FDb.cz - filmová databáze

Krásná hlavní hrdinka a   přitažlivé kulisy jen trochu   zachraňují opravdu velmi   děravý příběh a jeho výstavbu,   která připomíná spíš televizní   sérii, než hollywoodský   blockbuster.

Temné a hrozivé. Neustálé   napětí, rojení stále dalších   otázek, zapadání příběhových   soukolí na okamžik do sebe,   jen aby všechen ten řád byl   vzápětí opět obrácen v chaos.   Nikdy nevíme, co je ještě   skutečné, konspirační teorie   zní vážně a šílenství je   všudypřítomné. Tíživá hudba   jen podkresluje obrazovou   chmurnost, která počíná záběry   na osamělé ulice v tichém dni   i pochmurné, skoro v noirovém   stylu vyvedené, výjevy z   knihy. A Jim Carrey po Věčném   svitu neposkvrněné mysli zase   ukázal, že dokáže zvládnout   role zrovna tak vážné jako ve   svých komediích směšné.

Zajímavá perlička   – když film skončil a já jsem   vypnul přehrávač, v pravém   dolním rohu obrazovky, na   liště, mi svítilo 0:23.

Jo, a hádejte,   kolik má můj komentář, když   časový údaj uvážíme také jako   slovo, slov…

Film s naprosto skvělým   renderovaným impresionistickým   prostředím, dokonale   vypilovanou akcí, úžasnou   exotikou a hrdiny, které si   člověk nemůže neoblíbit. Co   víc dodat? Mimochodem, hodně   lidí kritizuje takové filmy   pro historickou nepřesnost,   ale podle mě jen machrují, že   znají historii. I mně vadí,   když je něco nesmyslné, ale   jen pokud by smyslná varianta   vyzněla stejně dobře. Vzhledem   k tomu, že kdyby se 300 drželo   historických reálií, tak z   toho vznikne nudná,   homosexuální, rasisistická,   šovinistická a ještě jednou   nudná slátanina, takže díky   bohům, že se tak nestalo a že   je 300 trochu přimalováno   (stejně tak třeba film Trója -   kdyby byl přesně podle Illias,   tak je o ničem).

Russel Crowe i Christian Bale   zvládnou každou roli s   bravurou sobě vlastní, nicméně   na pořádný western mi tady   chybí určitá dávka osudovosti,   symboliky a výraznější hudba.

Nabízí se srovnání s Komandem,   kde byl řešen podobný problém   a tím se ukazují také rozdíly,   co chtěli diváci od akčního   filmu 80. let a nyní. Tehdy to   musel být hlavně svalnatý a   drsný chlap, který to umí s   největšími těžáky. Dnes se víc   cení hrdina typu Bourne -   perfektně ví, jak funguje   systém a dokáže toho využít,   postupuje cílevědomě a nedělá   chyby.

Musím říct, že jsem byl   překvapivě zklamán. To, co v   Markétě tak fungovalo a dělalo   ji skvělou, tady vytváří   převážně jen atmosféru nudy a   unylosti. Z tak silného tématu   se dalo vymačkat mnohem více   melancholie. A nezachrání to   tentokrát ani záběry na pustý   kraj, byť ani těch zde není   tolik.

Dá se to. Časování je sice   poměrně netypické a není   znatelný ten "tah na   branku", nicméně výprava   poměrně uchvátí a i Farrell   tomu dodá slušný šmrnc. Kilmer   jako Filip II. je také   výtečný, jen ta Angelina Jolie   mi tam přišla trochu navíc.

