Hodnocení: 3 / 10
Přidáno: 30.12.2016
Slepenec těžící z poptávky o pokleslou tvorbu
Považuji Svěráky za důležité součásti české kultury, za něž se nestydím. Leckdy mě podobná kultura bavila a obohatila. A kritici, kteří se naváželi do komerčně úspěšných kulturních děl, mně hodněkrát lezli na nervy. Ale Tři bratry nelze považovat za nic jiného než za příklad pokleslé zábavy – za dílo komerčně vyrobené pro nejméně náročné diváky, a to i ty nejméně náročné dětské diváky. Je škoda, že peníze – české i zahraniční – proudí do podobné produkce. Hvězdičky navíc jsem dal jen za to, že se tvůrcům filmu podařilo vytvořit technicky obstojný film odpovídající roku 2014 a udržet pohádkový průmysl v chodu.
V první řadě je do očí bijící myšlenka slepení tří různých pohádek. Karel Čapek a jeho pejsek a kočička varovali před tím, abychom házeli všechny dobrůtky, od šlehačky k myšce, do stejného dortu. Po takovém dortu nám může být špatně. Tvůrcům Tří bratrů tato čapkovská moudrost nic neříká. Jen abychom si rozuměli: Kombinace tří věcí, v tomto případě pohádek, které k sobě nepatří, může být vtipná. Tak třeba v jedné pohádce Ivana Mládka měla ježibaba s Jeníčkem tři děti, popelku, budulínka a Otu Zarembu. Ale toho posledního měla se sčítacím komisařem. To je vtipné, ale jen proto, že Mládek považuje celé schéma alternativních pohádek za legraci, která si tropí žerty ze sebe samé. Lidé se smějí, protože Mládkova kombinace je tak trapná, až je to k smíchu. Boření konvencí a tabu je důležitou součástí Mládkova humoru. Ale v Třech bratrech je to jinak: Tu kombinaci tří různých pohádek máme brát vážně jako umění. A to lze jen stěží.
To, že jsou ti tři mladíci bratři, nehraje v pohádce vůbec žádnou roli. Tři osudy nejsou nijak spojeny, alespoň ne nějakou zápletkou, na jejíž vymyšlení by potřeboval průměrný autor více minutu času. Takto provedené spojení je ukázkou lidové tvorby, nehledě na to, že autory známe, a to je na film za desítky milionů korun prostě málo. Prostě nějaký lidový pisatel spojil tři pohádky. Jednomu bratrovi dal za ženu Šípkovou Růženku, druhému třeba Karkulku. Třetímu mohl dát Mařenku od Jeníčka, Popelku, Ledovou královnu, ale nakonec mu dal Marušku z Dvanácti měsíčků, jejíž domácnost trochu připomínala domov Popelky i Marfuši. Kdyby třetí bratr dostal za ženu Zlatovlásku, vyšlo by to nastejno. Jinými slovy, Tři bratři jsou jako film, který je postaven na tvrzení, že Superman, Ironman a Catwoman jsou tři sourozenci. To je milé, ale na takovou "zápletku" by přišlo skoro každé 5leté dítě a každé 5leté dítě s literárním talentem ví, proč je taková slepenina nevedoucí k žádným zajímavým důsledkům umělecky podřadná.
Nevhodné jsou i lidové uhlířovské popěvky, kterými je film napěchován. Mám řadu klasických písniček z této dílny rád. Ale žádná z písniček v pohádce není provedena úplně profesionálně. Texty jsou přehnaně jednoduché, instrumentální doprovod je chabý a zpěv je trochu i falešný. Písničky této kvality působí jako improvizace vymyšlená a nazpívaná spatra. Zatímco seriózní pohádky v minulosti dotlačily nejednoho herce, aby zpíval skoro jako zpěvák a řada těchto písniček zlidověla a dodnes si je pobrukujeme, tahle pohádka přivedla i lidi, kteří se živí hlavně jako zpěváci, aby zpívali jako herci v hospodě. Pro posluchače, a to i dětské, kteří mají hudební sluch a/nebo kteří jsou zvyklí na sofistikovanější texty, je to vlastně nepříjemná zkušenost. Kvůli této písničkové formě je také pohádka nepoužitelná v zahraničí. Není to jen proto, že se písničky nedají přeložit. Přeložit se dají a i ty profesionální, například písně v Třech oříšcích pro Popelku, byly přeloženy do mnoha jazyků. Problém je v tom, že je škoda něco takového překládat. Je to pokleslá česká lidová hudba. Říká se, že co Čech, to muzikant, ale je-li míněna hudba takové úrovně, není být na co hrdý.
