Nejprve si zopakujeme pravidla z prvního článku, která vyprofilovala i tuto druhou šestici:

1. Herec musí mít na kontě minimálně tři celovečerní filmy, které režíroval.
2. Herec musí mít na kontě minimálně deset rolí ve filmech jiných režisérů.
3. Herec musí nadále hrát i ve filmech jiných režisérů.
4. Herec musí být naprostou většinou odborné i laické veřejností brán stále především jako herec.
5. Upřednostněni budou zároveň ti herci, jejichž režijní počiny se v kinech objevily či objeví v letošním roce (s přidáním dovětku Isaaca Asimova: pokud to není v rozporu s předchozími čtyřmi pravidly).
 

A znovu začínáme herečkou, po které následují herci v abecedním pořadí:


JODIE FOSTER

Jako herečka se objevila prakticky ve všech myslitelných žánrech – vyzkoušela si akční i neakční sci-fi, zahrála si skutečnou osobu, pobavila se v dobrodružné komedii a okusila i western s názvem Maverick, na kterém pracovala s Melem Gibsonem, který se stal jejím patrně nejlepším přítelem (a někteří tvrdí, že i biologickým otcem jejích dětí) a kterého si vybrala za svůj doprovod, když byla loni oceněna cenou Cecila B. DeMille za přínos filmu. Nebylo to ale její první ocenění. Těch se jí dostalo za žánry, ve kterých (logicky) vynikala nejvíce – dramata a thrillery. V těch na sebe upozrnila ještě předtím, než dosáhla patnácti let věku. Nejznámějšími nepochybně budou ty s názvy Alice už tu nebydlí, Děvčátko, které bydlí na konci ulice a Taxikář, díky kterému byla za ztvárnění nezletilé prostitutky poprvé nominovaná na Oscara. Ten se dostavil až s hlavní rolí ve filmu s všeříkajícím názvem – Znásilnění. A nedlouho poté se mohla ze zlaté sošky radovat znovu, protože Meg Ryan či Michelle Pfeiffer se kvůli jeho nekompromisně znepokujující zápletce odmítly představit jako agentka FBI Clarice Starlingová v posléze kultovním thrilleru Mlčení jehňátek. To Jodie byla díky své dětské herecké kariéře zvyklá na ledacos.
Ve stejný rok, kdy se sir Anthony Hopkins stal poprvé Hannibalem Lectorem, se tehdy ještě ani ne třicetiletá herečka odhodlala k přesunu za kameru a jako režisérka natočila počin o jednom velice nadaném chlapci s názvem Človíček Tate. Ten následoval film Domů na svátky, ve kterém se to jen hemžilo samými zvučnými jmény. Nechyběl ani Robert Downey Jr. – dnes populární představitel Iron Mana, tehdy však potížista závislý na heroinu. A když se na režisérskou židli posadila v roce 2011 potřetí, požádala kamaráda Mela, aby si povídal s Panem Bobrem. Námět byl skvělý, scénář nikoliv. A Jodie? Ta teď, dá se říci, ve své kariéře – herecké i režijní - pořádně zvolnila.


