Anton Špelec, ostrostřelec

Špelcová: „No, je to neštěstí, ale tři měsíce sedět v arestu, no to ještě není tak nejhorší.“
Špelec: „Prosim tě, neni tak nejhorší! Tak si tam di sednout za mně! Chh!“
Špelcová: „Víš, Toníčku, já mám nápad! Co kdyby si to za tebe vodseděl někdo jinej?“
Špelec: „Prosim tebe, a kdo?“
Špelcová: „Někdo, kdo umí mlčet.“
Špelec: „Toho bych rád poznal, prosím tě, to je nápad!“
Špelcová: „Je, je, je to nápad! Protože když budeš tři měsíce v arestu, tak můžeme zavřít živnost. Co budeš potom dělat?“
Špelec: „No jo. To je pravda. Co budeš potom dělat? … Já mám nápad! Co kdyby to za mě šel vodsedět někdo jinej?“
Špelcová: „No, a co já říkala?“
Špelec: „No, schválně?“
Špelcová: „Aby si to šel za tebe vodsedět někdo jinej!“
Špelec: „To je nápad!“

Anton Špelec: Liguére! Liguére!
Kačaba: Toníku, nepij mi tu kořalku! Víš, že pak děláš psí kusy!

Paní Špelcová uklidňuje chotě: „Toníčku, nekřič, nekřič, prosím tě!!
Špelec: „Já můžu křičet, já sem šéf!!!“

Kačaba přišel utěšit paní Špelcovou, ta mu nadává, že to všechno zavinila ta jejich hospoda.
Kačaba: „A to ne, do žádný hospody, žádný kamarádství, von byl doma asi nešťastnej!“
Špelcová: „Tak co tomu říkáš?“
Špelec z komory: „Vono na tom asi něco pravdy je!“

Nesmrtelný výrok Antona Špelce na adresu císaře pána v rozhovoru s kamarádem Rudolfem si vylévá srdce, kterak mu nebyla udělena vojenská medaile:

Špelec: "...pan velitel sem, pan velitel tam, pan velitel je vůl..."

Rudolf: "Ale Toníčku, pan velitel za to nemůže?"

Špelec: "A kdo za to může?"

Rudolf: "No císař pán!!"

Špelec: "Frantík? Procházka? Tak je vůl!!"

Rudolf: "Toníčku, di se vomluvit, dyť tě voběsej!!"

Špelec: "Myslíš? No, já bych to nedělal, ale když myslíš, tak já du..."

Špelec k veliteli: "Poslušně hlásím, že se naše společnost přenáhlila, když sme tam řekli, že císař pán je vůl. My to vodhlašujeme a prohlašujeme svorně, že von neni vůl, von je korunovanej!!!"

Špelec: „Liguére! Liguére!“
Kačaba: „Toníku, nepij mi tu kořalku! Víš, že pak děláš psí kusy!“

Mistrová, vy mě nějak podstrojujete...říká Theodor Pištěk Růženě Šlemrové, která má muže ve vedlejší místnosti, místo aby seděl ve vězení.

Špelcová: „Víš, Toníčku, já mám nápad... Co kdyby si to za tebe šel ten Kukačka vodsedět...”
Špelec: „Jéééžiš, tomu bych to přál!”

Pošťák: „Vy jste paní Špelcová? Vy jste měla muže?”
Špelcová: „Já dosud mám muže...”
Pošťák: „No to je omyl, z toho já vás vyvedu... Váš manžel umřel včera ve vězení... já vim, ona je to rána... ale tímto vám oznamuju, že jste vdova a že se můžete vdát znova. Poroučím se!”

Špelcová: „Já moc dobře vím, o co vám šlo, pane Kačaba... Potřeboval jste pít, potřeboval jste kašpara! Pročpak jste ho tahal do hospody, co?”
Špelec: „No přesně, proč jsi mě tahal do hospody, co? A já ti něco povím, ženo - víš, co vo tobě řek? Že jsi snědla psa...!”

Špelec: „A vůbec, že já tě k tomu soudu tahal!”
Kačaba: „No Toníčku...”
Špelec: „No jo... je mi jenom pro vostudu... voni se ho zeptali, jakýho je vyznání, a von řek řecko-římskýho! To jsou zápasy!”

Špelec: „Jaktože mě nevyznamenali? Mě - nejlepšího vojiště, co máme?”
Kačaba: „Ale pan velitel...”
Špelec: „Ale pan velitel sem, pan velitel tam, pan velitel je vůl, no...”
Kačaba: „Ale za to nemůže pan velitel...!”
Špelec: „A kdo?”
Kačaba: „No císařpán!”
Špelec: „Frantík? Procházka, tak je vůl, no!”
Kačaba: „Ale pane veliteli, on myslí toho sklenáře Procházku...”
Špelec: „Ne sklenáře, mocnáře! Císařpán je vůl!”