John Millius neudělal klasický   remake knihy. Jeho příběh není   Howardovým příběhem, samotný   Howard by mnohem spíše napsal   děj Conana Ničitele, než   Conana Barbara. Barbar Conan   však vystihuje něco mnohem   důležitějšího, než je pouhé   převedení literárního díla na   plátno – tento film totiž   dokázal vystihnout Howardova   ducha příběhů, jeho atmosféru,   jeho genius loci Hyborie, jeho   životní filozofii, jeho popis   divoké společnosti, divokých   lidí a nezkrotné touhy. Kdo   chce vidět klasický fantasy   film se spoustou zbytečných   efektů, klišé zvaným draci a   podobnými věcmi, ten má smůlu.   Smůlu mají i britští autoři   encyklopedie o fantasy, ve   které Barbara Conana kritizují   za složitost (zřejmě by chtěli   tuctový film, na který se   podívají a zapomenou) a   nedostatek fantastických   příkras ke konci – přitom   právě zde by nějaké zvláštní   efekty vše jen pokazily,   konec, kdy mocný barbar,   archetyp zběsilosti a   válečníka, archetyp barbarské   čistoty a nezkaženosti,   vlastníma rukama zabije   mocného kněze a jeho zotročení   věřící se jakoby probouzeli ze   snu, uvědomovali si, že ani   Thulsa Soudce nebyl   nesmrtelný; a když potom   pomalu odchází a za skvělé   hudby Basila Poledourise   házejí svíce do vody, až   nakonec ze všeho nezbude nic,   jen tma, osamělý Conan,   plápolající oheň a vítr   foukající prázdným údolím.   Tehdy na nás zaútočí silný   pocit věčnosti, ale také   pomíjivosti. Tím jsme se   dostali ke skvělým scénám, ve   kterých hrají výborní herci   výborné charaktery. Díky   Cromovi za to, že v tomhle   filmu nemusí být žádný ukecaný   debílek, který by svým   zesměšňováním ukazoval, o   kolik je hlavní hrdina lepší.   Subotai je naopak perfektní   postavou, jeho scény když běží   pro raněného Conana, nebo když   se s štítem v ruce vrhá proti   šípu, jsou nezapomenutelné.   Stejně tak skvělá je Valerie,   do jejíž role naštěstí   neobsadili žádnou přelíčenou   blondýnu, ale pořádnou   válečnici. Také ona není   Conanovi na obtíž a není to   žádné ohrané och, zachraň mě,   uvěznil mě padouch, jsem úplně   blbá, ale budeme mít dobrý   sex, když mi pomůžeš. Čaroděj   Akira je také dobrý, perfektně   zapadá do příběhu i světa.   Nejdokonalejší je ale   samozřejmě Conan, aneb Arnold   Schwarzenegger, který je   prostě úplný barbar – jedno je   jisté, i když se prý chystá   další díl Conana, bude bez   Arnieho a tedy zákonitě nebude   tak dobrý. Lepšího Conana než   je Arnold nenajdete. Na filmu   je také úžasné celé natočení –   téměř vůbec se v něm nemluví,   spíše jen přihlížíme dokonale   autentickým obrazům z Hyborie,   které jakoby vyšly z pera   samotného Howarda. V jeskyni,   kde Conan najde meč vidíme   pozůstatky dávných lidí,   stejně tak na bitevních   pláních, nikdo ale   nevysvětluje, co tam dělali,   jen nám celý obraz, hudba a   slova říkají, jak jsou   neskutečně staří a dýchá na   nás stejná atmosféra bezedné   propasti času jako od Howarda.   Conan se Subotaiem běhají po   nekonečných pláních a my   cítíme poselství mluvící o   širé rozlehlosti prostoru, o   nekonečné svobodě, když se   můžeme rozběhnout a některým z   nás také připomíná pár scén z   Pána Prstenů (ale Subotai když   běží a poskakuje na něm luk,   je mnohem efektnější než   Legolas, to jen takový Postřeh   :D). Město je plné lidí,   nepořádku, hospoda je malá,   stisknutá, všude je bordel,   chlastá se… …Hyborská éra   dokonale nastíněná. Jsou zde   rozhovory k tématu,   nezapomenutelná modlitba   Conana ke Cromovi: „Crome,   nikdy jsem se k tobě nemodlil,   nemám na to dar. Nikdo, ani ty   sám, si nebude pamatovat,   jestli jsme byli dobří, nebo   zlí lidé, za co jsme bojovali,   nebo proč jsme zemřeli. Jediné   na čem záleží je, že dva stáli   proti řadě nepřátel, na tom   záleží! Udatnost tě, Crome,   těší. Splň mi tedy jedno   přání: dopřej mi pomstu! A   jestli neposloucháš, táhni do   horoucích pekel!“ která vyzní   ještě líp s kvalitním českým   dabingem (který, myslím, dává   Conanovi ještě větší   estetickou sílu než jakou má v   původní verzi). Jsou zde   scény, kdy se Conan zamýšlí,   kdy se opájí vítězstvím a   stojí sám, poslední, na   bojišti plném nepřátel. Je zde   kolo, na kterém visí opuštěné   okovy po těch, kteří nepřežili   zimu, kolo, kterým točí Conan   sám. Je zde král s výborným   proslovem. Je zde tolik scén,   doprovázených naprosto   dokonalou a monumentální   hudbou. Akční scény, ty jsou   to nejlepší, co jsem viděl ve   fantasy filmu (ve sci-fi   vyhrává Equilibrium) – ze   všech zabitých skutečně stříká   krev, skutečně jim odpadají   části těla, zbraně vypadají   skutečně ocelově a zbroje   použitelně. Znalcové povídek o   Conanovi si také nostalgicky   vzpomenou na Bélit a její   návrat z podsvětí, jen aby   mohla bojovat Conanovi po   boku. A na Conana, který stál   na pobřeží a sledoval   odplouvající loď – tady   pohřební hranici, která   hořela, i když v údolí oheň   nikdy nehořel. Conan je skvělé   dílo a ani po 26 letech stáří   neztrácí nic ze své síly,   efekty jsou mnohdy lepší než u   některých dnešních filmů. Je   to film, ve kterém se málo   mluví a přesto se nebudete   nudit. Je to film, u kterého   se nebudete nudit a přesto má   hluboké myšlenky. U Croma, je   to zatraceně dobrý kus umění.

