Počet zajímavostí k filmům: 100
Slavnou francouzskou herečku Gaby Morlay v roli matky představené namluvila v italštině proslulá italská dabérka Tina Lattanzi. Ta se ale zároveň objevila ve filmu sama v menší roli matky hlavního hrdiny, takže i ona musela být předabována a mluvila za ni Giovanna Scotto.
Francouzský regent vévoda Filip Orléanský (1674-1723) měl řadu zájmů z různých oborů, mimo jiné se věnoval hudbě a sám se také pokoušel komponovat. Jeho dílo však nemá žádný zásadní význam a v dějinách hudby je spíše kuriozitou vzhledem k osobnosti autora. V historii kinematografie byly jeho skladby jedinkrát - záměrně a logicky - použity v tomto filmu, kde jeho osoba (hrál ji Philippe Noiret) byla ústřední postavou v ději.
Přestože byl film francouzský, znamenal ojedinělé setkání před kamerou pro dva významné italské herce - Paola Stoppu (plukovník) a Marisu Merlini (majitelka statku), kteří spolu častěji hráli v 50. letech v Itálii.
Ve francouzských kinech viděly film více než čtyři milióny diváků a jednalo se o 6. nejúspěšnější titul za rok 1974. Režisér Claude Zidi ve stejném roce zaznamenal ještě podobný úspěch s komedií Hořčice mi stoupá do nosu s Pierrem Richardem.
Pro natáčení exteriérů Draculova hradu bylo původně vybráno Rakousko, nakonec ale produkce zvolila levnější prostředí na domácí půdě a natáčelo se na hradě Château de Dourdan nedaleko od Paříže.
V sekvenci jízdy vlakem proběhlo několik záběrů na slavný železniční most Viaduc de Garabit, jehož jméno zde ostatně i zazní ("Skočili jsme z nejvyššího mostu v Evropě navrženého Eiffelem".) Tento most využívali filmaři vícekrát, například ve slavném filmu Přejezd Kassandra.
Ve francouzských kinech vidělo film jen něco málo přes půl miliónu diváků, což byl ve srovnání s jinými tehdejšími filmy i dávnými triumfy Les Charlots komerční neúspěch.
Film má nevšední herecké obsazení - vedle dětské hvězdy Roberta Lynena hrál druhou hlavní roli slavný operní pěvec, basbarytonista Vanni Marcoux, pro nějž to bylo jediné vystoupení ve zvukovém filmu (předtím hrál třikrát v němé éře).
V italských kinech vidělo film bezmála osm miliónů diváků a jednalo se o největší komerční úspěch italské kinematografie v letech 1945-1950 (v roce 1950 přesáhl tento rekord film Poslední dny Pompejí).
Film Borsalino vznikal od počátku natáčení s podporou mohutné reklamní kampaně, protože šlo o ojedinělé setkání dvou tehdy největších hvězd Belmondo-Delon. Bulvární kolorit dějin francouzské kinematografie dotvářely často malicherné spory herců o umístění jmen na plakátech. V případě Borsalina nesl Jean-Paul Belmondo nelibě fakt, že Alain Delon bude na plakátech uveden dvakrát (jednou jako herec a jednou jako producent). Oba herci sice navenek vystupovali jako přátelé, napětí při práci však bylo znatelné a k jejich dalšímu setkání před kamerou došlo až po bezmála třiceti letech ve filmu Poloviční šance.
Stavba repliky lodi Bounty přišla na čtyři milióny dolarů, což byla pětina celkových nákladů na vznik filmu.
Natáčení probíhalo na Novém Zélandě, na Tahiti a také samozřejmě na ostrově Pitcairn, kde dodnes žijí potomci vzbouřenců z Bounty. Budova, v níž se odehrával soud s Blighem, je ve skutečnosti Královská námořní škola v Londýně, interiérové scény byly ale pořízeny v reprezentativních prostorách zámku Wilton House v jižní Anglii.
Film Brazza byl inspirován osudy cestovatele a výzkumníka Pietra Brazzy (1852-1926). Ten pocházel z italské šlechtické rodiny, ale první výzkumné cesty začal podnikat s podporou francouzských institucí. Jeho zásluhou Francie kolonizovala západní pobřeží Afriky a jeho jméno dnes nese Brazzaville, hlavní město Konga. Hlavní roli mladého cestovatele ztvárnil Robert Darène, pro nějž to byla jediná větší role v jeho kariéře.
