Anděl
Velmi silný pocitový film,   který mne vtáhl do světa   skutečného uvědomění.   Film, který se vymyká   běžnému kinematografickému   proudu. On se narodil do   světa jako neviditelný a ona   je slepá. Ta vzájemná   paralela je jakýmsi   spojujícím magnetickým   prvkem, kdy jeden druhého   vnímají přes své pocity.   On pochybuje o vlastní   existenci. Ona, jestli bude   ještě někdy vidět. On   vnímá ji, Ona vnímá Jeho.   Jeden bez druhého jsou   prázdní. Spolu jsou   naplněni. LÁSKA – čistá   a dokonalá, vnímaná   emočně a v nádherných   barevně laděných   odstínech. Ona začne po   čase vidět, tím však   přestává vidět Jeho. Už   se najednou nedívá na něho,   ale skrze něho. On zažívá   hlubokou bolest a ztrátu, že   ho nevidí tak, jako ho   viděla v dětství. Nastává   důležitý moment odhalení.   Konečně ho má spatřit.   Avšak s tím co uvidí,   nepočítala! On od ní   odchází a přeje si její   štěstí. Ona ho však nechce   nechat odejít. Hledá ho a   nachází I taková může   být láska – čistá a   barevná.

Mulholland Drive amerického   režiséra Davida Lynche nás   přivádí do mystické   časové smyčky, ve které se   střídá sen s realitou a   pocitem viny hlavní hrdinky.   Je však velmi obtížné   definovat přesnou hranici   mezi realitou a snovým   světem. Do jisté míry je   tento snímek prazvláštním   způsobem znepokojivý,   nicméně nás právě tou   svou zvláštní potemnělou a   hypnotickou atmosférou láká   ponořit se hlouběji do   Lynchova světa jeho mysli.   Mnoho otázek před námi   vyvstává a my na ně   začínáme hledat odpovědi s   touhou rozluštit jednotlivé   indície Lynchova filmu. Tento   film můžete vnímat   několika způsoby. Buď se   budete snažit hledat   jednotlivé roztroušené   indície velmi mistrně   skryté ve filmu a skládat je   do nějaké smysluplné   mozaiky, nebo se jen   ponoříte do atmosféry filmu   a necháte se unášet svými   pocity. Jeden i druhý způsob   vás však dovede na   Mulholland Drive. Při této   cestě na vás může padat   úzkost, kdy se můžete   začít cítit omámeně a   ztraceně. A může se vás   také zmocnit pocit jakési   blíže nedefinovatelné   psychické schizofrénie,   pokud se až příliš   ztotožníte s hlavními   postavami filmu a necháte se   temnou a úzkostlivou   atmosférou filmu až   příliš strhnout a pohltit.   Jsou zde mnohé scény, které   bychom mohli označit za   jednoduché, ale tím, že   jsou natočené právě   Lynchem, dostávají úplně   jiný rozměr, kdy jejich   prostřednictvím v nás David   Lynch vyvolává zvláštní   druh jemného vlnění   úzkosti, znepokojení až   postupně se stupňujícího   napětí. Například dialog   mezi dvěma muži ve Winkie´s   restauraci. Navíc jsou tyto   zdánlivě jednoduché scény   znásobené důmyslně   vybranou hudbou na pozadí a   mistrným pohybem kamery. To   jsou všechno jemné detaily,   které se však stávají   důležitou součástí   výsledného vyznění té   které scény. O Lynchově   tvorbě můžeme hovořit jako   o bizarní projekci stavu jeho   mysli, ale jsou to projekce,   které jsou součástí   něčeho daleko většího a   smysly neuchopitelnějšího   než je náš trojrozměrný   svět. Kdo se tento svět   snaží poodhalit a přijmout   do své vlastní reality,   stává se součástí   Lynchovi projekce jeho   vlastní mysli. Když potom   vezmeme do úvahy, že je vše   propojeno, potom poznáváme,   že stejná projekce Lynchovi   mysli je zároveň i naší   vlastní projekcí. A to je   velmi znepokojivé už samo o   sobě. Avšak v člověku je   vždy něco temného a   záleží jen na něm, zda-li   tuto temnou stránku své   duše bude mít pod kontrolou,   nebo ji nechá zmocnit se ho.  

Hudební   kulisa je stejně znepokojivá   jako samotný film. Je   součástí celého   příběhu. A stává se   důležitou součástí   některých scén, jako je   například ta z kabaretu   Silencio, kdy kouzelník   začíná provolávat:

„Není tu   kapela“
„Nemáme   kapelu“
„Tohle   všechno je ze záznamu.“

A vy vidíte tu   zpěvačku a slyšíte ji   zpívat. Tu nádherně tesknou   hudbu. A potom ji spatříte,   jak na pódiu odpadne, ale   píseň trvá dál. To je   vrcholný okamžik skutečně   silného momentu, kdy se mne   osobně zmocňuje něco velmi   nedefinovatelného. Jakýsi   blíže nespecifikovatelný   pocit, že se nacházíte v   cizím snu, kde by jste   vlastně ani být neměli. Na   tomto místě si je možné   uvědomit tu výjimečnou   Lynchovu absurditu, před   kterou byste chtěli utéct,   ale zároveň vás něčím   jedinečným přitahuje a vy   zůstáváte tam, kde jste a   necháváte se unášet stále   hlouběji do modré krabičky,   která vás nakonec pohltí   svou temnotou, jako   teleportačním výtahem mezi   snem a skutečností. Na   podobných místech jako v   kabaretu Silencio se   setkáváme s genialitou   Lynchovi tvorby, kdy zvuky   trvají, i když by už   vlastně ani neměli, protože   už není těch, kteří by je   hráli anebo zpívali. To ve   mně evokuje představu, že i   náš trojrozměrný svět je   jen záznamem toho, co trvá   věčně. A to je do jisté   míry opět pro mne velmi   znepokojivé zjištění.

A tu už vám   nezbývá nic jiného než se   nechat pohltit onou modrou   krabičkou, protože je to   pocit tak schizofrenní, že   chcete před tím vším   utéci. A právě modrá   krabička je tou cestou z té   časové smyčky, ve které   jste se ocitli. A vy tušíte,   že je to právě ta modrá   krabička, která vede k   vašemu prozření.

Přiznám se, že   tvorbu Davida Lynche miluji,   protože v ní objevuji   úžasný prostor a hloubku.   David Lynch je skutečným   filmařským režisérským   Mistrem, který své filmy   skládá jako puzzle, ale   výsledná mozaika je pro mne   osobně pokaždé vrcholným   filmařským zážitkem a   jedinečným uměním.