Cizí lidé [TV inscenace]

POZOR SPOILER

Manželé Fišerovi bydlí přes léto na chatě. Mají s sebou syna Honzíka. Paní Fišerová manželovi zařídila hlídání cizího dítěte Honzy. Jen do odpoledne. Ale pak přichází předseda a panu Fišerovi oznamuje, že jeho rodiče měli těžkou havárii. Otec je po smrti a matka v nemocnici ve vážném stavu. Otec tedy kluka odváží k jeho tetě, ale ta jej nechce ani za nic. Později se Fišer dozví, že zemřela i jeho matka. A tak dítě zůstává u Fišerů, než se je teta pokusí unést. Chce kluka k sobě. Fišer okamžitě ví, že jí šlo o dům, který chlapci připadne automaticky po rodičích. Sociální pracovnice však musí postupovat dle zákona, a tak je celá věc pohnána až před soud. Zde nastává to pravé „rodeo“. Fišerovi se na sebe dozví to, co sami nikdy ani netušili. Udání od sousedů jsou hrozná. Soud bude mít velmi těžké rozhodování.

Působivý psychologický příběh vypráví o lidských vztazích ve složité životní situaci. V ní se ocitne rodina spisovatele Fišera, která vyměnila svůj městský pobyt za venkovský kvůli zdraví syna Péti. Spisovatel občas hlídá i Péťova kamaráda Honzíka. Jenže když při autohavárii zahynou chlapcovi rodiče, muž jen obtížně hledá východisko ze situace. Zaveze kluka k jeho tetě, ale ta se o něj nechce postarat. Fišer ví, že udělat dobrý skutek by neměl být pro slušného člověka problém. Ale co když se člověku do dobrého skutku nechce? Rozumem si uvědomuje, že je nutno druhému pomoci, ale zároveň ví, že to přináší spoustu nepohodlí, nejistot a rizik. Teprve když zjistí, jak sobecké a nelaskavé prostředí by chlapci tetina rodina vytvořila, jedná rázně a situaci vyřeší.

V knize scenáristy a spisovatele Oldřicha Knitla Jsem historik umění a zvu vás na večeři najdete povídku, podle které vznikla hra CIZÍ LIDÉ. Režisérka Anna Procházková spolu s kameramanem Vladimírem Opletalem ji natočili v pražském studiu a hned na první letmý pohled jí ozvláštnili hereckým obsazením. Ústřední manželskou dvojici si zahráli nepříliš televizně frekventovaní herci Dana Syslová a Pavel Pípal. Z hlediska diváckého to pro hru znamenalo možná handicap, avšak nikoli z hlediska uměleckého vyznění. „Hra bez hvězd“ získala totiž civilní patos, přesně to, co téma vyžadovalo. Sugestivnost autorova varování přímo závisela na co nejmenší vzdálenosti zobrazovaných dějů od roviny životního reálu. Z několika replik v inscenaci bylo cítit, že autor by nejraději patálie kolem osiřelého chlapce vyprávěl jako skutečnou událost, jako bychom slyšeli jeho rozhořčené ujišťování, ale ano, přátelé, tohle se dnes u nás děje, takoví jsme. Duchem příběhu byla proto věcnost, dokonce i režisérka se snažila zdaleka obcházet místa mazlavého sentimentu. Hovořili-li hrdinové o citech, pak většinou v případech, kdy je předstírali. Spisovatel a herečka, manželská dvojice, která se ujímá sousedova syna po smrtelné havárii jeho rodičů, byli sympatičtí tím, že nebyli sympatičtí od počátku. Knitl nepsal efektní hru, protože měl na mysli neefektivní pravdu. Spíš než o to, aby se příběh líbil, usiloval o to, aby se nám nelíbilo, jak jsme schopni někdy jednat.

BÍLEK, Petr [pb]. Týden v televizi. Tvorba, týdeník pro politiku, vědu a kulturu. 1984 [11. leden], č. 2, s. 19. [upraveno, zkráceno]