Anton se právě vrátil od soudu, kde za urážku císařského majestátu dostal 3 měsíce nepodmíněně.
Špelec: „Já už byl z toho takřkajc venku, a to se ho najednou zeptali, jakýho je náboženství a von povídá: `Řeckořímskýho`. Chh! To sou zápasy!“
Kačaba: „Tak to vidíte, paní. Teďko to na mě svádí, no. Já mu přece v hospodě pořád říkal: `Toníčku, nep..., prosím tebe Toníku, nepij, znáš se, co dovedeš.` Né, to ne. To porád: `Liguére! Liguére!` a: `Císařpán je vůl!`”
Špelec: „No, no vidíš! A jeho nikdo nežaluje!“

Špelec nadává Kačabovi.
Špelec: „A vo naší rodině jak mluvíš? Ať to slyší moje žena, co ty pomlouváš nás, kudy chodíš. To se rozumí. A víš co řek vo tobě? Ať to ví! Že si snědla psa!“
Špelcová: „To že ste řekl? Ale už ať ste venku!“
Špelec: „Ano, ať už ste venku, děla žena má!“

Teta: „Jak mě měl rád! Vždycky říkal: `Teto Josefíno, až já umřu, tak dostaneš ty porculánový hodiny s tim andělíčkem jak troubí.` … Dou porád tak dobře, Rézi? … Moje hodinky! … A co kdybych si to hned vzala s tím kosínkem?“
Špelec: „Já vám dám kosínek! Já vám dám kos… Ty ruce z těch hodin pryč! Ty se nevemou.“
Teta: „Ty hodiny sou moje!“
Špelec: „Ty sou naše! … A vůbec, já jsem Toníkův bratr, a já zakazuju, aby se tady vod něj něco vodnášelo!“
Teta: „Co?“
Špelec: „Sem Toníkův bratr!“
Teta: „Aha! Tak teď já tě poznávám! Ty seš ten světoběžník, co musel s vostudou vodsuď vodejít. … Jo, jeden horší nežli druhej! … Ty hodiny sou moje a já si je vemu!“
Špelec: „A ty hodiny tady zůstanou!“
Teta: „Moje!“
Špelec: „Moje!“
Teta: „Moje!“
Špelec: „Naše!“
Teta: „Moje!“
Špelec: „Děte ven! Poslouchejte …!“
Teta: „Jo, ale víckrát mě tady neuvidíte!“
Špelec: „No, my se zblázníme! Viďte?“
Teta: „Chtěla by si věnec, viď? Tůdle!“

Alois právě snědl oběd, který byl přichystán pro Antona.
Alois: „Mistrová, vy mi nějak podstrojujete!“
Paní Špelcová zjistí, čí porci Alois snědl: „Tak!“
Alois: „No, moc toho na tom nebylo, ale štrejch sem si!“
Špelcová: „Alois, děte domů! Ať už ste pryč! Zmizte!“

Špelec: „Liqueeere, liquééére...”
Kačaba: „Toníčku, nepí už tu kořalku, víš, já tě znám, ty se po tom neznáš...”
Špelec: „Ale prosim tě, neznáš... Tak jsi měl zařídit, aby mi dali medajli... Já medajli nemám, tak piju... Liqueeere, liquééére...”
Kačaba: „Tak si dej pívo, na...”
Špelec: „Já neci pííívo, nenuť mě do píva! Liquééére...”

Kačaba: „No tak, Toníku, tak buď přece rozumnej, no tak holt dostaneš tu medaili napřesrok, no.“
Špelec: „Jaký napřesrok? Jaký napřesrok? Já sem tu medaili měl dostat dnes. A když mi jí nedali dnes, tak ať, ať si jí sežerou!“
Kačaba: „Toníku …!“
Špelec: „Ale bodejť ne!“
Kačaba: „… ale no tak nekřič, tak si sednu jako člověk, dám si pívo!“
Špelec: „Já nechci pívo! Nenuť mě do píva! Liguére! Liguére! Liguére!“
Kačaba: „Toníku, nepij tu kořalku! Víš, já tě znám, jak se napiješ trochu toho, tak seš potom zvíře.“
Špelec: „Zvíře. Ty mě moc nevokřikuj, že jo. Ty máš medaili, já nemám. No tak. Liguére! Liguére! Ty dekorovanej.“

Anton právě v hospodě vystřelil z pušky.
Špelec: „He he. Ale pánové, že to byla šupička, co?!“
Velitel ostrostřelců: „Tady bude pořádek!“
Špelec: „Jakej pořádek? Když má bejt pořádek, tak se račte laskavě postarat, abych měl medaili. Račte prominout, při vašem vzdělání.“
Kačaba: „Toníku nekřič. Pan velitel přeci tady, no …!“
Špelec: „Ale pan velitel sem, pan velitel tam, pan velitel je vůl, no.“
Kačaba: „Podívej se, Toníku, měj rozum, přece třeba pan velitel za to nemůže.“
Špelec: „A kdo by za to moh?“
Kačaba: „No císařpán!“
Špelec: „Frantík? Procházka? Tak je vůl!“
Kačaba: „Ale ne, pánové, on myslí toho sklenáře Procházku, Toník.“
Špelec: „Kdepak! Kdepak žádnýho sklenáře, mocnáře! Císařpán je vůl!“