JON FAVREAU

OK, muže to vypadat, že tady trochu kolidujeme s pravidlem čtyři, nicméně platí, že i v těch svých největších režijních počinech si Jonathan Kolia Favreau zároveň hrál. Předchozí tři pravidla navíc splňuje do puntíku. A kdo ví, možná se mu to podaří i v případě toho posledního, ačkoliv nízkorozpočtová komedie Chef by zřejmě putovala jen na DVD. Přesně tak, režisér Iron Mana a Iron Mana 2, tedy dvou marvelovských blockbusterů, si před další monstrózní produkcí (kterou by klidně mohla být nová Kniha džunglí) „odskočil“ na mnohem menší plácek. Podobně jako tvůrce filmových Avengerů Joss Whedon, jenž si – snad po vzoru Kennetha Branagha, režiséra Thora – vybral za svůj malý filmeček adaptaci Shakespearovy hry Mnoho povyku pro nic.
Jako režisér tenhle newyorkský rodák debutoval díky Špinavým prachům, ke kterým současně napsal scénář a znovu v nich i hrál se svým kámošem Vincem Vaughnem. Pak následovala roztomilá pohádka Vánoční skřítek s vynikajícím Willem Ferrellem a sličnou Zooey Deschanel. Pak se s Kristen Stewart pustil do Vesmírného dobrodružství, aby mohl udílet pokyny Robertu Downey Jr. v jeho již zmíněné životní roli.
Mými třemi nejoblíbenějšími žánry jsou akční, sci-fi a western. To ale neznamená, že mým nejoblíbenějším počinem jsou Kovbojové a vetřelci. Film, na jehož adaptaci pro stříbrné plátno studio zakoupilo práva jen na základě obalu od komiksové předlohy, musela „uvést do chodu“ hned pětice scenáristů! Výsledek byl přesto, nebo vlastně možná proto, dosti nesourodý (beztak za to může jen Damon Lindelof) a stal se z něho propadák. Favreau samozřejmě nadále pokračuje i ve své herecké dráze, jak jsme se mohli přesvědčit v komedii Z cizího krev neteče, v blockbusteru Iron Man 3 a ve věci Vlka z Wall Street. Od roku 2008 si získal spoustu nových příznivců, kteří jej jistě rádi uvidí jak před kamerou, tak za ní. Klidně i v opětovné spolupráci s Benem Affleckem či Peterem Bergem.


MEL GIBSON


Tenhle chlapík nepřestává fascinovat. Tím nemyslím ty výstřelky, týkající se třeba bývalé přítelkyně Oksany Grigorievové (to nechme bulváru) nebo založení vlastní produkčí společnosti (ty zakádá dost herců). Na mysli mám jednak jeho herecká představení, ať už je předvedl v dramatech Petera Weira, zábavných „flákách“ Richarda Donnera, ve filmu Air America vedle Roberta Downeyho jr., v ryzí komedii Po čem ženy touží, ve sci-fi thrilleru Znamení, v solidním filmečku Moje letní prázdniny, v legrácce Roberta Rodrigueze s názvem Machete zabíjí či ve zmíněném díle kamarádky Jodie Foster.
Nicméně jinak povětšinou vcelku stojaté vody hollywoodského rybníku čeřil především s těmi svými díly, pod kterými je podepsán jako režisér. Přičemž platí, že s každým dalším o něco více. Proto je určitě škoda, že se zatím pustil jenom do čtyř. Proto zamrzí, že odmítl režii The Expendables 3 (to by pak ale možná dostala tahle týmovka tu nejtvrdší přístupnost) a že si v nich „pouze“ zahraje záporáka, protože realizace vikingského projektu s názvem The Drowner (původně s Leonardem DiCapriem) je stále v nedohlednu. Zato v thrilleru á la Taken se jistě objeví v příštím roce.
Ale pojďme se nyní zabývat tím, co je. Všechno to začalo Mužem bez tváře, ve kterém lze najít více témat k zamyšlení. Následovalo pětioscarové Statečné srdce, které Melovi „přihrálo“ dvě ceny Akademie (Nejlepší film a režie) a Zlatý glóbus (Nejlepší režie) a které se v podstatě stalo posledním historickým velkofilmem, jenž se obešel bez výrazných CGI efektů. Dále přišla řada na Umučení Krista – pro Gibsona jakožto pro katolíka velmi osobní počin. Takže skutečnost, že v USA je dodnes, deset let po premiéře, komerčně nejúspěšnějším nepřístupným dílem (byť ne v té úplně nejpřísnější kategorii), pro něj byla vedlejší. Ačkoliv takhle mohl alespoň věnovat 100 milionů dolarů jistému známému hnutí katolíků. Celkově se jedná o Gibsonův třetí film v pozici režiséra, ale z tohoto pohledu první, ve kterém nehrál. A zároveň první, který nenatočil v angličtině, ale v aramejštině, hebrejštině a latině. Svůj záměr poslal jej do kin bez titulků, protože chtěl vyprávět především obrazem a ledacos by tak  mělo být zřejmé i z hereckých výkonů, si ve finále rozmyslel.
V rukávu měl však schovaný ještě jeden trumf. Trumf s názvem Apocalypto, kde si opět dovolil nenechat herce mluvit anglicky, ale ve starém mayském dialektu. Přitom je známo, že diváci a divačky v Americe v kině velice neradi čtou. Tuto skutečnost proto nesmírně chytře obešli kupříkladu tvůrci Valkýry, v jejímž úvodu se němčina plynule prolne v angličtinu. Ale zpět k akčnímu dobrodružství Mela Gibsona, ve kterém se rozhodl vyprávět o zaniklé civilizaci slovutných Mayů (byť mu někteří znalci vyčítají, že si je trochu popletl s Aztéky). Přišel s filmem a příběhem, který do té doby prakticky nebyl k vidění. Mexickým indiánským kulturám se předtím v takové míře věnoval na plátně jen málokdo. Přitom režisér viděl mezi nimi a námi mnohé podobnosti: „Všichni si myslí, že lidstvo je dnes mnohem chytřejší a vnímavější, nicméně pořád nás ovlivňují stejné síly – také jsme kupříkladu schopní hrdinství a nadřazenosti.“ Několikrát jsem už ve svých článcích zmínil, že mám rád Mexiko (se vším, co k němu patří). To ale není jediný důvod, proč se ze všech vybraných režírujících herců nejvíce těším na další film v režii právě tohoto.


