   dospělých.
Dogman
Hodnocení: 4 / 10
Přidáno: 22.5.2020
O lidech, kteří teprve včera slezli ze stromu
V hlavních rolích primitiv,   pablb, dement, idiot, kretén,   debil, násilník, narkoman,   jakž takž inteligentních   tam bylo snad jen pár psů.   Kolik lidí na planetě dnes   žije na mentální úrovni   odpovídající pravěku? Nebo   by snad byli alespoň   průměrně inteligentní,   kdyby neměli hlavu   vybrakovanou užíváním   drog? Vypadá takhle život na   periferii většiny velkých   měst? Žijí na úrovni této   prvobytně pospolité   společnosti miliony či   miliardy lidí?
Marcello, hlavní postava,   je naivní, nesmělý, malý   postavou i odvahou, je   důvěřivý a umí to se psy.   Má psí salon (salonek), má   rád zvířata, žije dost   jednoduchým životem,   kamarádů moc nemá, jediným   blízkým přítelem je hajzl   a násilník Simoncino. A pak   má taky ze zjevně   rozpadlého manželství cca   jedenáctiletou dcerku, kterou   bezmezně miluje. Aby si   přilepšil, občas dýluje   drogy, občas si i sám   šlehne. Nebýt podivného   přátelství se Simoncinem a   drog, mohl se jeho život   vyvíjet celkem příjemně.   Kombinace jednoduchého   citlivého naivky a   primitivního násilníka   není zrovna optimální.   Marcello ctí zásady   přátelství a kvůli   Simoncinům trestným činům   skončí ve vězení...

Sonda do   zvláštního života chudých   obyvatel městské periferie   přináší ne zrovna   pozitivní zážitky.   Obzvlášť velmi podivný   přátelský vztah dogmana   Marcella a násilníka   Simoncina budí v divákovi   více než smíšené pocity.   Možná zajímavý pohled do   života v sociální oblasti,   kterou příliš neznáme, ale   jinak působivý a   nepříjemný film o lidském   bahně, primitivismu a   lidském zoufalství.
Ho!
Hodnocení: 7 / 10
Přidáno: 25.9.2021
Neuchvátí, ale dá sa.
Jean-Paul Belmondo v roli,   která mu nedává možnost   rozjet jeho herecký šmrnc,   tak jak je divák zvyklý. Jo,   je to sice pořád on, svůdce   žen, drzý a veselý   chlapík, který s bravurou   překročí i zákon, ale je   to takové bez šťávy,   prostě to nemá správný   drajv. Není to ani tak vina   Bebela - jako herec dělá co   může a je naprosto   přirozený, ale spíš je   chyba v nedotaženém a tak   trochu nesourodém scénáři   a režie už to nijak   nezachraňuje. Film o   automobilovém závodníku   Francois Holinovi, který   kvůli jím zaviněné   smrtelné nehodě jeho   kamaráda přišel o licenci a   tak se dal na dráhu zločinu,   je jen průměrný - sem tam   dobrá hláška, vtipná   scéna, pěkné ženy, občas   drama. Je to takové   rozdrobené, nemá to tu   správnou gradaci napětí,   pochválit lze hudební stopu   - ta je nádherná. Pro   příznivce Bebelových filmů   skoro povinnost, ti ostatní   se mu mohou vyhnout a neutrpí   žádnou velkou ztrátu.
Hon na pačlověky (Hunt for the Wilderpeople)
Hodnocení: 9 / 10
Přidáno: 26.4.2020
Svoboda v maorském podání
Nádherný snímek   novozélandského filmaře   Taika Waititi je především   o svobodě. O svobodě, o   útěku před společností   svázanou často nesmyslnými   právními předpisy, o   lidskosti i o krásné   novozélandské přírodě.   Obtloustlý maorský teenager   Ricky, který ztratil rodiče,   si nemůže svobodně vybrat,   s kým chce žít, s kým je   mu dobře, koho má rád.   Úřady prostě rozhodnou a   přání a city dítěte   nerespektují. Proto se Ricky   ocitne na útěku před   úřady ještě se svým   strýcem Hecem - v patách je   jim nejen sociálka a policie,   ale nakonec i zvláštní   komando a armáda. Putování   po novozélandské buši je   plné zážitků, poznání,   krásy, ale i nebezpečí a   strádání. Ubručený strýc   a malý Ricky potkávají na   své cestě buší   nejrůznější lidi -   někteří jim fandí, jiným   jde o vypsanou odměnu za   ulovení dvou uprchlíků. Co   je typické pro režiséra   Taika Waititi je osobitá   poetika, nadsázka a hravost,   která filmu dodává   výjimečné   "světlo".

