No jistě, odpovědí s rozdílnými znaménky je hned celá řada, vždyť první, krátkometrážní zpracování v režii Percy Stowa a Cecila Hepwortha pochází z roku 1903 (možno shlédnout na youtube, v kontrastu s nejnovější přetechnizovanou verzí je to úsměvné a velmi roztomilé). Následují pro někoho více či méně zdařilé variace, například ta z roku 1951, kterou vyprodukovalo stejně jako letos studio Disney, jednalo o animovanou verzi. Tahle látka se dočkala i hrubě surrealistického kabátu v našich končinách, kdy se provedení ujal člověk na slovo vzatý, právem světově uznávaná kapacita uměleckého filmu Jan Švankmajer (Něco z Alenky, 1988). Za zmínku stojí, že ať už Tim Burton viděl v minulosti jakékoliv zpracování, nelíbilo se mu, snad byl i trochu znechucen na rozdíl od knihy. Kdo ho trochu zná, nebo si to jen myslí, nejspíš není překvapený.
Postavme tedy otázku jinak. Kdo by se Dnes mohl chopit tak obrovské výzvy natočit Alici? Kdo natolik vládne vizuálnem a má schopnost svoje představy zhmotnit do osobitého a hravého tvaru s tím, že by zároveň dokázal naplnit komerční představy o velkolepé a megalomanské podívané zadavatele Disneyho? Vylučovací metodou jsem dospěl k jedinému jménu Terryho Gilliama. Jenže ten se podepsal pod jiným projektem, který na mě silně působí dojmem jakéhosi úctyhodného předskokana. Těch styčných bodů s Imagináriem je opravdu spousta. Jako základní dějovou linii vidím jasně klasickou pohádkovou strukturu proměny jedince na základě zkušenosti. Nebojím se srovnat s hloupým Honzou, který se vydá s ranečkem buchet, aby ochutnal svět a stane se tak díky překonávání nejrůznějších nástrah a plnění  úkolů větším. Jako v životě.
Alice Kingsleyová (Mia Wasikowska) je na začátku plachá, devatenáctiletá dívka (časový posun v adaptaci oproti knižní předloze Lewise Carrola), která je přinejmenším nerozhodná, rozhodně zmatená a nesebevědomá. Sice neví, co doopravdy chce, ale ví, co nechce. Nechce Hamishe, dokonalého představitele viktoriánské, konzervativní společnosti. On je suchar, zřejmě vůbec nemá smysl pro humor, tím spíš pro ten její, okořeněný notnou dávkou Vianovské absurdnosti. Ona je rebel a snílek, chtěla by přetírat bílé květy na červeno, zapomněla, že už to kdysi dělala jako malá. Na začátku příběhu přijíždí společně se svojí matkou na jakousi zahradní slavnost, aby se zanedlouho dozvěděla, že povaha této události bude mít pro ni daleko závažnější (a závaznější) význam. Má se totiž jednat o zásnuby a o její líbeznou ručku má požádat právě Hamish. O povážlivou řádku stop níž je z Podzemí (Underlandu) vysílán hyperaktivní, bílý králík, aby ji stáhl zpátky do míst, které jako děvčátko navštívila. Nejde ani tak o nostalgické rozjímání jako spíš o chystanou vzpouru proti despotické Iracebeth, srdcové královně (Helen Bonham Carter).
Následuje citace, nejspíše distribučního rázu: „A každé setkání, každý neobvyklý zážitek, ať už se zmenší na velikost několika centimetrů, nebo vyroste až ke stropu, to vše má, jak se ukazuje, jediný smysl, zbavit Alenku její ostýchavosti." Ještě bych přidal to, co už bylo řečeno výše, tzn. způsobit, aby hrdinka duševně vyrostla a můžu se pod tím podepsat. Jedná se o jakousi rituální iniciaci. U domorodých kmenů v amazonských krajinách Peru, Bolívie, Ekvádoru a podobně se rozetíná ta hranice mezi dětstvím a dospělostí ayahuaskovými obřady a stejně jako v tomto případě jde o symbolickou (duchovní) cestu tam a zpět. Zde se houseňák Absolem, strážce Orákula (možný guru, představený jako ten, co ví víc než ostatní, mudrc až šaman) ústřední postavy několikrát obtížně zeptá: „Kdo vlastně jsi?", až ji to přinutí se nad tím doopravdy zamyslet.