MATHIEU KASSOVITZ


Francouz, který si coby herec vyzkoušel spolupráci s Lucem Bessonem, Jeanem-Pierrem Jeunetem, ale také se Stevenem Soderberghem nebo Stevenem Spielbergem, si místo v našem seznamu získal především svým druhým režisérským počinem, za který si poprávu vysloužil cenu za nejlepší režii na festivalu v Cannes. Nenávist vypráví příběh tří kamarádů z pařížského předměstí, kteří se stejně jako mnozí jejich spoluobyvatelé dostanou do konfliktu s policií. Ne proto, že mluví extrémně sprostě (některé hlášky jsou skutečně úžasně absurdní), ale proto, že se pohybují na hraně zákona. Tohle vskutku vynikající, a de facto i nadčasové dílo si vysloužilo ve Francii snad ještě více pozornosti, než kontroverze spojené s někdejším prezidentem Nicolasem Sarkozym, se kterým se Kassovitz dostal i do ostřejšího sporu.
Jednou, a patrně současně tou nejdůležitější tváří Nenávisti je Vincent Cassel, který si s režisérem zopakoval spolupráci na detektivce Purpurové řeky, jež ale po počátečním zajímavém spojování nitek a budování napětí a dusné atmosféry spadne spíše do průměru. Přesto to Mathieuovi stačilo na to, aby dostal příležitost chopit se režisérského kormidla při čistě americké produkci, jíž byl horor Gothika. Tímto bijákem, ve kterém jednu z rolí ztvárnil taky Robert Downey Jr., vydělal dost peněz na to, aby se mohl pustit do svého vysněného projektu podle románu Maurice G. Danteka, a tak vznikla (i v našich reáliích) táhnoucí se sci-fi Babylon A.D., ve které najdeme jen málo zdařilých momentů. Poté dal znovu přednost realitě a v roce 2011 natočil historické drama L’ordre et la morale, pojednávající o tom, jak francouzská komanda zatočila s domorodými kmeny v Nové Kaledonii. V herecké kariéře pochopitelně také pokračuje, jak víme třeba z u nás uvedených, ale málo povedených titulů Život té druhé (ne všechni herci a všechny herečky holt mají pro tuto profesi vlohy) a Angelika.