Pokud jste se   potulovali jako děti   přírodou, ať už jako   skauti, pionýři, trampové,   anebo jen tak z radosti nad   tou krásou, pokud si tyhle   zážitky dokážete vychutnat   i jako dospělí, je tento   film pro vás tou pravou   vychutnávkou.
Horší než smrt (Death at a Funeral)
Hodnocení: 7 / 10
Přidáno: 23.11.2020
Pohřeb okořeněný britským humorem
Udělat z tak vážné věci   jako pohřeb komedii je   opravdu kumšt. A komedie to   není nijak laciná - je to   tak trochu i psychologická   sonda, která odhaluje u   některých pozůstalých   jejich opravdové já.   Včetně ve vypjatých   momentech nepředstíraných   vztahů k ostatním. A to vše   dosti chytře a vtipně. Film   není až tak akční, ale je   zde spousta   nepřevídatelných zápletek,   které se stále více   komplikují - o to více je   tento film zajímavý a   poutavý. Prostě - nádherný   britský humor - trochu   absurdní, trochu černý,   místy i tragikomický - jak   jinak, jsme přece na pohřbu.
Hraniční zdi (Medianeras)
Hodnocení: 7 / 10
Přidáno: 21.11.2020
O touze a míjení
Medianeras zaujmou svým   zajímavým rytmem,   atmosférou i téměř   dokumentárním ztvárněním.   Tak trochu intelektuální   příběh na první pohled   sympatického Martína a   mladé přitažlivé Mariany   je ozvláštněný tím, že   po celou dobu děje se   vlastně neznají - byť   bydlí dost blízko sebe. Oba   mají za sebou ne příliš   vydařený vztah, oba touží   po smysluplném citovém   naplnění, po partnerovi,   který tu nebude jen na pár   nocí. Každý z nich žije   svým vlastním životem, a   byť se potkávají, neustále   se míjejí, a i když jsou na   ulici těsně vedle sebe,   neví jeden o druhém. Mariana   je architektka, která se   prozatím živí návrhem a   realizací designu výloh u   prodejen a obchodních domů.   Osobně se mi líbily její   názory na současnou   architekturu moderního města   doprovázené zajímavými   záběry. Stejně tak se mi   zamlouvaly záběry   interiérů, v kterých oba   protagonisté přebývali.   Medianeras jsou zvláštním   filmem, tak trochu   připomínajícím novou vlnu   v šedesátých letech.   Hodnotil bych tento filmový   počin docela vysoko, nebýt   šíleného závěru v podobě   YouTube klipu. Přesto tento   film stojí v každém   případě za shlédnutí.
Chlast (Druk)
Hodnocení: 9 / 10
Přidáno: 30.5.2021
Jak může být alkohol dobrým sluhou, ale zlým pánem
"Pije jako Dán" –   poslední film dánského   filmaře Thomase Vinterberga   nám dokazuje, že toto   české úsloví v Dánsku   stále platí. Chlast nás   přivádí do   středoškolského   prostředí, kdy čtyři   učitelé, dlouholetí   kamarádi, se rozhodnou   absolvovat experiment –   ověřit v praxi, že určitá   hladina alkoholu v krvi   podněcuje tvořivost a   vynalézavost, v jejich   případě i v procesu   výuky.
A tento pokus   přináší první výsledky:   jejich výklad, styl výuky se   stává zajímavějším,   studenti jeví o načerpání   vědomostí větší zájem a   tím se zlepšuje i jejich   prospěch. Čtveřice kantorů   se rozhodne v experimentu   pokračovat a přenést ho do   roviny skutečného   akademického výzkumu.   Experimentují se   zvyšováním dávek alkoholu,   začínají se však objevovat   i první problémy, např. v   rodině nebo ve   společnosti.
A pijí i   studenti. Nikoli v rámci   nějakého experimentu, ale   prostě je to mezi mládeží   běžné, ať už se jedná o   některé soutěže nebo   oslavu maturity.
Zajímavá sonda do   dánského středoškolského   prostředí je podaná z   počátku velmi humorně,   postupně však začne   nabývat na tragičnosti.   Excelentní herecké výkony v   první linii s úžasným   Madsem Mikkelsenem,   originální kamera Sturly   Brandtha Grøvlena a   především precizní   režijní vedení Thomase   Vinterberga jsou zárukou   jedinečného filmového   zážitku
Interstellar
Hodnocení: 6 / 10
Přidáno: 27.8.2020
Když technické kvalitě emoce jen s bídou sekundují
A tak jsem se těšil, že   uvidím sci-fi, které má   ducha a myšlenku. Technická   kvalita dobrá (jak jinak, to   se dá u Christophera Nolana   při jeho renomé ve   filmařském bysnysu přímo   očekávat), vize zajímavá,   děj propracovaný, avšak   ždímání citů z diváka   mne znechutilo natolik, že   jsem měl co dělat, abych   film dokoukal. Emocionálně   naprosto laciné (asi ne pro   diváky béčkových filmů),   že jsem si musel chvílemi i   polohlasem ulevovat   (naštěstí ne v kině).   Dokonce jsem si říkal, zda   Nolan prožil nějaký   opravdový cit, když v jeho   filmu Interstellar jsou   všechny emoce hrané,   vyumělkované, těžko   uvěřitelné. Abych byl   alespoň trochu pozitivní,   tak kromě vizuální a   technické stránky   pochválím i hudbu, občas i   herecké výkony, a trocha   toho robotického humoru na   začátku.
Miluji   žánr sci-fi, ale tento film   podruhé nemusím.