Na otázku jaký tedy nový Burton je, by skvěle mohla odpovědět parafráze citace z Rodriguezova Od soumraku do úsvitu: „Co je v Mexiku? Mexičani...." Tim dal vzniknout dílu, které rozhodně jeho veleváženou a odbornou i laickou veřejností uznávanou značku nepoškodí. Společně s experty z týmu vizuálních efektů dal vzniknout další typicky Burtonovské (rozuměj strašidelně kouzelné, morbidní, bizardní a temné) krajině, která může mást barvami a svádět ke špatnému pochopení. Souhlasím s tvůrci a nemyslím, že je to trik jak vytáhnout prostřednictvím ještě více  lidí víc peněz z jejich peněženek, že napoprvé nejde postřehnout všechny detaily a jemné odstíny. Tak například Underland (vychází najevo, že se Alenka prostě jen přeslechla a říše divů - Wonderland vlastně nikdy neexistovala) není vůbec tak barevný, když do něj vcházíme. Je plný zmaru a záhuby a prosadil si to režisér, což celkem elegantně vyvrací pomluvy o tom, kterak se král avantgardy a výstředností zaprodal hollywoodské podbízivosti. Například nekonečný čajový dýchánek o páté. Tomuto obrazu prý posloužila fotografie z druhé světové války, na které britská rodina sedí při stejném obřadu před svým domem a v pozadí jsou siluety zdevastovaného Londýna. Až postupem času, kdy se věci pomalu mění k lepšímu tím, jak se dle Orákula blíží nádherňajz, den souboje se strážcem teroru Tlachapoudem, začne podzemí prostupovat světlo a ostré barvy. Nedokážu ovšem být bohužel tak povrchní, abych tím celou věc odsoudil jako kýč, protože to absolutně nedává smysl. Musel bych totiž mimo jiné přistoupit i na to, že ze stejných nepochopitelných důvodů je například takový Karlík a továrna na čokoládu podobně nepřijatelný brak, protože prostě hýří.
Stejně jako v případě Terryho Gilliama obývají tuto podivuhodnou zemi neméně podivuhodné postavy, spíše více, než méně střelené. Tak například reinkarnace Williho Wonky Kloboučník v podání Johnnyho Deppa. Ten podobu své postavy sám výtvarně navrhnul na základě informací, které si o tom zjišťoval. (Dobral se totiž v historických pramenech původu tolik rozšířeného šílenství u tohoto řemesla, důvodem byla rtuť v lepidlech, která je nedobrovolnou inhalací nenápadně připravovala o rozum). „Mad hatter" je rtutí poznamenán definitivně, jeho tělo reaguje na výkyvy nálad jako chameleon na změnu prostředí, mění osobnost podle způsobu zacházení.
Srdcová královna Iracebeth (režisérova partnerka, jak ta se k němu hodí!) nosí laciné hadry, protože je to sama v podstatě podvodnice.
Její éterická sestra, bílá královna Mirana (Anne Hathaway), je zato nefalšovaná a náhodou vůbec není tak bílá, jak by se mohlo zdát. Ze všeho nejvíc připomíná Mrtvou nevěstu (či snad sestřenici Morticie Adamsové), je dokonale goth a její motivace nejsou úplně nejčistší, stejně jako nejspíš její záliba v magii se nevztahuje pouze na tu bílou odnož.
Příběh je sám o sobě prostý, ale rozhodně nenudí jako v případě Avataru a stejně tak vás nenapadne, že se jedná o samoúčelnou přehlídku technologických vymožeností a 3D efektů, ale že zkrátka přesně k tomuto druhu příběhu daný formát patří a logicky do něj zapadá.
Závěrečné titulky jsou pak kapitola sama pro sebe. Avril Lavigne jsem nikdy neposlouchal (možná mezitím dospěla, nevím...), ale v kombinaci s úchvatnou obrazovou scénou to snad až předčilo (ale spíše podtrhlo) celý film. Zároveň se jedná o uzavření toho procesu proměny jednoho na začátku hrozně nejistého dítěte, kdy v úvodu Danny Elfman (dvorní skladatel T.B.) používá subtilní instrumentální skladby, které vyvolávají pocit nevinnosti a naivity, aby se v závěru rozrostl a zmohutněl do neobvykle silného motivu.
Procenta dávám dolů za dabing, který sice není vůbec špatný, ale je to zásah do původní podoby a to je ošemetné vždycky a za rezervy, které ve snímku vznikly bůhví proč. Očekával jsem vrchol jeho tvorby a na ten si buď ještě počkáme nebo už to proběhlo (Střihoruký Edward?).

Všeobecně stejně jako v případě Mirany není ani Burton jednoznačný, lehce uchopitelný a zařaditelný do nějaké pohodlné škatulky. Dokonale nenásilně se vymezil vůči nahraditelným masám a vytvořil tak nezapomenutelný rukopis... Stejně jako Willy Wonka, který naprosto samozřejmě věděl, že k našlehání správné šlehačky je zapotřebí bič, to ví přece každé malé dítě!