Byl jednou jeden temný   mstitel, bylo jednou jedno   temné město, ale především byl   jednou jeden Tim Burton a   tyhle tři ingredience   dohromady daly klasický   viktoriánsky temně stylizovaný   počin (dnes by snad někdo s   přivřeným okem řekl   neogotický), jakými se nás   Burton hodlal v následujících   letech ještě pořádně zaplavit   (Edward Scissorhands, Sleepy   Hollow, Sweeney Todd atd.),   pouze s tím rozdílem, že   Keatona, s nímž kterým natočil   už film Beetlejuice vyměnil za   poněkud psychopatičtěji (v tom   nejlepším slova smyslu)   vypadajícího Johnnyho Deppa.   Stylizace a hutná atmosféra je   na celém snímku tím hlavním. I   den vypadá nějak pobledle a   zšedle a lidé jím chodívají   takřka pietně, natožpak potom   černočerná noc ve špinavém   městě, plném plíživého oparu a   neodbytného pocitu, že někde   za rohem se skrývá zabijácký   Joker, proti kterému je   jedinou ochranou netopýří muž   běhající někde po nekonečných   střechách nad městem. Řada   věcí v tomto filmu byla   odstartována a zrušil je pak   většinou až Nolan – například   úzké batauto s tryskou vzadu,   kotvička vystřelovaná „z   rukávu“, vše zařizující   Alfréd, světla na obloze nebo   černožlutý znak Batmana. Bruce   Wayne v podání Michaela   Keatona je mnohem spíše než   miliardářským playboyem   romantickým introvertem,   dlícím v pohodlí své   staroanglické domácnosti u   krbu a i Batman je znázorněn   jako ten, který nespěchá,   blíží se k nepříteli pomalým   krokem, sleduje ho pohledem a   nechává utápět ve vlastním   strachu. Závěrečný souboj ve   staré zvonici patří do zlatých   momentů filmografie.

Ta tam je náhle alespoň   minimální snaha o poetiku či   kvalitní filmařinu jako v   minulém dílu. Tady se zdá,   jako by režisér rezignoval,   hodil po specialistech na   efekty půlku rozpočtu (druhá   skončila u další série   slavných herců) a čekal, co z   toho vyleze. A že vylezl tedy   pořádný guláš, ve kterém   nefunguje skoro nic. George   Clooney jakožto usměvavý   gentlemanský rošťák by se mohl   na Batmana snad hodit, jen   kdyby nebyl právě tak   usměvavý, Julie Madison nemá   ve filmu žádný smysl, jen ten,   aby to nevypadalo, že Bruce   nikoho nemá. Vymizelo i kouzlo   pocitu tajemství – kde jsou ty   časy, kdy byl Batman jen   příznačným tajemným nočním   stínem, o jehož existenci   dokonce pár lidí pochybuje –   tady se normálně Batman s   Robinem zúčastní zamaskovaní   charitativního plesu, sérii   Barmanových zbraní obohatila   například platební batkarta,   Batmanův kostým má bradavky a   kamera mu při každé scéně   zbrojení zabírá z detailu   nasazené batslipy. Na druhou   stranu je Arnold správně   frajerský drsňák a Uma pořádně   sexy „špatná holka“. K   Batmanovi navíc přibude nová   partnerka Batgirl hraná Alicií   Silverstone, která je stejně   tak zbytečná, jako blbě ve   scénáři napsaná. Nakonec   zbudou už jen ty akční scény,   z nichž některé se dají i   užít. Za Umu a Arnieho dávám   po pár bodech.

