A co dál?

Zajímavá a nejednoduchá   metafora totalitního režimu,   která se nám zobrazuje v   podobě jakéhosi hereckého   konkurzu, přičemž komise,   která tahá za nitky, není   vidět – je skryta v šeru.   Je zde nádherně znázorněn   odosobněný přístup,   obrovská manipulace s   uchazeči a fakt, že je s   nimi zametáno jako s kusem   hadru. Soudím, že   součástí metafory bylo i to   prostředí, které působilo   hodně stísněně (stíny,   zamčené dveře). Každý z   uchazečů konkurzu zde   svádí boj: boj s porotou, s   ostatními uchazeči i boj se   sebou samými. Svůj osobní   boj svádí i dívka, která   se na konkurz již nemůže   dostat dveřmi, a tak se   zkouší do divadla dostat po   střeše.
Ze začátku   byl film takřka dokonalý,   jenže později děj   zabředával až do příliš   překombinovaných a divných   fantazií a zvratů. Ty mě   připadaly přehnané, ale   možná jsem je jen moc   nepochopila a unikl mi jejich   skrytý význam. Závěr,   který vypadal jak výjev z   renesančního obrazu jsem   potom nepochopila už vůbec   – co tímhle chtěl jenom   básník (režisér) říci?