Anděl svádí ďábla

POZOR, SPOILER

Vrchní inspektor Bulis stále dělá něco jako vrátného v podniku Riviéra. Dál podává hlášení, ale již o ještě výše postavených osobách. Sem přijíždí velkostatkář a současně poslanec Juro.

Dívkám provozujícím řemeslo se dostává dokonce vzdělání. Bývalá madam, dnešní ředitelka, začíná trošku pletichařit a často mluví o majitelce Renatě Justicové. Zatím alespoň shání pořádného muže. Nalézá jej ve svém milenci - sňatkovém podvodníkovi Jaroslavovi, kterého v podniku uvede jako barona Slawického. A také jej nenápadně nahraje k Renátě. Na vyjížďce na koních se pak mají Renáta a baron k sobě až moc. A jsou spolu i na pokoji, kde se k sobě mají nejvíce, jak to lze. Jejich fotky jsou doneseny jejímu manželovi. Ten neprojeví pražádnou radost. Pak je u něj velká oslava a pokračuje se v pletichaření. Později odjíždí falešný baron autem až do Paříže se slečnou Jeanette.

Mezi lehkými děvami vznikne velká pranice, v níž i šlehačka hraje velmi významnou úlohu coby střelivo. Zato ve Francii se koná velká svatba Slawického a Jeanette.

Renáta zuří a míní „barona“ inzultovat, ale ten jí nabízí roli. Ona chce pomstu, a tak přijímá. Nakonec „baron“ Gabrielu usmrtí, je to i v novinách. Hra o velké peníze se zvrtne ve hru o život…

Pokračování divácky úspěšné komedie Anděl s ďáblem v těle.

Děj se odehrává několik let po skončení děje prvního filmu, a to v roce 1930. Jeho centrem je opět zámeček Riviéra na pražské periférii, drahý nevěstinec pro společenskou smetánku, Bývalá prostitutka Renáta zvaná Anděl, která se provdala za bankéře a stala se majitelkou Riviéry, svádí neúprosný boj s elegantní Madame, která nyní zastává funkci pouhé ředitelky podniku, jenž jí kdysi patřil. Vrchní policejní inspektor Bulis v uniformě portýra Riviéry dohlíží na hladký chod podniku a bezpečnost prominentních hostů. Nová je postava „ďábla“, schopného, šaramantního sňatkového podvodníka, kterého si Madame vybere za hlavní nástroj své pomsty.

Zdroj: FTV Prima

Právo na omyl neupřeme jistě ani filmovým umělcům. To však nezakládá stejné právo na setrvávání v omylu. A i když má film úspěch u diváků, nelze se nezamyslet nad tím, zda to je úspěch vítaný jinak než komerčně. Obdobně, hrne-li se divák (aspoň v Praze to vidíme) na dovezené západní kýče typu Honby za diamantem nebo Pilotova návratu, měli bychom se spíš ptát po odpovědnosti těch, kdo tyhle filmy koupili a kdo je tak usilovně zařazují do nejlepších kin, rozhodně bychom v tom však neměli hledat omluvu, abychom sami natáčeli podobně nevkusné výrobky. Při prvním filmu zkušeného a talentovaného režiséra Václava Matějky, scénáristy Drahoslava Makovičky a výrobně dramaturgické skupiny Jiřího Blažka Anděl s ďáblem v těle jsme mohli snad ještě přimhouřit oko. Jak je však přimhuřovat nad ještě umocněně nevydařenějším pokračováním této podbízivosti, která se uvádí pod názvem ANDĚL SVÁDÍ ĎÁBLA? Přečteme-li si slova záměru tvůrců, budeme se divit tím víc. Hlásali totiž před natáčením, že chtějí „navázat na divácký ohlas předcházejícího díla“ (což se jim povedlo, i když s nároky si tentokrát dělali ještě menší starosti) „a znovu dokázat, že zábavnost filmu nemusí být v rozporu s jeho společensko-kritickým posláním“. To jsou velká slova, jenže skutek utek. Ono také přistupovat k práci s úmyslem, že něco nemusí být v rozporu, je už předem jakési omlouvání a otevírání zadních dvířek nouzového únikového východu. Také totiž může v tom rozporu být.

