Atlantis

Pokud jste konzervy ležící doma za pecí a míváte často dilema, zda vůbec opustit večer domácí království, potom znovu prohloupíte, pokud se nevydáte do kina na Atlantis. Luca Bessona jsem měl jako režiséra nesmírně rád do té doby, než nechal na Moravě, kde točil Johanku z Arku, porazit strom kvůli západu slunce. Nicméně je to maniak schopný natočit dobré filmy. Atlantis je předchůdce Magické hlubiny, jednoho z mých nejoblíbenějších filmů. Kdo viděl právě Magickou hlubinu, často si kladl otázku, proč lidé riskují život, aby se potopili co nejhlouběji. To je nepochopitelná záležitost pro mnoho suchozemců, kteří nikdy neochutnali slast vesmíru, či podmořských hloubek. Magická hlubina je částečnou odpovědí, proč nastává při potápění hlubinné opojení /technicky se jedná o otravu kyslíkem při potopení do hloubky větší než např. 50 metrů/. Opojení z filmu je velmi blízké malé travnaté tyčince ke kouření, polospánku a rozpohybovává ztuhlé mozkové závity, že svět není jenom jeden velký hamburger. Sled jednotlivých epizod doprovází skvělá hudba Erica Serry, míchaná s reálnými ruchy, takže chvílemi budete mít pocit, že rozumíte řeči ryb. Pokud jste viděli Baraku potom ochutnejte podmořský svět, abyste jednou mohli tento film porovnat s vesmírnou odysseou na toto téma, ale to si asi ještě počkáme. P.S. Tento film není možné vidět jinde, než v kvalitním kině s výborným zvukem. Pokud to porušíte, očekávejte efekt osolené koblihy.

napsal: Petr Vachler
------------
Jiří Švéda:
3) ATLANTIS (Atlantis)
FRANCIE/ITÁLIE 1991
barevný/ŠÚ/Dolby stereo/umělecký dokument
beze slov
75 min.
Monopol: Intersonic, 10 kopií, premiéra 10/98, do 2002

Scénář, režie a střih: LUC BESSON
Kamera: Luc Besson a Christian Pétron
Hudba: Eric Serra, arii z opery Náměsíčná zpívá Maria Callasová
Místa natáčení: Galapágy, Nová Kaledonie, Seychellské ostrovy,
Velká útesová bariéra (Austrálie), Francouzská Polynésie, Britská
Kolumbie (Kanada), Florida, Bahamy, severní pól a Rudé moře

Režisér Magické hlubimy natáčel Atlantis jako jakési její
pokračování, ovšem výhradně s mořskými živočichy v hlavních
rolích. Filmovalo se v estetizujícím klíči pohledu na podmořskou
fasunu a flóru šestnáct měsíců při plavbě kolem souostroví
Tahiti, v Rudém moři, na Bahamách, Galapágách i na severním pólu.
Film s celovečerní metráží nemá děj a je strukturován jako řada
epozod na různá, zpravidla abstraktní témata. Fascinující obrazy
podmořského živopa doplňuje neméně fascinující hudba Erica Serry.
V tomto ohledu je snímek srovnatelný s uměleckými dokumenty
Godfreyho Reggia včetně jeho spolupráce s Philem Glassem.

" Bibliografie: Filmový přehled 9/98; Cinema 10/97, s. 50 (anonce
"+ foto); Cinema 7/98, s. 21 (zmínka); Cinema 10/98, s. 62-64
"(recenze A. Prokopové); Film Jam 10/98, s. 36 (recenze I.
"Obermannové); Mladá fronta Dnes 17.9. 1998 (anonce); Mladá fronta
"Dnes 28.9. 1998 (recenze M. Spáčilové); Lidové noviny 8.10. 1998
"(recenze Št. Hlupé); Rock & Pop 11/98, s. 120 (recenze M.
"Běhounkové); Rozhlas 41/98, s. 13 (recenze J. Podskalské); Exit
10/98

...ostrou změnou rytmu jednotlivých scén si film udržuje spád
a stále znovu upoutává pozornost
(-štp-, Lidové noviny 8.10. 1998)