PS: Navíc mne dost   iritovala ústa - u hlavního   představitele Matthew   McConaughey typ hladová ryba   a (nechť mi ženské   představitelky odpustí) u   hereček Mackenzie Foy,   Jessica Chastain, Anne   Hathaway široká ústa typu   měkká houba.
Italština pro začátečníky (Italiensk for begyndere)
Hodnocení: 8 / 10
Přidáno: 12.6.2021
Severský film s teplem jihu
Šest lidí malého   severského města, šest   hlavních postav, které mají   své životy, ale také své   životní problémy. Jedno je   však pro ně společné -   jsou citliví, zranitelní,   zažili životní zklamámí i   prohry a v tuto chvíli jsou   bez partnerů. Co je ještě   pro ně spojující je to, že   jedné zimy se přihlásí do   kurzu italštiny.
Asi   to nebude jen teplem   italského jazyka, spíš   vzájemným setkáváním a   paradoxně přes cizí jazyk i   postupným poznáváním jeden   druhého - jsou si blízcí   víc než kdy předtím a od   toho nejsou daleko city,   které se z počátku jen   nesměle projevují, až   nakonec v plné intentitě   propuknou pod jižním sluncem   - při zájezdu do Benátek (v   rámci kurzu italštiny).   Lidský a milý film o   lidských vztazích,   vzájemném poznávání i o   šanci najít jeden druhého a   zkusit si prožít šťastný   život.
Klec
Hodnocení: 7 / 10
Přidáno: 25.4.2020
Herecký koncert Jiřiny Bohdalové a Kryštofa Hádka
Dosti zajímavý televizní   film, ve kterém se téměř   nehnou z plátna/obrazovky   Jiřina Bohdalová a Kryštof   Hádek. Jejich herecké   výkony jsou excelentní -   Jiřina Bohdalová ve svých   88 letech je v roli staré   opuštěné ženy úžasná a   Kryštof Hádek tentokrát v   roli úlisného nevyrovnaného   hajzla naprosto   přesvědčivý. Film trošku   strádá nepropracovaným   scénářem a režie pak už   toho příliš nezachránila.   Komorní pojetí - dobrá, ale   postrádám silnější a   působivou atmosféru, ke   které se v druhé polovině   filmu rozehraný děj,   uzavřený prostor a dva lidé   v extrémní situaci přímo   nabízí. Přesto Klec   považuji za nadprůměrný   filmový počin, který   úplně nezapadne, ale   určitě nebude nijak   opěvován a nedočká se ani   příliš častých repríz.   PS: Pracovní název Cvrček   se mi zdá daleko   výstižnější.
Klikaři (Glück Gehabt)
Hodnocení: 8 / 10
Přidáno: 11.2.2021
Nikdy nevíš co se stane, když potkáš lásku
Arthur je grafik, talentovaný   avšak nijak známý kreslíř   komiksových obrázků. Jeho   manželka Rita je podstatně   ambicióznější - není   divu, že se stane nejmladší   ředitelkou střední školy v   celé zemi. Oběma tohle   pohodlné bezdětné (přes   všechny snahy) zázemí   vyhovuje. Jen do té doby, kdy   se Arthur setká se záhadnou,   nevypočitatelnou,   přitažlivou a dost svůdnou   Alicí.
Alice vstoupí   do jeho dosavadní existence   jako sám nový život. Oba   dva jsou do sebe zamilovaní,   Arthur se snaží lásce   bránit - má přece celkem   spokojené manželství,   ženu, s kterou si rozumí,   tak co na dosavadním životě   měnit.
Když se muž   zamiluje do ženy, jejíž   láska je nespoutaná a   bláznivá, když ona sama je   šílená, tady jde opravdu o   život. Komedie s příměsí   emocí a černého humoru se   silným psychologickým   podtextem - co všechno   dokáží ženy, když jim   opravdu o něco jde.
Králíček Jojo (Jojo Rabbit)
Hodnocení: 10 / 10
Přidáno: 28.1.2020
Hravost a genialita?
Králíček Jojo
Do   tohoto filmu se nelze jinak   než zamilovat.   Novozélandský tvůrce Taika   Waititi má v sobě kus   nespoutaného divocha po   maorském otci a kus   uvážlivé moudrosti po   židovské matce - a navíc   disponuje nádhernou tvůrčí   fantazií a hravostí ruku v   ruce s humorem sobě   vlastním. Svým způsobem je   i rebelem - proti zažitým   konvencím, proti nelidskosti,   proti násilí na   bezbranných…
Aby   filmař kdesi z Nového   Zélandu natočil film z   období druhé světové   války - přesněji řečeno   období Třetí říše, kde   hlavním hrdinou je nacismem   zmanipulovaný desetiletý   chlapec (králíček Jojo),   jeho maminka a posléze i   prozrazená židovská dívka,   kterou maminka ukrývá v   jejich domě, to je skoro   sci-fi. Co asi novozélandský   tvůrce může vědět o tomto   historickém údobí kdesi v   Evropě a navíc má odvahu na   toto téma natočit KOMEDII.   Králíček Jojo krom jednoho   opravdového kamaráda má i   přítele imaginárního - je   jím Adolf Hitler. S ním   konzultuje důležitá   rozhodnutí a ubezpečuje se   ve správnosti svého   konání. Hitler zde není   nijak zesměšňován -   spíše je to výplod fantazie   desetiletého kluka a podle   toho se také chová. Do role   Adolfa Hitlera se obsadil sám   režisér Taika Waititi- po   matce Žid a po otci Maor.   Podle samotného Waititi   „není lepší způsob, jak   Hitlerovi a celé jeho   ideologii ukázat   prostředníček.“
Králíček Jojo začíná   jako docela pohodová komedie,   kde není nouze o veselé   scény i humorné hlášky.   Desetiletý kluk je členem   hitlerjugend a hlavu má   zmasírovanou nacistickou   propagandou. Baví ho to –   nácvik útoků, zacházení s   nožem, granátem, pálení   knih a nenávidění Židů.   Všechno podávané s   lehkostí a humorem. Jenže -   pak začíná přituhovat - a   přituhují i úsměvy na   rtech diváků. Humor je tu   stále, ale je tu s ním ruku   v ruce i tragická a úděsná   realita, kdy se věší,   střílí a umírají lidé.   Králíček Jojo je nádherný   emocionální mix humoru,   dramatu i tragičnosti, který   dokáže oslovit diváky   náročné i komerční,   který baví, ale i   vzdělává a poučuje, který   obohatí každého, kdo se mu   dokáže otevřít - ať už   je Žid nebo Němec, dítě   nebo dospělý, bez rozdílu   vyznání, přesvědčení či   politického smýšlení.   Králíček Jojo se na první   pohled tváří jako absurdní   komedie z nelehkého období   lidských dějin, na pohled   druhý to je geniální   filmový počin s kritickým   dopadem i poučením pro   všechny, kdo neví, jaké zlo   znamenala nacistická Třetí   říše, holokaust,   vyhlazování a vraždění   lidí v řádech milionů. PS:   Nebojte, takhle natvrdo to ve   filmu nezazní, těch mrtvých   tam opravdu tolik není. ..   Ale stačí to.
Křižáček