Film se začal točit v roce 1940, ale práce byly přerušeny začátkem války. Poslední sekvence byly pořízeny v zimě 1941, do kin byl titul uveden až v červenci 1942.
Opereta Čardášová princezna Emmericha Kálmána se dočkala několika filmových zpracování. V Německu ji poprvé realizoval režisér Georg Jacoby, který se také podílel na scénáři. Tento německý film měl premiéru v červnu 1934 a vzápětí projevili o zfilmování i francouzští tvůrci. Přizvali nejen George Jacobyho (který spolu s André Beuclerem film režíroval), ale v technických profesích i další německé filmaře, herecké obsazení bylo ale výhradně francouzské v čele s představitelem hlavní mužské role, kterou ztvárnil slavný zpěvák Jacques Pills. Francouzská verze Čardášové princezny měla premiéru již v září 1934.
Snímek vyprodukovalo filmové studio v Nice, vzhledem ke španělské koprodukci ale velká část natáčení probíhala také ve Španělsku, mimo jiné ve starobylých městech Cáceres a Trujillo nedaleko portugalských hranic.
Jediná hlavní role britské herečky Sarah Churchill (1914-1982), dcery britského premiéra Sira Winstona Churchilla. Hrála hlavně v divadle a televizi, toto byl její jediný film natočený mimo Británii.
Ve francouzské verzi dabovala italskou herečku Eleonoru Rossi Drago Jacqueline Porel, za Rakušanku Nadju Tiller mluvila Martine Sarcey. Natáčelo se ve filmových studiích v Bělehradě, jugoslávská spoluúčast vyústila také v participaci dobové slovinské hvězdy Sonji Hlebš v roli císařovny Marie Terezie.
Děj se odehrává ve městečku San Forino, tento název je ale fiktivní, ve skutečnosti se natáčelo ve starobylém městě Ariccia cca 15 km od Říma, kde se předtím natáčel mj. Viscontiho film Gepard.
Postavu starého Žalmana měl původně hrát Jaroslav Vojta, který však zemřel v počátku natáčení, jeho postavu pak převzal Zdeněk Kryzánek.
Scéna dobytí Bastily se natáčela na hradě Tarascon v jižní Francii, který se dnes již neexistující pevnosti svou architekturou značně podobá.
Mimo žánr westernu jediný společný film, v němž hráli Lex Barker a Pierre Brice. Před kamerou se ale nesešli, protože se jedná o povídkový film a každý hrál v jiné části.
Film byl poprvé uveden 31. července 1941 na Filmových žních ve Zlíně, kde byl vyznamenán Cenou města Zlína. Pražská premiéra proběhla až 29. srpna 1941.
Film se natáčel od května do července 1959 ve studiích společnosti Gaumont v Saint-Maurice na jižním předměstí Paříže, exteriérové scény byly pořízeny na zámku Pierrefonds severně od Paříže, sekvence z tržiště ve španělské Segovii byly natočeny ve Villefranche-de-Conflent na hranicích se Španělskem.
I když byl film převážně francouzský, premiéru měl nejdříve v listopadu 1959 v Německu, odkud pocházela představitelka Aurory de Nevers, mladá německá herečka Sabine Sesselmann, v prosinci 1959 byl film uveden v Itálii a až v lednu 1960 proběhla slavnostní premiéra v Paříži. Ve Francii byl film za rok 1960 nejúspěšnějším titulem z domácí tvorby a v kinech jej vidělo bezmála šest miliónů diváků.
V bohaté filmografii Louise de Funese jeho jediný film, který natočil v Německu.
Doprovodná píseň Znala panna pána je posledním společným duetem Václava Neckáře a Heleny Vondráčkové. Kvůli pracovnímu vytížení se ale při nahrávání ve studiu vůbec nesešli a každý svůj part natočil sólově.
Jediný film, v němž se slavným Fernandelem hrála jeho skutečná dcera Josette Contandin (*1926).
Ve francouzských kinech vidělo film bezmála deset miliónů diváků a po několik let šlo o komerčně nejúspěšnější titul domácí kinematografie.
Literární předloha situovala příběh do Barmy, natáčení ale probíhalo na Cejlonu. Jako sídlo amerického velvyslanectví posloužilo Národní muzeum v Colobmu, palácový komplex Sigiriya se proměnil v chrám Žlutých koček.
Zatímco většina filmů žánru giallo se natáčela v různých západoevropských metropolích, tento film tvoří výjimku, protože exteriérové scény byly pořízeny v Praze (Malá Strana, Zlatá ulička, Staroměstské náměstí).