Corpus Delicti

Po debutu Čas sluhů natočila režisérka Irena Pavlásková podobně laděný snímek Corpus delicti, ke kterému napsala scénář společně se svou matkou Nelly Pavláskovou. Prostřednictvím prolínajících se osudů tří nesourodých a zvláštních dvojic v něm evokuje tuzemský život před revolucí v listopadu 1989, zatížený dusivou atmosférou nesvobody, i po revoluci, kdy se relativně nic nezměnilo, protože se nezměnili lidé... Pro představitelku hlavní role Lenku Kořínkovou bylo obsazení v tomto filmu hereckým come-backem po osmileté emigraci, pro Jiřinu Bohdalovou paralelou k její životní roli v „trezorovém“ Uchu, pro Šimona Pánka, jednoho ze studentských vůdců sametové revoluce, zkušeností v hereckém oboru, pro Jitku Asterovou vybočením ze zavedené kategorie povrchních krasavic, pro Karla Rodena expresivní variací ukřivděného neschopného intelektuála, pro Michala Dočolomanského změnou v jeho rejstříku nestárnoucích sympaťáků. Vedle nich se ve filmu více či méně mihnou různí režiséři - Václav Křístek, Jan Němec, Milan Šteindler, Július Matula, Jan Bonaventura.
Distributor DVD

Před listopadem 1989 a po něm: Komplikované vztahy tří nesourodých a zvláštních dvojic se ještě více zamotávají ve složitém období společenských změn. Trochu nedorozumění, trochu silácké exhibice a hodně snahy ukázat, co ostatní ještě nestihli. Mezi nevydařenými pokusy zejména mladších filmařů rychle zpracovat aktuální témata nedopadl snímek dcery a matky Pavláskových nejhůře.Autor/Zdroj: Březina Václav/Lexikon českého filmuAutor/Zdroj: /

Po úspěšném debutu Čas sluhů natočila režisérka Irena Pavlásková podobně laděný snímek Corpus delicti. Prostřednictvím prolínajících se osudů tří dvojic v něm evokuje tuzemský život před revolucí v listopadu 1989, zatížený dusivou atmosférou nesvobody, i po revoluci, kdy se relativně nic nezměnilo, protože se nezměnili lidé. Film je zároveň vykreslením určitých rypů, rozšířených v naší (nedávné) současnosti, lidí, kteří se "navzájem milují i zraňují". - scénář tentokrát napsala režisérka se svou matkou, publicistkou a filoložkou Nelly Pavláskovou. Hudbu složil režisérčin manžel Jiří Chlumecký se svým stálým spolupracovníkem Jiřím Veselým, kteří - podobně jako kameraman F.A. Brabec - se podíleli i na Času sluhů. Snímek je zajímavý obsazením: pro Lenku Kořínkovou je hereckým come-bakem po osmileté emigraci, pro Jiřinu Bohdalovou paralelou k její životní roli v Uchu, pro Šimona Pánka, jednogo ze studentských vůdců něžné revoluce, první hereckou zkušeností, pro Jitku Asterovou vybočením ze zavedené kategorie povrchních krasavic, pro Karla Rodena expresivní variací ukřivděného neschopného intelektuála, pro Michala dočolomanského změnou v jeho rejstříku nestárnoucích sympaťáků. Vedle nich se ve filmu mihnou různí režiséři (Václav Křístek, Jan Němec, Milan Šteindler, Julius Matula, Jan Bonaventura).Autor/Zdroj: /Filmový přehledSnad v žádném českém filmu, který vznikl v posledních několika letech, není tolik scén společných večeří, pijatyk a oslav, jako v Corpu delicti. Lidé zde jedí, pijí, smějí se, rozprávějí, a při tom netuší, že se naplňují jejich osudy, že se sami pomalu, ale nezadržitelně řití do zkázy.
Corpus delicti je příběhem tří rozdílných dvojic, tří mužů a tří žen - lidí, jejichž vztahy krutě deformovala předlistopadová realita, zvláštní pravidla života v totalitním režimu. Spoluscenáristka a režisérka Irena Pavlásková se však nespokojila s pouhou konstatací faktů. Příběh filmu prochází vývojem od grotesknosti k tragice, autorka nechává každou z hlavních postav, aby si postupně začala uvědomovat, že hostina jejího života je hostinou v době moru. Každý z hrdinů se mění - Tomáš (Šimon Pánek) se z filantropa, jenž má své zásady vyčteny více z průměrné literatury než ze života, stává bezcharakterním sobcem, dr. Chlad (Michal Dočolomanský) zase z pouhého pasívního sluhy režimu vrahem vlastní ženy, Viktorie Chladová (Jiřina Bohdalová) se mění z trochu extravagantní paničky, které se nevyvedlo manželství v bezmocnou oběť a Jana (Lenka Kořínková) prodělává sice čistě vnitřní, přesto nejvýraznější vývoj - lidsky i morálně dozrává, přehodnocuje svůj pohled na svět. Na ten svět, ve kterém je na počátku snímku vcelku ochotna existovat, ale který se pro ni (paralelně s vývojem situace) postupně stává děsivým prostorem, nebezpečným a priori. Právě proto, že vždy byla upřímná, že nikdy nelhala, že měla kupříkladu odvahu otevřeně říci estébákovi, co si o něm myslí, Janina osobnost nepodlehne destrukci, jako se to stalo jejímu bývalému manželovi Jaromírovi (Karel Roden), nebo posléze i jejímu milenci Tomášovi. I když ji v závěru díla opouštíme ve chvíli největší prohry, přesto z jejího zpupného a energického gesta v posledním záběru filmu poznáváme, žc právě ona zůstala morálním vítězem. Jana jediná vydržela, zůstala sama sebou i zz cenu samoty a zklamáni.
Dramatičnost pozvolného vnitřního vývoje všech postav zdůrazňuje režisérka postupným narůstáním rytmu, stále rychlejším spádem děje. Zatímco na počátku filmu je pomalým tempem zvýrazněna všední nuda stojatých vod totality, na konci se události řítí strhujícím tempem a vrcholí nápaditou, čistě filmovou metaforou listopadové revoluce.
Je potěšující, že autorka nekončí své dílo přehnaně optimistickým závěrem ve stylu 50. let, ale pochmurným záběrem na pochmurnou budovu blíže neurčeného ministerstva, v níž vrah a příslušník StB dr. Chlad pokračuje ve své úspěšné kariéře diplomata.
Hostina skončila, leč morová epidemie doposud trvá...
hou Cinema 1991/7/30Autor/Zdroj: hou/Cinema