Hodnocení: 7 / 10
Přidáno: 4.8.2017
Křižáček - film z jiného světa - ze světa absolutn
Křižáček režiséra   Václava Kadrnky není   rozhodně filmem pro   komerční diváky. Zajímavé   je, že i artoví diváci i   filmoví kritici se dosti   různí, při hodnocení   tohoto filmu.
Film byl   natočen volně podle   literární předlohy   Jaroslava Vrchlického   Svojanovský křižáček,   historické období -   středověk, začátek 13.   století, hlavními postavami   jsou rytíř Bořek ze   Svojanova a jeho devítiletý   syn Jeník. Malý Jeník   ovlivněný pověstmi o   dětských křížových   výpravách se rozhodne utéci   z domova, aby se přidal k   dětské křižácké   výpravě a osvobodil   Jeruzalém.
Jeho otec   se vydává po jeho stopách,   aby syna dovedl zpátky domů.   Cestou potkává několik   lidí, kteří mu sice podají   nějakou informaci o jeho   synovi, ale jediný, kdo mu   opravdu pomůže je mladý   rytíř, který je oddán   svaté myšlence a chce se   přidat k výpravě k   osvobození Jeruzaléma.
Děj je tedy velmi   jednoduchý, u Křižáčka je   však daleko důležitější   to, jak byl tento film   natočen než to, o čem   pojednává.
První je   do očí bijící velmi   rozvláčné tempo. Pár   akčních momentů se ve filmu   také najde, ale celkově se   film odvíjí velmi, velmi   pomalu. V kontextu s tím   drží linii minimum dialogů   a naprosto úsporná mimika   všech postav, ať už ve   významnějších či   vedlejších rolích.
Vizuální stránka filmu   mně osobně ladila s   celkovým rozpoložením či   náladou snímku, i když jsem   hned v prvních minutách   projekce želel, že   Křižáček neběží na   nějakém výpravnějším   formátu, ale pouze na 4:3.   Dobře, může to být moje   zhýčkanost některými   historickými opusy, ale pokud   je i tato strohost formátu   uměleckým záměrem, OK.   Navíc překvapí čistota   zpracování - o syrovosti a   krutosti středověku asi   nikdo nepochybuje, mnozí   filmaři hrají na tuto notu a   dávkují divákům porce   násilí, špíny a hnusu.   Křižáček zůstává   čistý (téměř).
Kamera, byť se mi nezdá   nijak hravá či vynalézavá,   ladí s celkovým podáním   filmu - nelze jí upřít   chvílemi i malebnost nebo   působivé detaily, avšak   dlouhé pomalé záběry   převažují. Co mne oslovilo,   byl hudební doprovod Ivany a   Vojtěcha Havlových. Opět na   minimalistickou notu, ale   podle mého názoru působivé   a nádherně doplňující   celkovou atmosféru filmu.
Použité zvuky - byť   nenápadně, ale dobře   doplňují celkovou dějovou   linku.
No a dostáváme   se k jadérku věci - co   chtěl autor svým dílem   sdělit? Prvoplánově by se   nabízela myšlenka   charakterizovat určitou etapu   středověku v souvislosti s   dětskými křížovými   výpravami. Nabízí se i   hypotéza - film je paralelou   s dnešní vlnou mladičkých   fanatiků bojujících za   jakoukoli víru.
Podle   vyjádření autora se však   jedná především o symbol   dětství a dospívání, kdy   i malé dítě, ztracené a   opět nalezené zůstává   rodičům neustále   vzdálené.
Podobenství lze ve filmu   nalézt mnoho - nejsem si   jist, že se vždy jedná o   režijní záměr - ale i   když divák nachází své   jinotaje v nejrůznějších   scénách či detailech, lze   to filmu přičíst jedině k   dobru.
Někteří   diváci porovnávají   Křižáčka k filmům   Františka Vláčila Markéta   Lazarová příp. Údolí   včel. To porovnání není   vůbec na místě - cítím,   že Václav Kadrnka nám   přináší zcela jiné   sdělení a navíc s   použitím minima   vyjadřovacích filmových   prostředků (na rozdíl od   zmíněných velkolepých   historických opusů).
Co divák, to názor. Já   osobně považuji Křižáčka   za skvělý filmový   experiment, který přes své   neduhy a nedostatky má zcela   jistě nárok na   nepřehlédnutelné místo ve   světě českého filmu.
PS: Křižáček je   naprosto minimalistický film,   za jehož možným   neúspěchem v kinech může   stát i minimální snaha   zaujmout diváky (pokud se   nenajde dost takových, které   zaujme právě totální   Křižáčkův minimalismus -   pokud při projekci neusnou   :o) ).
Lars a jeho vážná známost (Lars and the real girl)
Hodnocení: 8 / 10
Přidáno: 30.4.2020
Severský film natočený neseveřany
Pro severské filmy mám   slabost - a tak jsem do tohoto   filmového počinu   australského filmaře Craiga   Gillespie a amerického   scenáristy Nancy Olivera, s   kanadskými, americkými a   britskými herci, natočeného   v koprodukci USA/Kanada šel   trošku s roztěkaným   očekáváním. Po zhlédnutí   filmu sundávám klobouk,   tento snímek se více než   podařil. A je natočený   natolik severským stylem, že   bych mu přisuzoval spíš   švédský rodný list než   cokoliv jiného.
Alespoň pár slov k   ději. Hlavní postavou je   Lars, mladý muž, trochu   tichý a nesmělý. Matka mu   zemřela už dávno, Larse a   jeho bratra Guse pak   vychovával jejich otec. Gus   ještě jako mladý se rozhodl   z domu odejít do světa. Po   smrti otce se Gus do rodného   domu vrací - i se svou   ženou. Tohle všechno bylo -   a ve filmu to zazní jen mezi   řádky. Lars nemá a zřejmě   nikdy neměl žádnou   známost. Jednoho dne šokuje   své spolubydlící, když jim   představí Biancu - svou   novou partnerku - nafukovací   sexy pannu vyrobenou z plastu,   kterou si objednal a nechal   doručit až do domu. A tady   začíná absurdní část   filmu, kdy Lars se ke své   umělé partnerce chová s   láskou, něžně, citlivě   jako k opravdové živé   bytosti. Okolí to   samozřejmě šokuje - avšak   psychiatři doporučují   přijmout tuto "hru"   a brát Biancu jako skutečnou   vážnou známost, Larsovu   partnerku, jako živou bytost.   A tak se postupně do této   prapodivné hry zapojují ať   už více nebo méně ochotně   všichni v okolí - blízkým   příbuzenstvem počínaje,   přes kolegy v práci,   faráře, ošetřující   lékařku a obyvately   městečka konče. A tak se   podaří, aby Bianca přes   počáteční totální odpor   faráře chodila na mši   (...hm chodila - Lars jí   všude vozí na vozíku), aby   se zúčastnila večírků,   má práci jako figurína v   obchodě s oblečením a stane   se dobrovolnou pracovnicí v   nemocnici.