Atlantis je velká přírodní výtvarná a hudební symfonie plná
překvapivých rituálů vzdávající obdivný hold moři.
(J. Podskalská, Týdeník Rozhlas 41/98)

Dokument? Vůbec ne. Atlantis, to je filmový balzám - a zároveň
bohatá galerie, mohutný koncert, vznosný balet i zábavně chlíplý
kabaret bez jediného slůvka komentáře. (M. Spáčilová, MFD 28.9. 1998)
--------------------------

Autor/Zdroj: /Sber


Umělecký dokument Luca Bessona Atlantis lze bez nadsázky vnímat jako svérázné pokračování tvůrcova dřívko opusu Magická hlubina. Besson sice mezi oběma filmy stačil uvést Brutální Nikitu, avšak na Atlantisu začat pracovat už koncem roku 1988. Náročný projekt si kromě speciálního kamerového zařízení pro snímání širokoúhlých podmořských záběrů vyžádal také tři roky práce v mořských oceánech celé ptanety". Snímek Atlantis vtahuje diváky právě do toho poetického a mystického svšta hlubin, v němž hledal únik potápěč Jacques Mayol ve finále příběhu Magické hlubiny.Nekonečný prostor oceánu je i pro Bessona místem jakéhosi osvobozeni od všech lidských starostí: autorský postoj symbolizuje už úvodní „zvukový záběr", v němž je lidské prostředí pomalu nahrazeno klidnými zvuky vody. Film s celovečerní metráží nemá děj a je strukturován jako řada epizod na různá abstraktní témata, např. Světlo, Mysl, Duše, Temnota, Láska~ či Nenávist. (Názvy jednotlivých sekvencí se ovšem ve filmu neobjeví) Jediným, zato velmi důležitým reprezentantem lidského prvku je ve snímku zvuková stopa, sestávající z občasných „pozemských" ruchů a především z hudby Bessonova dvorního skladatele Erica Serry. Hudební komentář, pohybující se v různých žánrech od „laciné" diskotékové hudby po majestátné chorály či po převzatou árii z Belliniho opery Náměsíčná, vstupte s vytříbenými obrazy z podmořského světa do výrazného kontrapunktu, jenž je hlavním „vtahujícím" prvkem díla. V tomto ohledu je Atlantis srovnatelný s uměleckými dokumenty Godfreyho Reggia.
Luc Besson na rozdíl od legendárního oceánografa a filmaře Jacquesa-Yvesa Cousteaua jednoznačně upřednostňuje estetizující pohled na přírodu před vědeckým. Jeho snímek nepřináší přírodovědný popis ani ekologické poselství, nýbrž nabízí pohroužení do svébytného a zároveň „bezúčelného" světa mimo běžný lidský obzor. Tvůrce přitom v rámci poetické stylizace s pomocí obrazového kouzlení (např. výškově převrácené záběry, umělé osvětlení) a zvukového doprovodu někdy vytváří obrazy, připomínající lidské prostředí. Jindy se zase zcela svobodně dopouští antropomorfizace živočichů, a to jak v jemné, nenápadné poloze (sebevědomá majestátnost rejnoků), taky podobě razantnějších filmařských žertů („telefonující“ kapustňák) . Celkové lladění Bessonova pozoruhodného filmového,„úniku" však nejvíce odpovídá závěrečná sekvence z podmořské pustiny Severního pólu, zbavená všech forem života...
program UH

