Slepenec těžící z poptávky o pokleslou tvorbu
Považuji Svěráky za   důležité součásti české   kultury, za něž se   nestydím. Leckdy mě podobná   kultura bavila a obohatila. A   kritici, kteří se naváželi   do komerčně úspěšných   kulturních děl, mně   hodněkrát lezli na nervy.   Ale Tři bratry nelze   považovat za nic jiného než   za příklad pokleslé zábavy   – za dílo komerčně   vyrobené pro nejméně   náročné diváky, a to i ty   nejméně náročné dětské   diváky. Je škoda, že   peníze – české i   zahraniční – proudí do   podobné produkce. Hvězdičky   navíc jsem dal jen za to, že   se tvůrcům filmu podařilo   vytvořit technicky obstojný   film odpovídající roku 2014   a udržet pohádkový průmysl   v chodu.

V   první řadě je do očí   bijící myšlenka slepení   tří různých pohádek.   Karel Čapek a jeho pejsek a   kočička varovali před tím,   abychom házeli všechny   dobrůtky, od šlehačky k   myšce, do stejného dortu. Po   takovém dortu nám může   být špatně. Tvůrcům Tří   bratrů tato čapkovská   moudrost nic neříká. Jen   abychom si rozuměli:   Kombinace tří věcí, v   tomto případě pohádek,   které k sobě nepatří,   může být vtipná. Tak   třeba v jedné pohádce Ivana   Mládka měla ježibaba s   Jeníčkem tři děti,   popelku, budulínka a Otu   Zarembu. Ale toho posledního   měla se sčítacím   komisařem. To je vtipné, ale   jen proto, že Mládek   považuje celé schéma   alternativních pohádek za   legraci, která si tropí   žerty ze sebe samé. Lidé se   smějí, protože Mládkova   kombinace je tak trapná, až   je to k smíchu. Boření   konvencí a tabu je   důležitou součástí   Mládkova humoru. Ale v Třech   bratrech je to jinak: Tu   kombinaci tří různých   pohádek máme brát vážně   jako umění. A to lze jen   stěží.

To,   že jsou ti tři mladíci   bratři, nehraje v pohádce   vůbec žádnou roli. Tři   osudy nejsou nijak spojeny,   alespoň ne nějakou   zápletkou, na jejíž   vymyšlení by potřeboval   průměrný autor více minutu   času. Takto provedené   spojení je ukázkou lidové   tvorby, nehledě na to, že   autory známe, a to je na film   za desítky milionů korun   prostě málo. Prostě   nějaký lidový pisatel   spojil tři pohádky. Jednomu   bratrovi dal za ženu   Šípkovou Růženku, druhému   třeba Karkulku. Třetímu   mohl dát Mařenku od   Jeníčka, Popelku, Ledovou   královnu, ale nakonec mu dal   Marušku z Dvanácti   měsíčků, jejíž   domácnost trochu   připomínala domov Popelky i   Marfuši. Kdyby třetí bratr   dostal za ženu Zlatovlásku,   vyšlo by to nastejno. Jinými   slovy, Tři bratři jsou jako   film, který je postaven na   tvrzení, že Superman,   Ironman a Catwoman jsou tři   sourozenci. To je milé, ale   na takovou   "zápletku" by   přišlo skoro každé 5leté   dítě a každé 5leté dítě   s literárním talentem ví,   proč je taková slepenina   nevedoucí k žádným   zajímavým důsledkům   umělecky podřadná.

Nevhodné jsou i   lidové uhlířovské   popěvky, kterými je film   napěchován. Mám řadu   klasických písniček z této   dílny rád. Ale žádná z   písniček v pohádce není   provedena úplně   profesionálně. Texty jsou   přehnaně jednoduché,   instrumentální doprovod je   chabý a zpěv je trochu i   falešný. Písničky této   kvality působí jako   improvizace vymyšlená a   nazpívaná spatra. Zatímco   seriózní pohádky v   minulosti dotlačily nejednoho   herce, aby zpíval skoro jako   zpěvák a řada těchto   písniček zlidověla a dodnes   si je pobrukujeme, tahle   pohádka přivedla i lidi,   kteří se živí hlavně jako   zpěváci, aby zpívali jako   herci v hospodě. Pro   posluchače, a to i dětské,   kteří mají hudební sluch   a/nebo kteří jsou zvyklí na   sofistikovanější texty, je   to vlastně nepříjemná   zkušenost. Kvůli této   písničkové formě je také   pohádka nepoužitelná v   zahraničí. Není to jen   proto, že se písničky   nedají přeložit. Přeložit   se dají a i ty   profesionální, například   písně v Třech oříšcích   pro Popelku, byly přeloženy   do mnoha jazyků. Problém je   v tom, že je škoda něco   takového překládat. Je to   pokleslá česká lidová   hudba. Říká se, že co   Čech, to muzikant, ale je-li   míněna hudba takové   úrovně, není být na co   hrdý.