Nový film Anděl svádí ďábla nás zavádí opět do buržoazní republiky a jejich botelů. Je tohle zrovna nějak zábavné? Společenskokritické to totiž není ani za mák, leda v představách tvůrců. (Tak také potom vyzní naprázdno závěrečná metafora o tanci na sopce, která jako by byla z jiného filmu.) Celý nový „anděl“ připomíná ony schematické karikatury velkostatkářů se štětkou za kloboukem a čtyřlístkem na tlustém zlatém řetězu přes neméně tlustý pupek. To je značně primitivní představa morálního bahna buržoazie. Marně vzpomeneme na Sequensův a Markův televizní seriál o hříšných lidech města pražského. To však byl opravdu zábavný pořad a jeho společenskokritická působnost se nesnažila těžit z nějakého laciného zesměšňování třeba pana rady Vacátka, jakkoli to byl oddaný orgán buržoazní moci. Prostě nelze jít cestou, kterou se dal Matějkův film; jaksi se kochat, nebo chcete-li, rochnit v zobrazování morálního bahna líčených figurek, které těžko spojovat s nedemokratičností buržoazní demokracie. Byl-li první film o andělovi červenou knihovnou o tom, jak prostitutka ke štěstí a miliónům přišla, vykazuje pokračování marnou snahu zamaskovat snahu po komerci jakýmisi „politickými“ notami.

Sám ústřední svůdnický donchuán čpí na sto honů eleganci fešáka Huberta, jenomže kouzlo sebeobranného žižkovského pepictví se ve filmu o jakémsi ďáblovi a andělovi obrací samo proti záměru. Komediálně se dílo pohybuje ve „vtipech“ typu dialogu „máte tu bordel“ vyslovených právě v bordelu. (Cha cha!) A celý pohled, který se snad snažil nebo chtěl snažit odkrývat prolhanost, licoměrnost například agrárních parlamentních poslanců a dalších představitelů tehdejší smetánky předmnichovské republiky, trpí především schematismem, neúnosným polopatismem, a tím naprostou nevěrohodností. Ta nepramení z nadsázky, ale z celého rozvržení postav, z příběhu i z jeho komerčního zpracování. Například i nepřítomnosti humoru, třeba černého. Upřímně líto je práce kameramana Jiřího Macháně. A líto je herců i nadaných tvůrců. Ďábel snad může svádět anděly, ale z dlaně chlup ani čert nesebere. Škoda nemalé práce, škoda materiálu, škoda peněz – ale hlavně škoda toho, že takový výtvor posunuje divákův vkus dolů, což je přímo škodlivé. Jistě, v době, kdy na četných videorekordérech běží namnoze filmy ještě mnohem horší, nestojí to všechno snad ani za velkou pozornost. Ale tohle je film náš, vznikl v socialistické kinematografii a bude nás bezpochyby „reprezentovat“ (distributoři jsou všude podobní) i za hranicemi. Možná komerčně úspěšně. Jenomže má na to právo přízemní podbízivost? Dokonce suterénní.

KLIMENT, Jan. Kdo koho vlastně svádí? Film, který se nepovedl. Rudé právo. 1988, roč. 68, č. 206 [1. září], s. 5. [upraveno]

Píše se rok 1930 a luxusní nevěstinec Riviéra stále patří bývalé prostitutce Renátě (Zdena Studénková), která se šikovně vdala za bankéře Justice (Jan Hartl). Někdejší majitelka podniku Madam (Božidara Turzonovová) je teď pouhou ředitelkou. V hlavě jí však zraje plán na pomstu. Madam vyhledá profesionálního sňatkového podvodníka Jaroslava Voženílka (Josef Nedorost), který vystupuje pod různými jmény, a nabídne mu tučný honorář. Jaroslavovým úkolem je vydávat se před Renátou za bohatého barona a svést ji. Předem informovaná policie pak může získat Renátiny kompromitující fotografie. Jenže žádný plán není tak dokonalý, jak si jeho strůjce přeje…

Zdroj: ČT

Opět můžete nahlédnout do zákulisí zámečku Riviéra na pražské periferii, kde se pod rouškou exkluzivního nočního podniku skrývá nevěstinec pro společenskou smetánku. Děj se odehrává v roce 1930 a přestože od událostí prvního dílu uplynulo již několik let, vášně rozpoutané tehdejšími intrikami stále nevychladly. Opět se můžete setkat s Renátou zvanou Anděl, dříve prostitukou nyní manželkou bankéře Justice a majitelkou Riviéry. Elegantní Madame, které podnik patřil předtím a nyní tu pracuje jako pouhá ředitelka a osnuje nové intriky, aby získala zpět vše, co ztratila a současně zničila Renatu. Nástrojem její pomsty se má stát šarmantní sňatkový podvodník Jaroslav, kterého v podniku uvede jako barona Slawického. Podaří se jí probudit Renatin zájem a tak se zdá, že past brzy zaklapne. Jenže vše nakonec dopadne jinak.

Zdroj: TV Barrandov