V   charakteristice filmu píšou,   že se jedná o komedii a   drama. Řekl bych, že velmi   nepřesně. Je to spíš   psychologická sonda - nejen   do charakteru a osudu   nějakým způsobem   postiženého Larse, ale   především do blízkých i   vzdálených postav v jeho   okolí, které se mu rozhodnou   podat vstřícnou ruku a hrát   s ním tuhle podivnou hru, s   kterou třeba ne všichni a ne   vždy souhlasí. Maličko mi   to připomnělo český film   Vesnička má středisková,   kde toho nejslabšího v obci   - Otíka, nakonec všichni   dokázali podržet.
Herec Ryan Gosling zahrál   roli Larse naprosto perfektně   - ať už se jedná o trochu   nekoordinované pohyby   psychicky labilního jedince,   výrazy tváře, tiky i   pohledy očí.

Pro koho je tento film?   Pokud se chcete bavit u   komedie nebo si vychutnávat   napínavé drama, není to   film pro vás. Tenhle snímek   osloví především ty,   kteří mají rádi   prazvláštní životní   příběhy, absurdně   neskutečné situace a také   scénu za scénou naplněnou   city - zprvu dost   negativními, posléze   smíšenými a ke konci pak   veskrze pozitivním
Lea
Hodnocení: 10 / 10
Přidáno: 8.4.2020
Film na tři písmena od pro   mne neznámého filmaře Ivana   Fíly - českého režiséra,   žijícího v Německu. Film   tvrdý, temný, studený, kde   lidi mají k sobě dost   daleko. Zvláště dva hlavní   představitelé - Lea, mladá   Slovenka, která je   poznamenaná (nejen) ztrátou   řeči z důvodu děsivých   zážitků z mládí a   německý restaurátor   Strehlow, který přijede na   Slovensko a přidá si mladou   ženu za 50 tis. zaplacených   Leinu pěstounovi k nabytým   restitučním nárokům. I on   je poznamenaný osudem - kdysi   dávno smrtí své milované   novomanželky a dvaceti lety v   cizineckých legiích (jako   tvrdou terapií). Tyhle dvě   ztracené duše si nemohou   nikdy porozumět. K tomu   zanedbaný statek kdesi v   Bavorsku a neutěšené zimní   počasí. Divák musí být   silný, aby všechny tyto   šílenosti mezi mužem a   ženou, násilí, urážky,   absolutní nepochopení, temno   a mrazivo v duších i v   okolní přírodě vůbec   vydržel a od filmu neodešel.   Lea je křehká duše, kdysi   hodně zraněná, přesto je   ta silnější z této   naprosto nesourodé dvojice.   Vydrží bití, spoutání a   nesvobodu a přitom je   schopná tvořit - píše   básně - a ne vůbec   špatné. Snad neprozradím   příliš, když naznačím   jisté usmíření a určitě   i něco daleko víc v   poslední části filmu -   avšak v samotném konci musí   být divák opět silný -   happy end se prostě nekoná.  
Lea je nádherný   filmový počin po všech   stránkách - počínaje   úžasnými hereckými výkony   (Lenka Vlasáková jako Lea,   Christian Redl v roli   Strehlowa, Hanna Schygulla,   Miroslav Donutil, ...) přes   nádhernou kameru Vladimíra   Smutného, hodně zajímavou   hudbu Petra Hapky a   mistrovskou filmařinu   režiséra Ivana Fíly.
V kinech asi už nebude   šance tento film vidět, lze   se k němu dostat na bazaru   DVD nebo na   https://ulozto.cz/file/s6VBb2Z   fd6ZW/lea-1996-dvdrip-xvid-cz-   avi - k tomu pro   neněmčináře (film je ve   slovenském a německém   znění) doporučuji titulky   na   https://www.opensubtitles.org/   cs/search/sublanguageid-all/id   movie-54532 .
Liška (Raposa)
Hodnocení: 6 / 10
Přidáno: 6.5.2021
O anorexii, ženské duši, o vesmíru jménem člověk.
Zvláštní dokument o   rozdvojení těla a mysli.   Říkám si, jestli takto   postižení lidé vůbec mohou   být šťastní. Jestli je jim   vůbec pomoci - tím nemyslím   ani tak lékařskou péči   (anorexie je diagnóza) jako   spíš hezký citový vztah s   někým, kdo mne bere takovou   jaká jsem - s mými   nedostatky, problémy i   strašidly. To je možná   jediná šance, jak se z toho   psychického marastu   vybabrat.
(Pokud do   toho bahna nestáhneme i   svojí milovanou bytost).   Nesoudím, nehodnotím. Filmy   o lidech s psychickými   problémy jsou třeba - už   jen proto, abychom si   uvědomili, že ne každý v   našem okolí souzní se   životem s pocitem štěstí a   harmonie. Nakonec - každému   život a osud naděluje   různou měrou - a zrovna tak   bychom mohli být problémovou   a nešťastnou bytostí   kdokoli z nás.
PS:   "A vše co chci, je umět   zacházet se světem."   ..Možná tomu nerozumím, ale   důležitější je umění   zacházet sám ze sebou. ..A   někdy je to opravdu umění   (a návod na to není).
Med v hlavě (Honig im Kopf)
Hodnocení: 9 / 10
Přidáno: 1.8.2020
I my zestárnem. Asi to nebude zrovna legrace...
Natočit film na tragické   téma stáří a zapomínání   jako komedii - navíc s citem,   který toto téma   nezesměšňuje, příběh   plný dojetí (byť někdy je   to až na hraně hraní na   city diváka) je opravdu   kumšt. Příběh nádherného   vztahu mezi jedenáctiletou   Tildou a jejím dědečkem   Amandusem. Dědeček však má   krom Tildy ještě jednoho   neodbytného přítele jménem   Alzheimer - a tak čím dál   víc zapomíná. Jak už to   tak chodí, není schopen se   sám o sebe postarat, posléze   nestačí ani péče v   domácnosti svého syna a   vypadá to na umístění v   nějakém ústavu. S tím se   však jeho vnučka Tilda   nechce smířit. Chce   dědečkovi splnit jeho velké   přání – podívat se   ještě jednou v životě do   Benátek, do místa, kde se   kdysi seznámil s babičkou.   Proto se s ním tajně na tuto   dost odvážnou cestu   vypraví.
Film je   natočen zčásti   populisticky, avšak větší   měrou naprosto geniálně.   Tak trochu divoký střih mu   sedí, nádherný je hudební   doprovod, úžasné jsou   herecké výkony Dietera   Hallervordena v roli dědečka   Amanduse a Emmy Schweiger v   roli vnučky Tildy. Při   vtipných a komediálních i   ne až tak veselých scénách   je radno mít kapesník po   ruce - i méně citlivé   povahy ho možná budou   potřebovat.
Kéž by   tento film byl uveden do   české distribuce - měl by   být promítán povinně pro   děti ze základních škol i   pro jejich rodiče.

