Aguire, bič Boží

Známý německý režisér Werner Herzog vycházel při natáčení historického dobrodružného dramatu Aguirre, hněv Boží (1972) z dějinných skutečností. Čerpal z deníku expedice, která putovala během objevitelské horečky ve druhé polovině šestnáctého století pod vedením konkvistadora Gonzala Pizarra do oblasti dnešního Peru za bájnou zemí zlata, Eldoradem. Výpravu stihl tragický osud. Jeden z mužů, bojovný a nezkrotný Aguirre, který bezmezně toužil po dobyvatelské slávě, vyprovokoval vzpouru a převzal velení. V drsné krajině toku Amazonky, obývané nepřátelskými indiány, přivedl své lidi do záhuby. – Herzog postavil své dílo na podmanivé, téměř dokumentární kameře Thomase Maucha (jednoho ze svých dvou dvorních kameramanů). Krásné obrazy ještě umocnil sférickou hudbou Floriana Frickeho a jeho skupiny Popol Vuh (další stálí Herzogovi spolupracovníci). Klíčovým pro film bylo obsazení režisérova oblíbeného herce Klause Kinského do titulní role. Ten hrdinovi propůjčil svou charismatickou tvář a pomocí mimiky a gest dokázal vystihnout nejednoznačného a pološíleného Aguirreho, který děsí svou krutostí a zároveň fascinuje odvážnými vizemi a pevným odhodláním za nimi jít. – Snímek se vymyká z běžného žánrového schématu. Načrtává sice tradiční obraz doby, již vedle touhy objevovat ovládal silný katolicismus, ale zároveň se soustřeďuje na barvité, „moderní“ líčení drsné přírody i lidských charakterů. V díle jsou rovněž patrné groteskní momenty, jež narušují vyprávění klasické tragédie. – Film charakterizují dlouhé záběry s minimem dialogů. Otevírá ho úvodní scéna sestupu početné výpravy z And do deštného pralesa, vyjadřující sílu „nepřátelské“ přírody i „nepatřičnost“ lidského konání v ní. Konec představuje Aguirreova obsáhlá výpověď. Na pokraji smrti, v halucinacích z vyčerpání a uprostřed čisté zkázy, nepřestává vyznávat kult zrady. Film náhle upouští od objektivního popisu děje a pomocí konkrétních obrazů líčí vnitřní stav hrdiny. - Působivá filmová výpověď s nadčasovým tématem určitě zaujme i po více než třiceti letech od svého vzniku. – Snímek má být uveden též v rámci Projektu 100-2008.
-dh-, Filmový přehled 2007/11

První a klíčová spolupráce mezi dvěmi velkolepými osobnostmi německé kinematografie, režisérem Wernerem Herzogem a kontroverzním hercem Klausem Kinským. Fascinující epos s historickými a psychedelickými prvky, který sám režisér definuje jako "sen džungle".
Kinsky zde poprvé zazářil ve velkolepé expresivní formě. Jeho ztvárnění konquistatora Dona Lope de Aguirre připomíná přízrak. Rytíř džungle se svou surrealistickou vizáží modrookého blonďáka ve španělském brnění nemá daleko ke vzhledu "pavouka nebo písečného kraba". Šílený lesk v jeho očích jako by byl oním mýtickým Eldoradem, po němž uprostřed Amazonky plné kanibalů beznadějně pase.
Jak u Herzoga bývá zvykem, natáčelo se v exotických místech a za výjimečných podmínek přímo uprostřed perské džungle. Nechybí zde ztvárnění nadlidského honu za vizí, kterému Aguirre podřizuje ty nejbizarnější oběti: od vzpoury v pralesním bahně až k pojmutí vlastní dcery za ženu. Zvláštní roli v tomto opusu hraje režisérův oblíbený motiv vody, který je zastřeně přítomen nejen v tropickém ovzduší, ale hlavně v okamžiku, kdy šílený Aguirre vidí lodě na stromech. V ten moment jako by vlhké klima zatápělo veškerou jeho soudnost. Mimořádným zážitkem je rovněž avantgardní hudba kapely Popol Vuh.
(Martin Jiroušek) 28.Letní filmová škola