Horoucí pekla se otevřela,   pohltila Burtona i Keatonem a   místo toho z nich vystoupil   jakýsi démon jménem Joel   Schumacher. Toho bychom   rozhodně nemohli označovat za   špatného režiséra, jak už před   Batmanem dokázal Volným pádem   a po něm třeba Táborem tygrů,   ale tato látka mu prostě   příliš nesedla. Ten tam byl   oblíbený temný Gotham, město   se nyní naopak rozzářilo   milióny neonových barev, ta   tam byla jemná poetika, k   Batmanovi se najednou přidal   ukecaný parťák (Chris O’Donnel   jakožto Robin) a scénář jako   by napsalo dítě. Ale… …není   vše jen černé nebo bílé. Film   zažil neskutečnou koncentraci   herců zvučných jmen, Val   Kilmer stále částečně zůstal   oním zamyšleným introvertem,   Nicole Kidman se stala   správnou femme fatale a Tommy   Lee Jones i Jim Carrey zahráli   mentálně narušené bojovníky   skoro bezchybně. No, a i ta   akce byla slušná. Jakožto   odpočinkový film jistě více   než vhodné. Dočkáme se dokonce   i různých flashbacků, řešení   hádanek a snah o atmosféru.   Mimochodem, v tomto filmu   skončila éra žlutočerných   odznaků tím, že po zničení   Batmanovy jeskyně mu zbude   jediný oblek a to s černým   reliéfem, který už od té doby   bude nosit.

Batman se vrací a s ním i Tim   Burton, který mezitím stihl   natočit Střihorukého Edwarda.   Atmosféra zůstala stejná,   příběh se však velmi   zkomplikoval a místo jednoho   hodně charismatického   nepřítele tu máme dva, sice ne   už tak úžasné, ale i tak   ucházející, záporáky a dokonce   i Batmanovu konkurenci v   podobě Catwoman (nenechte se   ovšem mýlit, stejně se   jmenující film nemá s Batmanem   nic společného a je to   nehorázná kravina), kterou si   vystřihla Michelle Pfeiffer.   Musím se přiznat, že pro mne   tento film zůstal značně ve   stínu svého staršího   předchůdce, a to hned z   několika důvodů: Postav začíná   být příliš mnoho a přitom   některé nejsou vůbec tak   důležité pro příběh. Bojovná   Michelle už zdaleka nenabízí   takovou romantiku jako „kráska   v nesnázích“ (viz minulá   závorka) Kim Basinger. Ani   Tučňák už není to co Joker a   závěr nepůsobí tolik na   rozevírání pantů v úžasu, spíš   jen tak vyplývá do ztracena.   Přesto je druhý díl jedním z   těch opravdu lepších Batmanů.

Noční můry fandů Batmana se   nevyplnily a Schumacher se   nevrátil, nepřibyla čtvrtá   batpostava ani ještě   přiteplalejší obleček pro   hlavního hrdinu. Nicméně, na   druhou stranu jsme si museli   počkat rovných osm let. Nolan,   který proslul vždy především   sázkou na skvělé nešablonovité   scénáře a výtečné herce (viz   Insomnia s Al Pacinem), se   rozhodl vzít Batmanovskou   legendu pěkně od podlahy a   konkrétně reformovat, vrátil   se tedy na úplný začátek – a   proto Batman začíná, vidíme ve   filmu jeho výcvik, jeho   motivace a nástup do Gothamu.   Ty tam jsou burtonovské   začátky, oficiálně už Bruceovy   rodiče nezabil Joker, ale   neznámý kriminálník, ámen je   se stíhačkovitým autem, teď se   jezdí v pořádném tanku,   vynálezy už nedělá Alfréd, ale   někdo jiný (Morgan Freeman)   apod. Na druhou stranu se   Nolan trochu rozpačitě   postavil k tomu, jakou   atmosféru by tady chtěl mít –   na jedné straně by rád   velkoměsto zobrazil jako   funkcionalistickou džungli a   na druhé straně inklinuje k   napodobování burtonovského   špinavého vzhledu. Katie   Holmes je sice pěkná, ale hrát   moc neumí a nepřítel s   pytlíkem na hlavě je také   poměrně slabý. Na druhou   stranu tady však máme úžasný   psychologický rozbor pohnutek,   výcviku, zločinu a hlavně   strachu, v čele s vynikajícími   herci a v neposlední řadě je   Christian Bale asi jedním z   nejlepších Batmanů, protože   charismatu má na rozdávání   zrovna jako bohatý šoumen, tak   se špičatýma ušima.

