Blíženci

Příběh: Japonsko na začátku 20. století. Yukio je renomovaný lékař, vedoucí spokojený život se svými rodiči a ženou Rin, která trpí ztrátou paměti. Jeho otec i matka najednou za podivných okolností zemřou a ani Yukio se teď ve svém domě necítí bezpečný - Rin se mu začíná odcizovat. Tísnivý pocit se změní v noční můru, když se objeví Yukiův bratr - dvojče Sutekichi, jehož po porodu poslali po řece, protože měl na noze velké mateřské znaménko.

Shinya Tsukamoto je jedním z nejoriginálnějších současných režisérů.
Původně vystudoval malířství a díky tomu se dokáže odpoutat od zaběhnutých filmařských klišé. Jeho příběhy vyprávějí především o násilí, o mezních životních situacích, které i jinak spokojeného a mírného člověka donutí k činům, jichž by se za normálních okolností nikdy nedopustil. Násilí obsažené v Tsukamotových snímcích ale není jen fyzické, svoje postavy trýzní i psychickými poruchami, nenávistí a jinými úchylkami. Ani v Blížencích se od tohoto trendu nijak zvlášť neodchýlil, tentokrát však svůj morbidní příběh zasadil na počátek našeho století.
Už během úvodních titulků musí být každému jasné, že tenhle film nebude žádný zamilovaný románek.
Z plátna se ozývají nechutné zvuky chroupání a mlaskání a sem tam zahlédneme nějakou krysu, jak si pochutnává na krvavém masíčku. Potom se obraz na chvíli zklidní a my se ocitáme v temné ordinaci, kde Yukio léčí své pacienty. Sledujeme jeho poklidný rodinný život, ale i tady je cítit napětí. Yukiova žena Rin ztratila paměť, nemá tedy žádnou minulost a rodina ji jen mlčky toleruje. Když Rin najde otráveného otce v jeho pracovně, příběh se definitivně rozjíždí. Rozlehlý dům s velkou zahradou napětím jen praská, a když za podivných okolností zemře i Yukiova matka, nikdo si již nemůže být ničím jistý.
Úžasná je především vizuální stránka filmu. Tsukamoto snímá Blížence ve velmi krásných a temně barevných obrazech, které jsou navíc v neustálém pohybu. Často střídá tempo vyprávění, klidné
a rozvolněné pasáže prokládá roztřesenými honičkami točenými
z ruky. Nedopovězenými sekvencemi vás udržuje v neustálém neklidu a tam, kde to nejméně čekáte, stříhne vysvětlující flashback. Příběh skládá pomalu a trpělivě jako mozaiku, pečlivě buduje napětí, které je tak husté, že by se dalo krájet.
Michaela Novákové Total Film 2000/7/89

Autor/Zdroj: Nováková Michaela/Total Film


Dlouho jsem přemýšlel, jak jinak začít tuto recenzi než větou „Shinya Tsukamoto je divný člověk". Bezvýsledně. Režisér Shinya Tsukamato je divný člověk. Jeho siamská dvojka filmů Tersuo a Tetsuo II: Body Hammer
pojednává o chlápkovi, který si zastrkává do těla železné trubky a automobilové součástky tak dlouho, až se z něj stane tank. Od takového člověka jen tak něco nepřekvapí. Blíženci mě přesto překvapili.
Nejde ani tak o iracionální, naléhavou a svíravou atmosféru, na niž je Tsukamoto specialista a jež působí dojmem něčeho, co vylezlo z italského hororu a nechalo se to oplodnit uměleckým manga comicsem. To se od něj koneckonců očekává. Neobvyklý je v případě Blíženců příběh: poměrně profláklá variace na tém‘na útok zlého dvojčete z paralelní dimenze`, když to trochu přeženu. Dejte si to dohromady s asijsky typickými, na nás přehnaně působícími výbuchy emocí a získáte film, který není pro Evropana příliš 'user friendly`, protože mixuje naprosté klišé a nám cizí pocity do velmi zvláštního koktejlu.
Před totálním diváckým míjením zachraňuje snímek nápaditý subpříběh s Yukiovou manželkou a hlavně Tsukamotova režie, chladná a ostrá jako skalpel a důkladná a pomalá jako zvolna se otáčející mlýnek na maso. Blíženci beze sporu nabízejí pohled někam, kam se divák často nedostane - do mysli a pocitů celkem zvláštního scenáristy, režiséra, kameramana a střihače, který to zkusil s mainstreamovým thrillerem. Zřejmě chtěl divákovi vyjít vstříc alespoň příběhem. Zřejmě.
ŠTĚPÁN KOPŘIVA Premiere 2000/9/33