ROBERT REDFORD

Ve světě filmu se pohybuje už přes půl století. Tudíž nepřekvapí, že ze všech vybraných režírujících herců je právě on tou největší osobností, o které navíc mnozí a mnohé z těch, kdo s ním měli možnost spolupracovat tvrdí, že je velmi inteligentní a má širokou škálu zájmů. Jeho Sundance film festival je dodnes nesmírně prestižní akcí, během které na sebe každý rok v lednu upozorní slibní nezávislí filmaři. Jako herec se v každé desetiletce uvedl minimálně jedním maximálně povedeným bijákem, který ani po letech neztratil, i díky jeho hereckému výkonu, nic ze své působivosti. Šedesátá léta přinesla western Butch Cassidy a Sundance Kid (asi netřeba uvádět, kterou z těch dvou postav Redford ztvárnil). Nejplodnější pro rodáka z kalifornské Santa Moniky však byla následující dekáda, ve které natočil díla jako Jeremiah Johnson, Takoví jsme byli, Podraz, Tři dny Kondora, Velký Gatsby, Všichni prezidentovi muži či Příliš vzdálený most. V letech osmdesátých vynikají Vzpomínky na Afriku. V té další sice z pracovního tempa a nasazení trochu ubral, ale i tak jeho filmy vzbudily poměrně velké množství diskuzí. To samé platí pro ty, které natočil v první dekádě nového tisíciletí/století. Své další projekty si pečlivě vybírá i nadále. Proto překvapilo, když kývl na nabídku studia Marvel a zahrál si v pokračování blockbusteru Captain America, tentokráte s přídavkem Návrat prvního Avengera.
Ta nejprestižnější ocenění přesto bral za svou režisérskou činnost. Za kameru si poprvé stoupl v roce 1980, kdy natočil čtyřoscarové drama o jedné disfunkční rodině nazvané Obyčejní lidé. Redford za svou práci získal jednu cennou sošku, a předtím také Zlatý glóbus. Následoval (znovu oscarový) filmeček Válka o fazolové pole, pojednávající o jednom „neposlušném“ developerovi. Cenou Akademie (za Nejlepší kameru) se pyšní i další drama v režii Roberta Redforda – Teče tudy řeka. Teprve až v případě Otázek a odpovědí, jeho čtvrtého díla, pod kterým je podepsán i pod tou patrně vůbec nejsledovanější profesí, zůstalo „jen“ u stejného počtu oscarových nominací. Zaříkávač koní získal jen jednu, ovšem už při vyhlašování Zlatých glóbů se mohl dnes sedmasedmdesátiletý tvůrce podívat na pódium taky, jenže nakonec se jak v případě kategorie Nejlepší režie radoval někdo jiný (Steven Spielberg).
V roce 2000 se zaměřil v pozoruhodně natočené (z hlediska využívání výrazových prostředků) Legendě o slavném návratu na „sport gentlemanů“, tedy na golf. Mimochodem, v dílku nazvaném Golfový sen jej v roce 2005 (se stylem sázejícím v první řadě na poctivé řemeslo) napodobil jiný režírující herec – Bill Paxton. Sedm let shledal někdejší častý spolupracovník Sydneyho Pollacka jako dostatečně dlouhou dobu na to, aby se znovu chopil režisérského kormidla. A aby znovu potvrdil, že pro něho vždy převažuje kvalita nad kvantitou. Jinými slovy: ani Hrdinové a zbabělci, ani Konspirátor, ani Pravidla mlčení sice nevydělaly, ovšem jejich umělecké ambice, resp. umělecké ambice jejich režiséra, jim rozhodně nelze upřít.