"Pro Tildu. Moje   milovaná vnučko, jednou   přijde den, kdy nebudu   vědět, že tu jsi. To se   může stát. V každém   případě chci, abys   věděla, že tě miluji a ty   jsi ta nejlepší princezna,   kterou jsem si mohl   přát."
Modelář
Hodnocení: 6 / 10
Přidáno: 23.2.2020
Když politická pravda je víc, než pěkná ženská.
Moc jsem se na nejnovější   filmový počin Petra Zelenky   těšil. A odcházel jsem z   kina dost zklamaný. Skvělé   téma, zdařilé herecké   obsazení, dobré herecké   výkony, sem tam i vtipná   scéna, pěkná kamera,   hudební stopa OK - řemeslně   dobře udělaný film,   myšlenka tam je, ale nějak   mi tam schází srdce. Budiž   panu režisérovi ke cti, že   nekompromisně a taky trochu   naivně řeže do   celosvětových politických   problémů, bezpráví a   křivd. USA versus ČR - v   hokeji máme možná šanci na   vítězství, ale v politice   je to naivita: "české   soudy se nemohou zabývat   světovým problémem,   protože do toho ještě   nedorostly".
Možná právě bezmocnost   malých národů vůči   zločinům páchaným   velmocemi je hlavním   sdělením filmu, ale tohle   přece každý soudný   člověk dobře ví - kdo má   v rukou moc a peníze, na něj   žádné zákony neplatí.
V hlavních výborně   zahraných rolích Kryštof   Hádek - chemik a vynikající   letecký navigátor Pavel, pro   něhož je spravedlnost nade   vše, Jiří Mádl   přezdívaný Plech - majitel   firmy specializující se na   DronCam - natáčení videa   prostřednictvím dronů. Byť   se znají od střední školy,   každý z nich vyznává jiné   hodnoty. Pavel usiluje o   spravedlivý soud s   novodobými politickými   zločinci (vesměs americké   provenience), Plech se snaží   uspět ve stávajícím   konkurenčním systému,   prosperovat, vydělat peníze   - a vůbec neřeší, od koho   ty peníze vlastně do jeho   kapsy putují.
Když   tak o tom přemýšlím, ten   film je svým způsobem   geniální v tom, že každý   ho může vstřebat (nebo   nevstřebat) po svém - ten   kdo věří na vítězství   pravdy a spravedlnosti bude   rozhořčen s vývojem a   především se zakončením   děje. Ti, kteří berou   vládu a prohřešky mocných   jako normální realitu se   budou usmívat nad naivitou a   snahou po vítězství práva   a spravedlnosti v podání   ochránce pravdy Pavla.
Zelenkův film nedává   ani náznak řešení na   současnou nespravedlnost   vlády mocných vůči zbytku   populace (mohl jsem to říci   i hnusněji). Snad jen   naznačuje, že kdo se   postaví jako protivník,   nepřežije, kdo bude šlapat   v rytmu a bez keců, ten   nebude mít problémy.
Na střeše
Hodnocení: 8 / 10
Přidáno: 29.9.2019
Na střeše vzájemnosti, tolerance a porozumění
Zajímavá dvojka se zde   potkává - stárnoucí   profesor (79 let) na penzi,   pomalu dožívající své   působení na tomto světě -   a mladý Vietnamec (20 let),   který je tak trochu v   průšvihu - je v ČR   nelegálně a navíc je   namočený do nezákonného   pěstování marihuany a ze   zavinění zranění policisty   při policejním zásahu.   Starý profesor je při   smyslech, když mu poskytne   azyl a útočiště (možná   nějaký šestý smysl?).   Komorní film, který je   natočený realisticky,   citlivě - tohle se fakt   všechno mohlo odehrát.   Genialita tůrce spočívá v   tom, že tak odlišné dvě   osobnosti v hlavních rolích   neznásilňuje - jsou sice   rozdílné mentalitou, věkem,   národností, vzděláním,   barvou kůže, snad prostě   vším - avšak přes   počáteční neshody si jsou   nakonec natolik blízcí, že   vlastní syn hlavního hrdiny   to docela prohrává, co se   lidskosti týče.