Autor/Zdroj: /

Umělecký dokument Luca Bessona Atlantis (1991) lze bez nadsázky vnímat jako svérázné pokračování tvůrcova dřívějšího opusu Magická hlubina (1988). Besson sice mezi oběma filmy stačil uvést Brutální Nikitu (1990), avšak na Atlantidě začal pracovat už koncem roku 1988. Náročný projekt si kromě speciálního kamerového zařízení pro snímání širokoúhlých podmořských záběrů vyžádal také tři roky práce v mořích a oceánech celé planety. - Snímek Atlantis vtahuje diváky právě do toho poetického a mystického světa hlubin, v němž hledal únik potápěč Jacques Mayol ve finále příběhu Magické hlubiny. Nekonečný prostor oceánu je i pro Bessona místem jakéhosi
osvobození se od všech lidských starostí; autorský postoj symbolizuje už úvodní "zvukový záběr", v němž je lidské prostředí pomalu nahrazeno klidnými zvuky vody. Film s celovečerní metráží nemá děj a je strukturován jako řada epizod na různá, zpravidla abstraktní témata, např. Světlo, Mysl, Rytmus, Duše, Temnota, Láska či Nenávist. (Názvy jednotlivých sekvencí se ovšem ve filmu neobjeví.) - Jediným, zato velmi důležitým reprezentantem lidského prvku je ve snímku zvuková složka, sestávající z občasných "pozemských " ruchů a především z hudby Bessonova dvorního skladatele Erica Serry. Hudební komentář, pohybující se v rozmanitých žánrech od "laciné" diskotékové hudby po majestátné chorály či po převzatou árii z Belliniho opery Náměsíčná, vstupuje s vytříbenými obrazy - z podmořského světa do výrazného kontrapunktu, jenž je hlavním "vtahujícím" prvkem díla. V tomto ohledu je Atlantis srovnatelný s uměleckými dokumenty Godfreyho Reggia. - Luc Besson na rozdíl od legendárního oceánografa a filmaře Jacquesa-Yvesa Cousteaua jednoznačně upřednostňuje estetizující pohled na přírodu před vědeckým. Jeho snímek nepřináší přírodovědný
popis ani ekologické poselství, nýbrž nabízí pohroužení se do svébytného a zároveň "bezúčelného" světa mimo běžný lidský obzor. Tvůrce přitom v rámci poetické stylizace s pomocí obrazového kouzlení (např. výškově převrácené záběry, umělé osvětlení) a zvukového doprovodu někdy vytváří obrazy, připomínající lidské prostředí. Jindy se zase zcela svobodně dopouští antropomorfizace živočichů, a to jak v jemné, nenápadné poloze (sebevědomá majestátnost rejnoků). tak v podobě razantnějších filmařských žertů ("telefonující'" kapustňák). Celkovému ladění Bessonova pozoruhodného filmového "úniku' však nejvíce odpovídá závěrečná sekvence z podmořské pustiny Severního pólu zbavené všech forem života...

3

Autor/Zdroj: /Filmový přehled


Podmořská výprava Luca Bessona do světa dětských snů.

Nejdřív nevíte, na co se díváte. Ale je to krásné, strhuje vás to pořád hloub do nejhlubší modři, až se zalykáte, dusíte se, nemůžete uniknout. A pak se najednou vše upraví: narostou vám žábry a začnete znovu dýchat. Tohle je svět plný světla i tmy, dosud neznámých barev a tvarů a neustálých proměn, střemhlavého pádu, spočívání, plynutí, směřování. Nový svět, v němž se teď už umíte pohybovat, je nabitý životem - dno někdy ploše a sametově ubíhá do záhadné dálky, jindy je zbrázděné holými pohořími či v neklidném proudu obrostlé podivnými lesy. Živá je každá částečka prostoru: střípek světla putující temnou hlubinou, hrst kamenných úlomků, vířící mezi balvany. Tenhle svět je osídlen: nahoře, kam se nejspíš už nikdy nebudete chtít vrátit, těm tvorům možná někdo dal jména. Hejna ryb s metodickou chaotičností směřují za svými divnými cíli - doprava, doleva. Kolektivní osobnost. Šťastně ukecaní delfíni levitují v komplikovaném tanci: inteligentní duchovní civilizace, jež si vystačí se svými perfektními těly a smyslem pro humor. Pruhovaný orientální had se odvlní za svými ryze soukromými záležitostmi. Tučňáci, nahoře s mrňavými křídly tak nemotorní, konečně elegantně letí...