Čarodějnice Lábus byla zábavná, protože Lábus je vždy tak či onak zábavný. Ale mravní poselství této zákeřné baby, které se přesto celou dobu tváří jako svatoušek, mi připadá kontroverzní. Romantický vztah držící všechny páry pohromadě byl velmi povrchní. I citlivé dítě očekává o něco propracovanější motiv lásky. Vlk byl celkem působivý, ale byl to ve skutečnosti nerealistický vlkodlak nadměrné velikosti, a jelikož to byla vlastně jediná fantasy nestvůra ve filmu o obyčejném životě na vesnici, působil jako pěst na oko.
Druhý princ, který si vzal Červenou karkulku, musel čelit jednomu problému. Jeho poměr s děvčátkem by byl jistě i na vesnickém statku, kde Tři bratři bydleli, považován za pedofilii. Z toho si také tvůrci nedělali hlavu. Z právního hlediska je zajímala jen "smlouva o smlouvě budoucí" (o naplánovaném sňatku), jak popsal vypravěč Zdeněk Svěrák.
Zařazení tohoto napůl žertovného vypravěče, který se občas objeví před herci a do děje intervenuje (někdy na základě dotazu, který položí dětem před plátnem), bylo také podivné. Role Zdeňka Svěráka byla něco mezi legitimním vypravěčem v opravdové pohádce, spisovatelem, který ještě svoje dílo zcela nedokončil, hercem v Cimrmanově divadle a umělcem, kterého si někdo zaplatil, aby si pár hodin hrál s dětmi na vesnici. Kdyby se této rozplizlé role ujal v jednom divadelním představení, lidé by to tak vzali jako více nebo méně úspěšnou improvizaci. Ale jako pohádka, na kterou se mají děti a lidé dívat opakovaně? To sotva. Díla, jejichž cena neklesá dramaticky rychle s časem, by prostě improvizacemi být neměla.
Z komprese tří pohádek do jednoho filmu mohli tvůrci vytěžit alespoň větší koncentraci zábavy. Ale to se nestalo. Čas není nafukovací, a když se něco přidá, něco jiného se musí ubrat. Když se člověk dívá na pohádku s jedním dějem, například na Dvanáct měsíčků nebo ještě lépe na Mrazíka, vidí hodně sekundárních zápletek a příhod, které jsou ve skutečnosti vtipné, zábavné a poučné. Většina z nich samozřejmě musela být vynechána v Třech bratrech, v nichž každá jednotlivá původní pohádka dostala jen třetinu času. Tím ve skutečnosti stouplo relativní zastoupení nudných klišé, opakování základních událostí z pohádek, o kterých každé české dítě slyšelo tak stokrát.
Ten film asi nebyl tak špatný, jak jsem zatím napsal. I já jsem se občas zasmál nebo cítil dojat. Ale není to film, který bych chtěl vidět znovu – jako mnoho filmů včetně pohádek, na které jsem se rád díval desetkrát nebo vícekrát (a jistě i mnozí z Vás). V podstatě jsem to dívání "dotrpěl", protože jsem si dal závazek, že se podívám na celou pohádku. Tři bratři pro mě zůstanou jen slepencem, který by dokázal napsat za odpoledne každý, kdo alespoň něco v životě někdy napsal, slepenec, který kombinuje klasické motivy, hrdiny a zápletky náhodnými způsoby, jejichž konkrétní provedení rozumného diváka nezajímá, protože k ničemu zajímavému nevede. A na rozdíl od desítek či stovek českých filmů, které si mohly oblíbit i jiné národy, Tři bratři zůstanou jen příkladem specifické zábavy, která má naději na komerční úspěch pouze u nás.