Autor/Zdroj: Kopřiva Štěpán/Premiere


DISTRIBUČNÍ SPOLEČNOST ARTCAM UVÁDÍ:

BIÍŽENCI
(originální název: Soseiji, anglický název: Gemini)

Japonsko 1999, 84 min., české titulky, od 15 let, 1:1,66
Žánr: drama/horor Internet: www.artcam.cz, www.sedic-inter.com
Dva bratři a jedna žena. Oni se k smrti nenávidí, ona je oba vášnivě miluje. Brilantní art-horor kultovního japonského režiséra Shinya Tsukamota.
Režie: Shinya Tsukamoto
Scénář: Shinya Tsukamoto podle povídky, jejímž autorem je Edogawa Rampo Kamera: Takashi Sasaki
Hudba: Chu Ishikawa
Hrají: Masahiro Motoki (Yukiol Sutekichi), Ryo (Rin), Yasutaka Tsutsui (Shigefumi), Shiho Fujimara (Mitsue), Akaji Maro (Kakubee)
Premiéra: 31. srpna 2000
Tokio, počátkem dvacátého století, koncem období Meiji. Mladý lékař Yukio má prosperující praxi, krásnou ženu a v pohodlném domě žije spokojeně i se svými rodiči. Při bližším pohledu ovšem zdánlivá idyla ukazuje svou odvrácenou tvář - Yukiova krásná manželka Rin trpí amnézií, elegantní dům leží nedaleko nejhoršího chudinského slumu a rodinu sužuje nepříjemný pocit, jako by někdo neviditelný a nechtěný pobýval s nimi.
Děsivé předtuchy se začínají rychle naplňovat. Za záhadných okolností umírají oba rodiče. Jejich děsivý posmrtný výraz pochopí Yukio ve chvíli, kdy se sám ocitne tváří v tvář hrozivému přízraku s jeho vlastním obličejem. Sutekichi je Yukiovo dávno odložené dvojče. Nyní přišel ze slumu, aby se pomstil a vzal si zpět, co mu patří - především krásnou Rin. Jaké je tajemství její amnézie?
Nezávislý japonský režisér Shinya Tsukamoto získal mezinárodní úspěch a několik festivalových cen díky svým originálním filmům Tefsuo (MFF Řím - Grand Prix), Tefsuo II: Body Hammer (MFF Brusel - Stříbrná vrána) a Tokyo Fisf (MFF Brusel - Ceny poroty).
Programování: Film Distribution Artcam, tel.lfax: 01917220641, Jagellonská 7, Plzeň, 301 36
Film Distribution Artcam, s r.o., Rašínovo nábř. 6, Praha 2, tel.: (02) 24918833, e-mail: artcam .artcam.cz

Autor/Zdroj: /reklamní materiály distributora


Shinya Tsukamoto je japonský kultovní režisér. Jeho brilantní arthoror o rozporuplném vztahu dvou dvojčat-bratrů k jedné ženě se odehrává v Tokiu počátkem 20. století, koncem období Mejdži. Ve filmu plném přízraků se snoubí tradice japonské kinematografie s progresivními postupy současného evropského filmu.
Kino ART

Autor/Zdroj: /Kino ART


Autorský snímek mezinárodně proslulého japonského režiséra Shinyi Tsukamota vznikl podle populárního mysteriozního románu Edogawy Rampa, jehož jméno (pseudonym) je v japonštině slovní hříčkou a vyslovuje se podobně jako jméno Edgara Allana Poea. Tsukamoto, který se doma i v zahraničí prosadil kultovními nezávislými technothrillery, natočil film jako svou první produkci pro velké studio. Kromě režie na filmu pracoval i jako scénárista, kameraman a střihač. Příběh dvou bratrů - dvojčat, kteří byli v dětství odděleni a z nichž jeden je úspěšný lékař a druhý přichází jako tajemný přízrak z nedaleké chudinské čtvrti, se odehrává v Tokiu v roce 1910. Jukio Dajtokudži žije v domě s rodiči a s partnerkou Rin, která trpí amnézií a neví nic o své minulosti. Zvrat do poklidného rodinného života přinese záhadný muž Sutekiči, jenž se v domě tajně objevuje již delší dobu. Ten přivodí nejprve smrt rodičů a posléze odstraní Jukia a zaujme jeho místo v práci i v rodině. Jak se ukáže, neštastná Rin neutrpěla ztrátu paměti, před svým mužem jen skrývala velké tajemství.
Námět, sám o sobě poněkud pokleslý, posloužil Shinyu Tsukamotovi k originální filmové hádance, v níž se minulost postav i pravý stav věcí vynořují postupně z přízračné atmosféry. Snímek začíná jako tradiční japonský duchařský příběh, avšak ani následné racionální, „realistické" vyústění okolností nepřináší úplné vysvětlení: ve hře je ještě podivné chování zúčastněných (Sutekiči stále vystupuje jako Jukio i před Rin, která dávno odhalila záměnu, v Jukiovi zůstává po jeho vítězství „duše" jeho zločineckého bratra).
Tsukamoto pracuje s expresivními výrazovými prostředky, mezi něž patří mj. silná divadelní stylizace kostýmů, retrospektivní struktura vyprávění či výrazná dramatická role hudby, jež ve vypjatých scénách často „nahrazuje" ruchy.