Hodně dobrý filmový   počin, bohužel trochu   opomíjený a nedoceněný.

"Představ   si, že seš starej pán.   Hodně starej.
Seš   starej pán v zatuchlým bytě   a víš, že život ti už   pomalu končí.
Nemáš   vůbec sílu něco velkýho   udělat.
Už   zapomínáš věci.
Často tě něco bolí.
Seš unavenej.

Nebo víš co?

Představ si, že třeba   už jen ležíš.
Nehejbeš se.
Lidi   se o tebe musej starat.
A ty už jen vzpomínáš   na to všechno co si v   životě dělal.
A taky   na to, co si mohl udělat a   neudělal.
Sere tě   to.
Ale už s tím nic   neuděláš.
Koukáš   do stropu a čekáš."

Film "Na   střeše" (2019)
Nabarvené ptáče
Hodnocení: 10 / 10
Přidáno: 18.9.2019
Když se filmová krása snoubí s lidským bahnem
Nabarvené ptáče Václava   Marhoula a kameramana   Vladimíra Smutného je   nádherný film, byť o   věcech ne zrovna   příjemných. Pokud v   dějinách lidstva přijde   doba temna, probouzí se v   lidech démon zla a páchají   zvěrstva, na která by jindy   ani nepomysleli. Byť děj   probíhá za druhé světové   války, nejvíce zla není ani   tak ve smyslu boje a   nenávisti vojáka proti   vojákovi, ale mezi   obyčejnými lidmi.
Snímku se vyčítá   příliš mnoho brutality a   násilí - kdo je však   obeznámen s dějinami, ví,   že tyto věci se děly a   dodnes se i leckde ve světě   dějí. Takže zkušeného a   sečtělého diváka toto   reálně zobrazené násilí   nebude ani překvapovat ani   pohoršovat. Slovo reálně   není možná úplně   výstižné, protože i v   násilných scénách byla   zachována jistá míra   civilnosti a soudnosti.
Ve filmu se toho moc   nenamluví - mohu jen   obdivovat, jak   několikasetstránkovou   knižní předlohu Jerzy   Kosińského dokázali tvůrci   přenést na plátno   především obrazem s minimem   dialogů. Přesto je film   naprosto srozumitelný a   vizuální stránka je   naprosto úchvatná (co   záběr, to úžasná   umělecká fotografie) -   černobílý obraz filmu velmi   sluší.
K ději -   putování židovského   chlapce krajinou - od domku   tety, u které ho rodiče   uschovali před   pronásledováním, přes   různé vesnice, chalupy a   rodiny či jednotlivce, kde se   setkává s pomocí, ale   často také s týráním,   nenávistí a zlobou. To má   za následek, že v něm   postupně všechny city   odumřou a přesto, že je   ještě dítě, je čím dál   víc schopen násilí, pomsty   a odplaty.
Někteří   Václava Marhoula kritizují   za účelovost použitých   násilných scén -   nesouhlasím, nic se mi v   Nabarveném ptáčeti nezdálo   účelové, nikde autoři   nehráli na city, vše bylo   zpracováno naprosto civilně   a střízlivě. Nabarvené   ptáče není úplně   jednoduché - skrývá v sobě   metafory i jinotaje, které na   první zhlédnutí nemusí   být vnímány v celé   šíři. Dlouhá stopáž (169   minut) mně osobně nevadila,   ale dokážu si představit,   že pro některé diváky to   bude příliš velké   sousto.
Takže shrnu,   co se mi na Nabarveném   ptáčeti tolik líbilo:   skvělá filmařina,   nádherná křišťálově   čistá kamera, zajímavý   hudební doprovod, herecké   výkony a také úžasný cit   pro výběr herců i neherců   - tak zajímavé tváře se   jen tak nevidí. Sice se budu   opakovat, ale k pozitivům   patří civilní pojetí   násilných scén, žádné   sklony ke ždímání emocí   či slz dojetí z diváků.   Až po shlédnutí filmu jsem   si vzpomněl na nedávno   uvedený černobílý snímek   Alfonso Cuaróna Roma -   příběh zhruba stejně   starého chlapce, ovšem ve   zcela jiném prostředí a na   úplně jiném kontinentě. A   uvědomil jsem si, že tyto   dva filmy (oba nádherné)   potvrzují pravidlo - nikdo z   nás nemůže ovlivnit, na   jakém místě na světě a v   které době se narodíme.   Proto buďme rádi za to, že   žijeme právě tady a   teď.
PS: A proč   Nabarvené ptáče? Když   chlapec přebýval u starého   ptáčníka, vyndal tento muž   jednou z klece malého   ptáčka, štětcem a barvou   mu přebarvil peříčka a   vypustil ho do hejna na nebi.   Ptáci z jeho hejna ho nejen   že nepřijali zpět mezi   sebe, ale útočili na něj,   až ptáče padlo mrtvé k   zemi. Krásná analogie -   pokud se bude člověk   odlišovat od ostatních -   přesvědčením,   náboženským smýšlením   či barvou pleti, může se   stát cílem útoků všech   ostatních, společnosti,   která ho mezi sebe nepřijme,   ubližuje mu a může mu i   zahubit. .. Určité   varování platné i pro   dnešek.
Nahoře je ticho (Boven is het stil)
Hodnocení: 6 / 10
Přidáno: 24.6.2021
Ticho a obraz v hlavní roli venkovského nedramatu
Velmi zvláštní   nedramatický a pomalu   plynoucí film s minimem   dialogů o životě   padesátiletého muže na   rodinné farmě. Helmer   pečuje o svého stárnoucího   nemohoucího otce. Vztah mezi   nimi není zrovna vřelý -   otec Helmera vždy považoval   za nepovedené dítě a také   ho často bil. Helmer se o   otce svědomitě stará, ale   synovskou lásku tady moc   cítit není.
Matka   zemřela již před lety a tak   Helmer žije osamoceně a   péče o dobytek leží jen a   jen na něm. Helmer je gay.   Nemá žádného partnera,   zvláštní vztah má k   řidiči mlékárenského   vozu, který pravidelně se   svou cisternou farmu   navštěvuje. Ještě   záhadnější vztah se   vytvoří mezi Helmerem a   novým mladým pomocníkem na   farmě. Film obrazově   krásný, s náherným   hudebním podkresem, kde si   divák může spoustu věcí   domyslet (nebo i jen   domýšlet). Třeba jen z   krátkých pohledů z očí do   očí, gest i mlčení.
Naprostí cizinci (Perfetti sconosciuti)
Hodnocení: 9 / 10
Přidáno: 30.3.2018
Skvěle natočený vztahový film
Tenhle film mi byl sympatický   hned z několika hledisek.

