Chce se mi říct: těžké   popsat, vlastně tak trochu   stačí vzít si album Nicka   Cavea a zaposlouchat se. Nebo   si vzít přímo soundtrack   složený pro film a nasát   trochu té atmosféry. Ale v   tom případě by tomu   chyběla ta úžasná   vizuální stránka, jednou   odrbaná, upocená a   zakrvácená, podruhé klidná   a idylická. Jenže Nickův   rukopis je holt on sám a je   to z toho pořádně cítit.   Tvrdé - u některých scén   mi opravdu trnulo, jindy mi   běhal mráz po zádech (v tom   dobrém slova smyslu), když   se rozezněl popěvek   "The Rider" a z   plátna přímo odkapávalo   zadostiučinění v podobě   pomsty.
Jediné, co mě   mrzí, je od začátku jasně   daná nit příběhu a postav,   které se téměř   nevyvíjejí a lze poměrně   jasně odhadnout, jak to   všechno dopadne. I tak si ale   myslím, že Hillcoat a Cave   odvedli sakra dobrou práci.

A just, že by to Britové,   Francouzi, Italové,   Američani ani Češi   nenatočili lépe. Takhle   křehoučké téma o sladce   chutnající lásce mezi   dvěma mladými lidmi, a o   černém bolavém zlomu,   který mezi ně vpadne jako   blesk z čistého nebe - o   nemoci - takhle to natočit   mohli pouze Korejci.
Víte, že to, co se   pomalu blíží a našlapuje   na špičky, je nevyhnutelné   a možná jednání krásné   Su-jin někde v duchu   chápete. A zároveň se nedá   netrpět společně s jejím   mužem, kterému vztah a   samotná Su-jin prokluzuje   mezi prsty jako písek.
V Asii se netočí jen   akční filmy, yakuzárny a   horrory. Jako romance je to   krásné, i když trpké. A   opět tu figuruje ta jejich   preciznost, čistota, či jak   to mám nazvat. Všechno má   své místo, všechno do sebe   zapadá a funguje.
Jistojistě existují   ještě lepší filmy, ale   když já bych se styděla   dát míň než deset...