Autor/Zdroj: /Kino AERO

Cožpak se záporáci nikdy nepoučí? Vždyt je to jasné jako facka: zabiju Číňana – Číňan má bratra - bratr umí kung-fu - zemřu. Ted' jde o to, jak efektně a co z toho budou mít diváci. Vzhledem k tomu, že naštvaný bratr má tentokrát tvář a pěsti hongkongské akční superhvězdy Jeta Li (na západě i u nás je známý především jako ďábelský Wah Sing Ku ze Smrtonosné zbraně), potenciál efektnosti, a tudíž i zábavnosti, byl vysoký. Navíc se o produkci postaral Joel Silver (Matrix), jehož zkušenosti měly být zárukou, že se debutující režisér - jinak skvělý kameraman Andrzej Bartkowiak udrží ve správných kolejích. Příběh si scenáristé vzdáleně vypůjčili od mistra Shakespeara, tudíž se příběh pomsty odehrává v prostředí dvou znepřátelených klanů - černošského a asijského. Hlavní hrdina Han je Číňan a jeho pomocnice a nastávající láska Trish (debutující zpěvačka Aaliyah) je černoška. Mizerové jsou na obou stranách a Han bude mít plné ruce špinavé práce. Řízná akce, romance, Shakespeare - mohlo to dopadnout jinak než jako skvělá zábava? No jistě...
Že se z Romea za pochodu naprosto vytratila jakákoli shakespearovská rovina (název je ospravedlnitelný snad jen tím, že Hana jednou kdosi osloví Romeo), by příliš nevadilo. Že se neznámo kam vypařila i romance, už trochu vadí. Ale nad faktem, že je ve filmu málo akce, zůstává rozum stát. Na „průměrný Hollywood" by to snad stačilo, ale na film s Jetem Li je to zoufalé. Když podobný problém hrozil Křižovatce smrti s Jackiem Chanem, řešil jej humor a přátelské škádlení s ukecaným Chrisem Tuckerem. V Romeovi humor téměř není, místo přátelského škádlení nastupuje mdlá a naprosto nefunkční romance a Tuckera ve škatulce „ukecaný černoch" supluje nelítostný prudič Anthony Anderson (Já, mé druhé já a Irena). Mezi akcemi jsou předlouhé sekvěnce, ve kterých nepříliš zajímavé postavy jen debatují, filozofují a řeší vzájemné vztahy. Což by nevadilo, kdyby to bylo o něčem - jenže není. Navíc jsme v nadsázkou prosyceném, formou téměř až comicsovém akčním filmu: tady se přece žádá přímý tah na bránu!
Poněkud nepříjemné je i to, že když už na akci konečně dojde, je zhusta proklatě nerealistická. Tedy, ne že by obvyklé asijské hřbetolamy snad někdy byly skutečně realistické, ale značná část jejich kouzla obvykle spočívá v tom, že víme, že je hvězdy skutečně provádějí. To v Romeovi je na mnoha místech jasně viditelné, že filmařům nestačila Liova přirozená mrštnost a chtěli z něj udělat nadčlověka. Tudíž je díky závěsným lankům a počítačům v jeho silách na příklad vyskočit dva metry do vzduchu, tam se čtyřikrát otočit a nakopnout tři padouchy. Podobné věci mohly fungovat v cyberpunkovém Matrixu, kde byly součástí hry, ale tentokrát jsme v o něco reálnějším světě, kde podobné kejkle jen klamou, ruší a oslabují divácký požitek.
Oproti tomu poměrně příjemným hmátnutím do trikového soudku je občasné použití „rentgenových" záběrů, ve kterých je nám velmi detailně předvedeno, kterou kost že to Han bídákovi zlomil. A když už jsme se konečně dostali k těm příjemným stránkám, sluší se zmínit sympatickou Aaliyah, která sice s tentokrát překvapivě bezvýrazným Jetem Li nedokáže vygenerovat ani špetku potřebného jiskření, ale sama o sobě funguje slušně, spolehlivého Delroye Linda, který si jako obvykle dokáže vycucat z prstu plastickou postavu i tam, kde byste ji ve scénáři určitě nenašli (jen si vzpomeňte na 60 sekund) a především režiséra Bartkowiaka, který z ubohého scénáře dokázal vydolovat poměrně slušnou atmosféru. Po vzoru mnoha jiných akčních debutantů zvolil klasický videoklipový styl, nabitý rychlými střihy, netradičními úhly kamery a agresivní hudbou (černošský hiphop a rap lehce říznutý asijskými melodiemi). Film tak získal šmrnc, díky kterému můžeme překousnout i většinu té dějové vaty. Čímž rozhodně nechci říct, že zkrácení o nějakých dvacet minut by filmu neprospělo.
Liova první hollywoodská sólová exhibice není ani pecka, ani propadák. Akce sice zdaleka nedosahuje úrovně mistrových hongkongských řezničin, ale máte-li pro bojové filmy slabost, rozhodně přijde k chuti. A mimochodem, Liovo bojové umění prý není žádné kung-fu, nýbrž čínský národní sport wu šu (popravdě řečeno mi to nic neříká, ale hlavně že se tím dají efektně bít lidi). Díky poměrně slušným tržbám Romea a spokojenému producentovi Silverovi jej brzy bude moct předvést i v dalších vysokorozpočtových filmech. Jinými slovy je jasné, že když dostal nabídku terorizovat Keanu Reevese v pokračování Matrixu, znamená to, že už i v Hollywoodu kope první ligu.
Michal Šobr Cinema 2000/10/89