Čarodějnice Lábus byla   zábavná, protože Lábus je   vždy tak či onak zábavný.   Ale mravní poselství této   zákeřné baby, které se   přesto celou dobu tváří   jako svatoušek, mi připadá   kontroverzní. Romantický   vztah držící všechny páry   pohromadě byl velmi   povrchní. I citlivé dítě   očekává o něco   propracovanější motiv   lásky. Vlk byl celkem   působivý, ale byl to ve   skutečnosti nerealistický   vlkodlak nadměrné velikosti,   a jelikož to byla vlastně   jediná fantasy nestvůra ve   filmu o obyčejném životě   na vesnici, působil jako   pěst na oko.

Druhý princ, který si   vzal Červenou karkulku, musel   čelit jednomu problému. Jeho   poměr s děvčátkem by byl   jistě i na vesnickém statku,   kde Tři bratři bydleli,   považován za pedofilii. Z   toho si také tvůrci   nedělali hlavu. Z právního   hlediska je zajímala jen   "smlouva o smlouvě   budoucí" (o   naplánovaném sňatku), jak   popsal vypravěč Zdeněk   Svěrák.

Zařazení tohoto napůl   žertovného vypravěče,   který se občas objeví před   herci a do děje intervenuje   (někdy na základě dotazu,   který položí dětem před   plátnem), bylo také   podivné. Role Zdeňka   Svěráka byla něco mezi   legitimním vypravěčem v   opravdové pohádce,   spisovatelem, který ještě   svoje dílo zcela nedokončil,   hercem v Cimrmanově divadle a   umělcem, kterého si někdo   zaplatil, aby si pár hodin   hrál s dětmi na vesnici.   Kdyby se této rozplizlé role   ujal v jednom divadelním   představení, lidé by to tak   vzali jako více nebo méně   úspěšnou improvizaci. Ale   jako pohádka, na kterou se   mají děti a lidé dívat   opakovaně? To sotva. Díla,   jejichž cena neklesá   dramaticky rychle s časem, by   prostě improvizacemi být   neměla.

Z   komprese tří pohádek do   jednoho filmu mohli tvůrci   vytěžit alespoň větší   koncentraci zábavy. Ale to se   nestalo. Čas není   nafukovací, a když se něco   přidá, něco jiného se   musí ubrat. Když se člověk   dívá na pohádku s jedním   dějem, například na   Dvanáct měsíčků nebo   ještě lépe na Mrazíka,   vidí hodně sekundárních   zápletek a příhod, které   jsou ve skutečnosti vtipné,   zábavné a poučné.   Většina z nich samozřejmě   musela být vynechána v   Třech bratrech, v nichž   každá jednotlivá původní   pohádka dostala jen třetinu   času. Tím ve skutečnosti   stouplo relativní zastoupení   nudných klišé, opakování   základních událostí z   pohádek, o kterých každé   české dítě slyšelo tak   stokrát.

Ten   film asi nebyl tak špatný,   jak jsem zatím napsal. I já   jsem se občas zasmál nebo   cítil dojat. Ale není to   film, který bych chtěl   vidět znovu – jako mnoho   filmů včetně pohádek, na   které jsem se rád díval   desetkrát nebo vícekrát (a   jistě i mnozí z Vás). V   podstatě jsem to dívání   "dotrpěl", protože   jsem si dal závazek, že se   podívám na celou pohádku.   Tři bratři pro mě zůstanou   jen slepencem, který by   dokázal napsat za odpoledne   každý, kdo alespoň něco v   životě někdy napsal,   slepenec, který kombinuje   klasické motivy, hrdiny a   zápletky náhodnými   způsoby, jejichž konkrétní   provedení rozumného diváka   nezajímá, protože k ničemu   zajímavému nevede. A na   rozdíl od desítek či stovek   českých filmů, které si   mohly oblíbit i jiné   národy, Tři bratři   zůstanou jen příkladem   specifické zábavy, která   má naději na komerční   úspěch pouze u nás.