Accattone

„Darmošlap“ Accattone (Franco Citti) žije na chudém římském předměstí z výdělku prostitutky Maddaleny, která se snaží uživit také manželku a děti svého předchozího pasáka Ciccia, jenž je toho času za mřížemi. Když Maddalenu ztluče parta Cicciových kamarádů a ona končí ve vězení za poskytnutí falešných informací, Accattone se rozhodne raději umřít hlady než se živit prací… „Nehrdinský hrdina“ prvního Pasoliniho autorského filmu Accattone (asistentem režie byl Bernardo Bertolucci) je obdobně špatný jako společnost, ve které žije – v podstatě však ne zcela svou vinou. Pasolini jeho osud nikterak „neřeší“, nemoralizuje ani nekomentuje – jen vybírá, ukazuje a důvěřuje v lidskou inteligenci. - Jan Bernard o filmu Accattone, který získal jednu z hlavních cen na MFF v Karlových Varech 1962, mj. píše: „“Snímek… do jisté míry souzní se sociologizujícími pokusy amerického undergroundu a socialistických kinematografií i s polskou „černou sérií“… Realistický „barbarismus“ v zobrazování prostředí (včetně dialogů a fragmentární montáže) je transcendován dreyerovskými detaily tváří hrdinů: povaleče, který chce žít lidsky, ale už to neumí, prostitutky Magdaleny či dívky Hvězdičky, jež mu má „ukázat cestu“…“
kino AERO

žije na římském předměstí a nechá se vydržovat prostitutkou Maddalenou. Po jejím zatčení chce k prostituci donutit Stellu, do níž se doopravdy zamiluje a dokonce se kvůli ní chce změnit.

Autor/Zdroj: /reklamní materiály distributora


Moje touha po filmu je starší. Spadá do doby mého mládí, kdy jsem pochoval vliv Chaplinův a Dreyerův, kteří odpovídali mému stylistickému a ideologickému světu.
Myslím, že pouze v poezii lze dosáhnout nespočetně mnoho variaci, nejvyššího stupně mnohosti. Film a poezie jsou dvě zcela odlišné formy.
Úsilí dostat se k širokému obecenstvu nezatěžuje mou tvorbu. Nemyslel jsem na to, ani když jsem psal „Bouřlivý život"(Una vita violenta). Nepatří to k mým ambicím.
V souvislosti s hlavním hrdinou mého filmu nelze mluvit o skutečné krizi. Žebrák žije ze dne na den, bez práce, v jeho existenci není ani stopy po nějakém morálním zaměření, nechává se vydržovat prostitutkou. V den, kdy se zamiluje a cítí, že nemůže hnát ženu do prostituce, v něm dojde ke krizi, která je povahy čistě instinktivní, senzitivní, citové. V Žebrákovi plane matné světlo svědomí, které se objeví v okamžiku smrti. Smrt je vyvrcholení jeho života, protože on nikdy neměl ani sílu ani prostředky - vzhledem ke svým tak špatným společenským podmínkám - ke svému definitivnímu vykoupení.
Důležité je, abych byl objektivní autor. Tak jako vědec, který zůstává objektivní, ať studuje cokoliv. Žebrákova povaha je nevysvětlitelná. Nelze ji zachytit objektivně. Důležité je, abych já dovedl zarámovat jeho povahu do společnosti, jejímž je produktem. Žebrák sám o sobě nic neví, má dravé, kořistnické svědomí. Já je znám a snažím se je objektivně zachytit. Nezkažená vitalita, která je v lumpenproletariátu, je schopna překonat konformismus. Mluvím-li s dělníkem o důležitých životních problémech, dělník rychle pochopí, proč bude lépe schopen se vypořádávat se svým svědomím, když bude svobodnější.
Výběr příběhů z prostředí lumpenproletariátu nemá sám o sobě význam, závisí na ideologickém duchu, který ho vede. Nevylučuji, že jedna tvář těchto příběhů je dekadentní. Existuje vztah mezi snahou o objektivní společenské umění a mezi dekadencí. Protože většina umělců má sklon k dekadenci. Nelze nepřihlížet k Proustovi a Laforetovi. Avšak skutečnost, že v umělci zbývají dekadentní prvky, nic neznamená. Naše údobí je údobím přechodu..
P. P. Pasolini

Autor/Zdroj: /dobová recenze


Pasoliniho debut je jakýmsi opožděným plodem neorealismu. Do jisté míry souzní se sociologizujícími pokusy amerického undergroundu či s polskou „černou sérií". Realistický „barbarismus" v zobrazování prostředí (včetně dialogů a fragmentární montáže) je transcendován detaily tváří hrdinů: povaleče Accattoneho, který chce žil lidsky, ale už to neumí, prostitutky Maddaleny či dívky Hvězdičky, jež mu má ukázat cestu. Individualistická vzpoura na dně však nemůže skončit jinak než tragicky.

Autor/Zdroj: /Febiofest


Pasoliniho debut je jakýmsi opožděným plodem neorealismu. Do jisté míry souzní se sociologizujícími pokusy amerického undergroundu či s polskou "černou sérií". Realistický "barbarismus" v zobrazování prostředí (včetně dialogů a fragmentární montáže) je transcendován detaily tváří hrdinů: povaleče Accattoneho, který chce žít lidsky, ale už to neumí, prostitutky Maddaleny či dívky Hvězdičky, jež mu má ukázat cestu. Individualistická vzpoura na dně však nemůže skončit jinak než tragicky.
Seminář italského filmu 2003

Autor/Zdroj: /