BEN STILLER

Syn dvou známých komiků – Anne Mearaové a Jerryho Stillera – evidentně zdědil talent po svých rodičích. Při pohledu na jeho filmografii najdeme skutečně jen málo počinů, které nespadají do komediálního žánru. Tím nejvýraznějším bude nepochybně hned ten druhý, ve kterém se kdy objevil. Nese název Říše slunce a nerežíroval jej nikdo jiný, než už několikrát zmiňovaný Steven Spielberg. Jinak se Stillerova tvorba doslova zalitá smíchem. Jen námátkou: Flirtování s katastrofou, hit Něco na té Mary je, Rabín, kněz a krásná blondýnka, „fotrovská“ trilogie, Starsky a Hutch, Sousedská hlídka, Mistovský plán nebo první, druhá a letošní třetí Noc v muzeu. Ben Stiller si zkrátka dokáže dělat legraci z čehokoliv a kohokoliv, včetně sebe samotného.
Tenhle přístup uplatnil také u svých režijních „zářezů“. Po slibném debutu prakticky rozdělil diváky na dvě poloviny komedií Cable Guy. Někteří jí aplaudovali, přestože představitel extrémně otravné (!) titulní role Jim Carrey dosti přehrával (ačkoliv to šišlání je opravdu kouzelné, což platí mimochodem v případě českého dabingu). Jiným se zase nelíbilo, že chybí ucelenější děj, tedy že se vlastně jedná jen o scénky řazené za sebe – tu do užších, tu do širších souvislostí. S tím souvisí i fakt, že Ben Stiller si tu zahrál dvojčata, jejichž z kontextu vytržený případ se víceméně náhodně objevuje v televizi během celého filmu. Patrně mělo jít o odkaz na kauzu bratrů Menendezových, ale to mimo USA došlo asi málokomu. V Zoolanderovi se zase vytasil s jednoduchými triky a půvabně bizarní zápletkou (v podstatě také bez souvislého děje), kdy je jistý model přinucen zabít jistého malajského politika. Důvodů k zasmání by se tu našlo dost, ovšem režisér potřeboval z hlediska této profese ještě dozrát. Neopomněl však najít v této své legrácce roličky i pro členy své rodiny. Ani s Tropickou bouří se nepokusil o „serióznější“ biják, nicméně v téhle komedii o trojici svérázných herců, kteří se nevědomky ocitnou ve skutečné válce, najdeme vtipné momenty, které navíc pomáhají poměrně specifickým způsobem udržet celý příběh pohromadě. Robert Downey Jr. byl navíc za roli toho vůbec nejsvéráznějšího hrdiny nominován na Oscara a na Zlatý glóbus, což se v případě toho druhého ocenění podařilo i Tomu Cruiseovi jakožto tančícímu producentovi Lessi Grossmanovi.
Nesporný vrchol Stillerovy režisérské dráhy však přišel s okouzlujícím dílem Walter Mitty a jeho tajný život. Tady už je příběh naprosto ucelený, efekty mají skvělou úroveň (nejen viz úvodní akční scéna) a celkově film vyvolá pocity uvolnění, pohody, ale i příjemné nostalgie. Rozhodně jím dal režisér a současně představitel hlavní role všem pořádný důvod k tomu, aby se těšili na jeho další režisérský počin.



Co říci závěrem? Objevuje se tu šest aspektů, které nemusí platit jen pro ty námi vyvolené, ale také pro některé další režírující herce a herečky: Zaprvé, všichni ve svých filmech téměř pokaždé zároveň hrají hlavní, případně hodně důležité vedlejší role; anebo si střihnou alespoň cameo. Zadruhé, za svou práci režisérskou byli mnozí často odměněni lépe, než za tu hereckou – ať už šlo o prestižní ocenění nebo třeba slova chvály od jiných respektovaných osobností či případně rovnou samotných diváků a divaček. Právě jejich uznání totiž bývá pro většinu „umělců“ nejvýznamnější. Zatřetí, největší úspěch vlastně slavili v žánru, ve kterém nejvíce vynikali jako herci. Začtvrté, měli, mají a budou mít příležitosti se na place učit od těch nějvětších es ve svém oboru. Zapáté, jejich osudy jsou mnohdy zajímavě propleteny. Zašesté, ve svých autorských projektech evedentně nehledí přednostně na tržby. Jasně, někteří se budou stále na filmy režírované herci a herečkami dívat skrz prsty, nicméně my ostatní víme, že i takové si zaslouží pozornost.