David a Goliáš

V éře velkofilmů, tedy v 50. a v první půli   60. let se netočily biblické velkofilmy, pouze v   Americe, ale i v Itálii, a jezním z nich je   právě David a Goliáš. Hodnocení filmu není   příliš lichotivé, pokud bychom se na něj   dívali a porovnávali, jak je příběh   vyprávěn a jak je zapsán v „knize knih“ pak   nelze než souhlasit.
Čtyři scénáristé   si totiž jeden ze stěžejních biblických   příběhů značně upravili, některé hlavní   scény chronologicky proházeli, přidali nové   postavy, takže vyznění příběhu poupravili, a   jiné důležité motivy, buď taktně zamlčeli   nebo jenom naznačili (např. Saul po té, co   zjistí, že David má být novým králem   Izraele, se ho pokusí zavraždit a podobně).   Scénář je vystavěn podle klasického schématu   „v království už v podstatě nevládne starý   unavený král, ale jeho prohnaný zrádný   ministr, je vyvolen mladík, který zbaví zemi   nepřátel vnitřních i vnějších, získá si   respekt i obdiv lidu, nejen prostého, nýbrž i   svého vladaře a srdce milované dívky“, v   Bibli je to však trošku komplikovanější.
  Film by měl správně začínat soubojem Davida a   Goliáše a ne jím končit. Závěrečnou bitvu   by měli správně vyhrát Filištíni naopak   Izraelité by měli být na hlavu poraženi, Saul   měl na bitevním poli zemřít se všemi svými   syny, nalehnout sám na svůj meč, ač ve filmu   se konce dočká, to je pár věcí, které   scénáristé pozměnili. Divák znalý předlohy   musí být nutně zklamán ne-li roztrpčen,   nicméně většina lidí akorát ví, že   nějaký David zabil Goliáše prakem, co bylo   před a potom o tom nemají většinou nejmenší   potuchy, avšak díváme si na velkofilm   inspirovaný Biblí, měl by být divák   spokojen.
Jde o italsko-francouzskou   koprodukci, což byla tradiční spolupráce,   hlavně na dobrodružných, či historických   filmech, aby se žádný z národů necítil   ukřivděně (většinou měli navrch Italové),   má film hned dva režiséry (Orson Welles si měl   své výstupy režírovat sám, v titulcích však   není uveden). Na režisérskou židli usedli   Ferdinando Baldi a Richard Pottier, oba měli již   drahné zkušenosti s dobrodružnými filmy,   ačkoliv by mě zajímalo, kdo měl na starosti   závěrečnou bitvu, protože jsem viděl Orazi e   curiazi, které měl spolurežírovat Baldi a tam   byly bitvy přinejmenším o dvě třídy   horší.
Producenti tentokrát neškudlili a   z prasátka vytřepali slušnou sumičku,   třebaže si pomohli natáčením v Jugoslávii,   takže výprava nepůsobí ošizeným dojmem,   naopak je výborná, správné monumentální   kulisy, nádherně vyzdobené paláce, sochy,   pěkné barvené kostýmy, vše zachycené na   Cinemascope, byť bych měl připomínku k   ateliérovým scénám, např. Saulův trůní   palác je oslnivý, spousta soch, reliéfů,   sloupů, bohužel trůní sál jeho soka,   filištínského krále již tak dobře   nepůsobí, je na můj vkus až příliš   stísněný a sloupoví mělo být umístěno   jinak, také oáza, kde Filištíni provádějí   náboženské obřady není moc vhodně   řešená.
K dobru lze připočíst i hudbu   italského skladatele Carla Innocenziho, byť má   značně rozkolísanou kvalitu, některé pasáže   jsou výborně, jako například náboženské   scény, záběry pouště s hlasem vypravěče,   milostné motivy, Davidů příhod do Jeruzaléma   či jeho triumfální vítězný pochod, pak jsou   zase místa, které mi přišly nepříliš   melodické a těch odporných syntezátorů,   které skladatel z nějakých záhadných důvodů   použil (skoro všechny scény s Goliášem).   Innocenziho moc neznám, vlastně pouze jeden jeho   film Sansone (1961) s Bradem Harrisem, tam mne   hudba moc neokouzlila, takže naneštěstí se tak   přiřadil ke skladatelům jako byl Carlo   Rustichelli, kteří dokázali složit pěkná   pasáže, leč celkově mi moc nesednou.
  Hlavním lákadlem filmu má být slavný Orson   Welles v roli krále Saula, ten však je, i když   se scénárista snažil o opak, pouze vedlejší   postavou, avšak tou nejzajímavější., kterou   lze přirovnat k Hamletovi, protože král Saul   byl stižen mnoha démony, které mohl utišit   pouze David svou hrou na lyru, ve filmu jsou dva   krátké výstupy. Welles spíše hraje svou   postavu Saula jako unaveného obtloustlého muže   s popelavou pletí, jenže bezbranný proti   intrikám svého dvora, i když v rozhodné   chvíli se v něm opět probouzí jeho mladistvé   já. Hlavní roli ztvárnil mladý jugoslávský   herec Ivica Pajer, svou roli zvládl se ctí.   Ostatní herci nezůstávají příliš pozadu ve   ztvárnění svých postav.
I přes   všechna negativa a pokud zrovna divák není   náboženský fanatik, dbající doslovného   přepisu své mantry, by se měl bavit, alespoň   já jsem byl spokojen, byť jde o značně   neakční záležitost, jelikož závěrečná   bitva (pouze jezdecká, pěchota do ní vůbec   nezasáhne), je jedinou akční scénou filmu,   nepočítáme-li zabití Goliáše.