1. Minimalistické   prostředí a malý počet   postav. Vše se odehrávalo v   prostoru jednoho bytu,   nejčastěji u jednoho stolu,   sedm postav. Z tohoto téměř   divadelního pojetí dokázal   Paolo Genovese vykřesat ve   svém filmu maximum – to   miluji, když z něčeho   malého, skromného, bez   nadbytečných scenérií nebo   efektů, dokáže tvůrce   vytvořit nádherné dílo   (viděli jste francouzský   film Nalevo od výtahu? –   podobné komorní pojetí,   skvělá komedie).
2. Vtipný nápad s   vyložením části svého   soukromí v podobě   příchozí komunikace na   mobil před ostatní, navíc   nádherně propracované,   vtipné a gradující   paralelní zápletky   (nádherná třeba byla   skrytá výměna mobilních   telefonů mezi dvěma   přáteli u stolu kvůli   utajení vztahu s milenkou   jednoho z nich, kdy nakonec   tento muž právě díky   záměně mobilů musel   vysvětlovat intimní vztah s   přítelem).
3. Líbil   se mi i způsob, jak se děj   vyvíjel, jak se měnila   atmosféra u stolu - že   většina lidí - zpočátku   byli veselí, vtipní,   sympatičtí - se ukázala   jako lháři, podrazáci a   pokrytci, jejich veselí i   zábava zmizely a byly   nahrazeny smutnou, někdy   téměř tragickou pravdou.
4. No jsme u herců –   neznámé tváře, skvělé   výkony – to přispělo k   autentičnosti děje – hltal   jsem to s potěšením z toho   hereckého koncertu a těšil   jsem se na každou další   větu, gesto nebo výraz   tváře. I v jiných filmech   jsou skvělé výkony herců,   ale tady byli hlavní   protagonisté zabíráni   většinou z blízka či v   detailu a o to to bylo   působivější.
5. Byť se nejednalo o   nějaké vysloveně vyhrocené   akční či psychologické   drama, film měl spád, ani   chvilku nenudil, líbilo se   míchání veselých scén s   dramatickými, bylo to takové   hezky vyvážené a navíc to   cca od poloviny začínalo   nabírat docela silné   grády.
6. Navíc   tenhle film vůbec není   plytký – má svou hloubku,   každý si v něm může   najít to své, možná se z   něj i poučit. A navíc je tu   i celospolečenské téma –   kolik jedinců ve   „vyspělé“ společnosti   žije v podvodu a lži vůči   svým nejbližším. No a   samozřejmě si můžeme   položit otázku, nakolik se   nejen moderní technologie   podepisují na morálním   poklesu lidí (tak mě tak   napadá, že kmen divochů v   amazonském pralese žije z   morálního hlediska daleko   čistší život než   většina lidí v   civilizované   společnosti).
7. A   konec – byť už nevyzníval   úplně vesele – tam jsem si   cenil, že po vyhrocených   výměnách názorů a   dramatických scénách, kdy   pomalu docházelo k rozpadu   partnerských i přátelských   vztahů, došlo alespoň   někdy ke smíru, kdy dostala   šanci tolerance, snad i   nějaké ty zbylé střípky   lásky a některé dvojice si   k sobě dokázaly najít zase   cestu.
Český lev Oscar

Filmová databáze v číslech

Filmů: 178513
Osobností: 679305
Fotografií: 715059
Plakátů: 339813
Obsahů a biografií: 162923
foto

Komerční sdělení

Filmová škola

Staňte se hercem, herečkou.

foto

Poslední komentáře

Jason Bourne (2016)

hrůza

Jason Bourne
Shit, o kterém těžko   soudit, co více propaguje.   Politickou křivárnu USA,   techniku, či patriotismus   ospravedlňující jakoukoli   špíňárnu pod heslem   America first?

Autor: vacvil

Tucker: Člověk a jeho sen (1988)

Tucker: Člověk a jeho sen
Životopisně pojaté filmy   mám rád a tady v tom je   navíc vynikající režisér   F. F. Coppola, spousta   výborných herců, spousta   nádherných více >

Autor: klasifikátor | Hodnocení: 8 / 10

Candy (1968)

Candy
Když tenhle ten lehoučce   erotický bijásek nebudete   brát vážně, ale jako   parodii na všechny ty módní   výstřelky 60. let hippies   více >

Autor: klasifikátor | Hodnocení: 8 / 10

Strašidla v Římě (1961)

Strašidla v Římě
Komedie chvílemi osciluje   mezi satirou na spekulace s   nemovitostmi v Itálii v   padesátých letech a mezi   pohádkou. Je ale příjemné   více >

Autor: curil | Hodnocení: 7 / 10

Ďábel (2010)

Ďábel
Nejsem žádný velký fanda   na filmové horory a tenhle   mě vůbec nepřesvědčil.   Téma skupiny lidí   uvězněných NĚKDE je hodně   provařené od více >

Autor: klasifikátor | Hodnocení: 6 / 10

Zdarma
aplikace
pro mobil
ke stažení