Korálové útesy jsou městy. Nepopsatelná rypouší potvora děsí svou baculatou cizotou, ale pase se na úbočí jako kráva. Kdekdo se v přejícném teplém slunci miluje: tuleni se smyslným rozmyslem, hadi v klamavých smyčkách, želvy s prehistoricky osudovou nevyhnutelností. Žraloci jsou ponorky z druhé světové a když se porvou o žvanec, s děsivou zuřivostí se vrhnou na vás: nebýt to sen, je to váš konec. Hlavonožec - nejnovější typ Enterprise, směřuje do míst, kam žádná noha dosud nevkročila. V lodním vraku slavnostně naladěné rybí obecenstvo vyslechlo Marii Callasovou. UFO - snad jenom oživlé světlo - startuje mezi ledovými krami...

Umíte si představit, co se bude dít, když si král francouzských neobarokistů Luc Besson zamane natočit dokumentární film? Dovedete odhadnout, co s tím vším udělá hudba Erica Serry? Pochybuji - každopádně byste své představy měli poměřit se skutečností, nebo spíš s oživlou touhou, která dostala název Atlantis. Mezi Brutální Nikitou (1990) a Leonem (1994) se Besson vypravil za nejšílenějším dobrodružstvím svého života. Film, jejž sám autor nazývá dětským snem, je dílo mimo čas, prostor i dokumentární žánr. Teď pochopíte, proč Besson v Pátém elementu s tak přirozenou lehkostí vklouzl do obraznosti sci-fi: kachní válečníky z Mondoshawanu, ohavné vesmírné nájemné vrahy Mangalory i galaktickou operní divu Plavalagunu našel pod hladinou.

Atlantis je jméno bájné potopené země, pro Bessona však "existuje, nebo už neexistuje", v jeho deníku o snech, který si vedl během šestnáctiměsíčního natáčení, představuje "život pod vodou bez člověka". Není to úplná novinka, že filmař v moři nachází vizuální obdobu vesmíru a pohybuje se v ní se zjitřenou zvídavostí galaktického průzkumníka (viz dva roky před Atlantidou James Cameron v Propasti), tady ovšem jde o utkvělé bessonovské téma. Režisér, jehož rodiče byli potápěčskými instruktory a jenž toužil stát se biologem a studovat podmořský život, se před deseti lety prozradil Magickou hlubinou - zábavně existenciálním dobrodružstvím, nabitým autobiografickými pocity. Jako amatérský potápěč v posledních patnácti letech absolvoval 900 ponoření a pro natáčení Atlantidy si vybral čtyři podobně posedlé profesionály, se kterými ho svázala už spolupráce na Magické hlubině. Jeho dvorní skladatel Eric Serra a londýnský Královský filharmonický orchestr zůstali nad vodou, aby jim nezvlhly noty. Kameraman Christian Pétron, pomocný kameraman Francois Gentit, vedoucí produkce Marc Biehler, technik Jean-Marc Bour - tito muži se spolu s Bessonem potápěli víc než rok ve všech oceánech světa v Rudém moři či u Tahiti do teplých vod i pod led v mrazivých arktických podmínkách (vzpomeňte si na fascinující a tísnivou scénu z Magické hlubiny). Získali jedinečný dokumentární materiál, jehož zpracování se však stalo výlučným dílem režiséra, působícího v hraném filmu - a to i navzdory tomu, že výsledek postrádá to, čemu obvykle říkáme děj.

Atlantis nabízí sled epizod, které autor nazval Duše, Nenávist, Rytmus, Rozum... a které kongeniálně dotváří Serrova nápaditá hudba. Bessonův originální přístup k látce nemá obdobu ani v takových dokumentech, jako byl Mikrokosmos (rovněž šťastně uvedený Intersonicem). Nad zvídavostí přírodovědce či objektivitou dokumentaristy tady totiž vítězí posedlost čistou vizualitou. Režisér (a kameraman i střihač v jedné osobě) ovšem projevil úžasný cit pro komunikaci se svými "herci" - ať šlo o murény, sasanky nebo chaluhy. Od abstraktních obrazů lehce přechází k okouzleným intimním hrátkám s milovanými delfíny, nečekaně objevuje humor, tajemství, něhu i hrůzu. Nevzdává se paralel se "světem nahoře" (operní představení v lodním vraku).

Besson sní a vytváří nový svět, plodí nové živočišné a rostlinné druhy, nové mořské proudy a dosud neznámé průniky barevných spekter

Autor/Zdroj: /Cinema