Autor/Zdroj: Šobr Michal/Cinema


Autorský snímek mezinárodně proslulého japonského režiséra Shinyi Tsukamota vznikl podle populárního mysteriózního románu Edogawy Rampa, jehož jméno (pseudonym) je v japonštině slovní hříčkou a vyslovuje se podobně jako jméno Edgara Allana Poea. Tsukamoto, který se doma i v zahraničí prosadil kultovními nezávislými technothrillery, natočil film jako svou první produkci pro velké studio. Kromě režie na filmu pracoval i jako scenárista, kameraman a střihač. - Příběh dvou bratrů-dvojčat, kteří byli v dětství odděleni a z nichž jeden je úspěšný lékař a druhý přichází jako tajemný přízrak z nedaleké chudinské čtvrti, se odehrává v Tokiu v roce 1910. Jukio Dajtokudži žije v domě s rodiči a s partnerkou Rin, která trpí amnézií a neví nic o své minulosti. Zvrat do poklidného rodinného života přinese záhadný utuž Sutekiči, jenž se v domě tajně objevuje již delší dobu. Ten přivodí nejprve smrt rodičů a posléze odstraní Jukia a zaujme jeho místo v práci i v rodině. Jak se ukáže, nešťastná Rin neutrpěla ztrátu paměti; před svým mužem jen skrývala velké tajemství. Námět, sám o sobě poněkud pokleslý, posloužil Shinyu Tsukamotovi k originální filmové hádance, v níž se minulost postav i pravý stav věcí vynořují postupně z přízračné atmosféry. Snímek začíná jako tradiční japonský duchařský příběh, avšak ani následné racionální, „realistické" vyústění okolností nepřináší úplné vysvětlení: ve hře je ještě podivné chování zúčastněných (Sutekiči stále vystupuje jako Jukio i před Rin, která dávno odhalila záměnu, v Jukiovi zůstává po jeho vítězství „duše" jeho zločineckého bratra). Svým balancováním mezi žánrovou polohou psychologického hororu a fantastické historky s prvky legendy a koneckonců i některými vnějšími motivy (muž uvržený do vyschlé studny) připomíná film slavné dílo Kaneta Shinda s názvem Onibaba (1965). Tsukamoto ovšem pracuje s mnohem expresivnějšími výrazovými prostředky, mezi něž patří mj. silná divadelní stylizace kostýmů, retrospektivní struktura vyprávění či výrazná dramatická role hudby, jež ve vypjatých scénách často „nahrazuje" ruchy.
Zdeno Kubina Filmový přehled 2000/10/7

Autor/Zdroj: Kubina Zdeno/Filmový přehled