Control

Control
Hned na začátek musím   přiznat, že jediné co jsem   o skupině Joy Division   věděl před shlédnutím   filmu, byly asi tři songy   (maximálně, ty co občas   zahrají v rádiu) a to, jak   skončil jejich frontman. Víc   ani ťuk. Co stálo na   pozadí? O čem vlastně ta   jejich muzika je? Proč   všechno zní tak depresivně?   Tohle všechno, včetně   objasnění jak vznikl asi   jejich největší hit She's   lost control, snímek Control   ukazuje. Chvílemi to bylo   sice už moc zdlouhavé, na   druhou stranu, každý moment   té podivné nálady tam   určitě patřil. K doplnění   atmosféry jsem film sledoval   ve filmovém klubu, který   oraganizuje jeden   undergroundový klub, a   vyrazil jsem na něj s   kamarádem, hudebníkem,   skladatelem, mimo jiné   trpícím schyzofrenií.   Deprese, kterou dostal on,   zvláště poté, co jsem mu   řekl že jeho život mi dost   připomíná Iana Curtise,   byla ještě větší než za   celé dvě hodiny. Takže   podobně jako v této   biografii, i v jeho životě   nesmíme zapomínat na jeho   družku, ženu, která   vlastně všechnu tu bolest   musí nést také v sobě a   přitom je tak opomíjená...

Já prostě nevim co na tohle   říct…Neni tu zrovna moc   optimistickejch scén...celý   je to takový posmutnělý a   ke konci i notně depresivní   dílko o krátký kariéře   nastupující hvězdy.Ten   týpek to prostě nezvlád.On   to nemoh zvládnout.Jeho svět   byla jedna velká deprese,   která trvala možná celých   23let jeho života...Jeho   okolí to s nim rozhodně   nemělo jednoduchý...přitom   se nedá říct, že by byl   zlej...on byl prostě   jinej...zvláštní...totáln?   ? se nehodící nejen pro   hudební kariéru, ale   zřejmě vůbec pro život na   týhletý planetě...a to sem   si o sobě myslel kdovíjak   nejsem divnej:-D
Nemůžu nezmínit herce -   Sam Riley předved skutečně   famózní výkon, stejně jako   Samantha Morton.Docela   příjemně mě překvapila i   samotná hudba Joy Division,   kerá stojí za poslech,   přitom předtim sem o jejich   existenci neměl   ponětí...Nevim, rozhodně to   nejni film na jedno   podívání, určitě sem ho   neviděl naposled...Hodnocení   pro mě byl hodně velkej boj,   je dost možná že ho časem   zmněnim, sám nevim co si   mám o tomhle dílku   myslet...Fakt síla.

Jako dlouhodobý fanoušek a   obdivovatel Joy Division   musím v první řadě   vyzdvihnout výkon Sama   Rileyho, který dokonale   okopíroval nejen Curtisovy   pohyby a vytřeštěný výraz   na pódiu, ale i jeho zpěv.   Klobouk dolů, iluze byla   dokonalá. Dál už je to ale   problematičtější. Vím,   jaké problémy Curtis měl,   jakou nemocí trpěl, jaké   deprese míval a otiskoval do   svých textů, i to, že se   vším se musel prát sám, ve   své "izolaci",   uvnitř své hlavy. Od tohoto   filmu jsem ale očekával, že   mi to nejen biograficky   předestře, ale hlavně dá   pocítit. Jenže to se   nestalo. Všechno tak nějak   klouže po povrchu, do hlubin   Curtisovy neschopnosti   porovnat se s životem a jeho   běžnými problémy, se   nedostaneme. A to platí i o   dobové atmosféře, která je   tu jen zlehka načrtnutá.   Černobílá stylizace je   fajn, vlastně si ani barevný   film o Joy Division neumím   představit. Snahu a oddanost   věci taky oceňuju. Ale   čekal jsem větší ponor,   jasnější odraz Curtisových   textů v jeho osobnosti.   Nicméně nevylučuju, že   někdy v budoucnu hodnocení   zvednu. Třeba byla ta chyba   ve mně.

Ponurý, smutný,   černobílý, realistický a   poměrně dobrá muzika, tak   bych charakterizoval tento   snímek...

Pusobiva cernobila kamera   dokonale vystihuje dusi Iana   Curtise, frontamna Joy   Division. Clovek se pak na   jejich hudbu diva ponekud   jinak.

Ano, opravdu depresivní.   Černobílé ladění se   skvěle hodí k vykreslení   Curtisovy choré mysli. Ovšem   nebyla jsem uspokojena. Hudba   se tu řešila jen jaksi   okrajově. A o tu mi šlo   především, víc než o to,   že se jeden depresivní   mladík nedokáže rozhodnou   mezi manželkou a milenkou. No   jo, byl sakra geniální ten   Ian Curtis, ale byl to sráč,   nedokázal vyřešit   sebemenší problém a radši   se oběsil...ovšem u   Atmosphere mě při každém   dalším poslechu také   přepadají myšlenky na   provaz ...

Vyjádření k tomuto filmu   muselo prostě dozrát.   Bezprostředně po   dosledování trval onen   dojem. Pak jsem si řekl, že   snad na filmu ani nic tak   úžasného nebylo, ovšem   teď, s odstupem času jedné   noci si uvědomuji, že bylo,   že každá scéna   vystřižená jako snímek,   počínaje držením za ruce   za zády přítele, kráčení   podel bezútěšných   cihlových zdí, po ulici a na   jevišti, že to vše je jedno   velké pochmurné   audiovizuální představení.   Příběh Iana Curtise není   nám pak ani tolik vzdálen -   možná je svým způsobem v   každém z nás, jen my   nezáříme tak jasně a   možná budeme tedy zářit   déle...

EDIT:   Dodatečně zvedám na   hodnocení takřka   nejvyšší. Když se na konci   filmu Control kouří sytým   dýmem z komínu krematoria,   kamera snímá pustinu a   začne hrát Atmosphere...   Ještě jsem asi neviděl nic   depresivnějšího.

@ Kulky: Rekviem jsem   právě zhlédl a svůj   verdikt neměním (viz můj   koment u toho filmu). Na   každého asi působí   depresivně něco jiného.

Zbytečně použitá   černobílá barva o kapele, o   které si nemyslím, že by   byla nějak geniální(ani   Curtis). Ano, měl psycho   texty, ale hudba je hrozně   jednoduchá. Poměrně   jednoduchý příběh plný   neoriginálních věcí.   Člověk má pocit, že   všechno, co je v kontrolu,   už někdy někde viděl. A   líp.