Autor/Zdroj: /Letní filmová škola


Zajatý Indián mluví osudově s posledním zbytkem španělské expedice hledající bájné El Dorado, město zlata. Padre mu podává Bibli, "slovo Boží". Indián si ji přiloží k uchu, ale nic neslyší. Kolem krku mu visí zlatá cetka. Španělé mu ji strhnou a drží před očima, poháněni nadějí, že teď už musí být El Dorado konečně na dosah. "Kde je to město?" křičí na Indiána. Ten nejasně mává rukou k řece. Je to ještě dál. Stále dál.
Herzogův Aguirre, hněv Boží je jedním z velkých tíživě vizionářských filmů. Vypráví příběh expedice konkvistadora Gonzala Pizarra, který v letech 1560-61 vedl hrstku mužů do peruánského deštného pralesa, přitahován příběhy o zmizelém městě. Úvodní záběr je strhující: dlouhá řada lidí se šine strmou cestou do údolí hluboko pod nimi, zatímco mlžná oblaka zastiňují vrcholky. Muži mají kovové přilbice a hrudní pláty, své ženy nesou na nosítkách. Jsou oblečení pro dvorní slavnost, ne do džungle.
Tón filmu udává hudba. Tíživá, církevní i světská, a přitom je ještě něčím jiným. Složil ji Florian Fricke, jehož skupina Popol Vuh (pojmenovaná podle mýtu o stvoření Mayů) zaznívá v mnoha Herzogových filmech. Pro tuto úvodní sekvenci "jsme použili zvláštní nástroj, který jsme nazvali 'sborové varhany'," řekl mi Herzog. "Uvnitř má 36 různých pásek, které běží paralelně ve smyčkách. (...) Všechny tyto pásky běží zároveň, a jsou tam klávesy, na něž můžete hrát jako na varhany, takže to zní stejně jako lidský sbor, a zároveň velmi uměle a dosti tajemně."
Zdůrazňuji hudbu, protože organickou součástí účinku Herzogových filmů je zvuk. Herzogovy příběhy začínají přímočaře, výsledek je ale nevypočitatelný. Divák nikdy netuší, kam jeho příběhy povedou: nekončí jasným "závěrem", ale vytvořením nálady v nás - duchovního či vizionářského pocitu. Myslím, že režisér chce, aby se diváci cítili jako nezúčastnění pozorovatelé, bytosti stojící mimo čas, posmutnělé z nezměrnosti vesmíru, drtícího sny i lidskou šalbu.
Pokud jsme zmínili, že je pro Aguirre, hněv Boží stěžejní hudba, je třeba upozornit také na tvář Klause Kinského v hlavní roli. Má vystrašené modré oči a široké, silné rty, které by působily smyslně, kdyby je nestahoval škleb šílenství. Tady hraje konkvistadora s nejsilnější vůlí. O prvním shledání s mladým Kinským mi Herzog řekl: "V tu chvíli jsem věděl, že mým osudem je točit filmy, a jeho osudem je v nich hrát."
Natáčení Aguirra je ve filmových kruzích legendou. Herzog, německý režisér, který mluví o "woodoo místa natáčení", své herce a štáb zavedl do odlehlé části džungle, kde se rozšířily horečky a hlad byl reálnou hrozbou. Říká se, že Herzog na Kinského namířil pistoli, aby ho donutil film dotočit, i když Kinský to ve své autobiografii popírá, ačkoli dodává, že zbraň měl. Herci, štáb i kamery byly na právě takových vorech, jaké nakonec ve filmu vidíme. K napjaté atmosféře na place přispívalo i to, k čemu se mi Herzog přiznal: "Neznal jsem dialogy deset minut před tím, než jsme scénu točili."
Dialogy ale ve filmu nejsou podstatné, dokonce ani většina postav. Výjimkou je samozřejmě Aguirro, jehož osobnost vytváří Kinského tvář a tělo stejnou měrou jako slova. Myslím, že Herzog tímto příběhem sleduje totéž, co mnohými dalšími filmy: muži, pohánění vidinou velkého úspěchu, se dopouštějí hříchu tím, že mají odvahu po úspěchu sáhnout. Pak jsou rozdrceni nenesmiřitelným vesmírem. Vzpomínám na jeho dokument o skokanovi na lyžích Steinerovi, který chtěl letět navždy, a stal se tak dobrým, že byl v nebezpečí proto, že málem přelétnul dopadovou plochu a rozbil se o kameny a stromy.
Z moderních filmařů je Herzog nejvíce vizionářský a nejvíce zaujatý velkými tématy. Nepřekvapuje, že režíroval mnoho oper. Nevypráví propracované příběhy ani nezachycuje okouzlující dialogy; chce nás povznést do říše divů. Jenom pár filmů sdílí smělost jeho vize - myslím na 2001 a Apokalypsu.
(Roger Ebert, Chicago Sun-Times)

Autor/Zdroj: Ebert Roger/Chicago Sun-Times


Syrový příběh vypráví o expedici konkvistadora Gonzala Pizarra, který v letech 1560-61 vedl hrstku mužů do peruánského deštného pralesa, přitahován historkami o zmizelém městě. Film Wernera Herzoga patří mezi velká, tíživě vizionářská díla, která diváky povznášejí do říše divů.

Autor/Zdroj: /28.LFŠ