Ač název ani děj filmu tomu   moc nenapovídají, skutečně   neznám romantičtější film, a   to jsem už viděl i různé   slaďáky s R. Gerem nebo třeba   Titanic. Sám příběh okolo   natáčení filmu je zajímavý:   režisér (jeden z   nejúznavánějších v Japonsku)   umíral na těžkou formu   rakoviny. Když mu však řekli,   že je neléčitelná a že mu   mohou pouze prodloužit život o   rok nebo dva a tlumit bolest,   opustil navždy léčbu a rozhodl   se v posledních dnech života   natočit tento film - proto je   také možná tak melancholický a   v závěru až snad příliš   zdlouhavý a smutný - jako by   se i režisér loučil s divákem   a stále nechtěl film ukončit.   Sám děj je sice o tom, jak se   na opuštěném ostrově zabíjejí   15leté děti, ale je v první   řadě o lásce a romantice. Je   zde muž, který se vrací na   ostrov, aby zjistil, proč se   jeho dívka usmála, když   umírala, je tady dívka, která   postřelená umírá, mluví s   klukem, kterého vždy milovala,   on ji říká, že je s jinou, a   ona řekne "to nevadí,   aspoň tu chvilku se mnou   zůstaň... nebude to dlouho   trvat", pak je tady   dívka, která smrtelně zraní   chlapce, který ji vzápětí   vyjeví lásku a i umírající se   snaží ji chránit. Je zde motiv   kamarádů, z nichž jeden musí   slíbit druhému, že se postará   o dívku, kterou druhý miluje.   A tak dál. Film je až   neskutečně emotivní. Rozhodně   ho nedoporučuji ženám v   pokročilém věku, které si u   žehlení rády pobrečí nad   Esmeraldou nebo Rodinými   pouty, protože tohle by jim   asi přivodilo infarkt. A   jakože japonskou kulturu moc   nemusím, tak tohle je   mistrovské dílo.

Blade Runner je v prvé řadě   jiný než ostatní filmy. Když   nebudete chtít a když k němu   budete prvoplánově přistupovat   ve stylu „tak a teď se snaž mě   pobavit“, ničeho se zřejmě   nedočkáte – jen se budete   nudit tisícerem záběrů na   stále stejně deštěm prosáklé   ulice nočního města. Není to   film, který by vás od začátku   do konce bavil a po jehož   skončení na něj mohli v klidu   zapomenout. Je to spíše jakési   postmoderní dílo, které vás   pohltí, jen když se pohltit   necháte, jak by řekli   patetičtí mluvčí „když   otevřete svou mysl“. A   přistoupíte-li k filmu takto,   dočkáte se velké odměny v   podobě jednoho z nejlepších   filmů všech dob, pro mě osobně   toho úplně nejlepšího.

Vizuální stránka   filmu je i po více než čtvrt   století stále neskutečně   geniální. Všechny ty temné   ulice plné blikajících neonů a   pokoutných individuí,   přinejmenším dvě opravdu   krásné herečky (v roli   replikantky Pris a Ráchel),   správně drsný Harrison Ford,   jehož pojetí noir detektiva   však od dob Bogarta značně   postoupilo, správná hra stínů   a světel, proměny náhledů   kamer – jedním slovem nádhera,   dokonce i triky se snaží držet   při zemi, takže ani dnes   nepůsobí křečovitě nebo příliš   plasticky.

Nemůžu samozřejmě   zapomenout zmínit Vangelisovu   geniální hudbu, která   neodmyslitelně patří k filmů a   svým ceremoniálně tajemným   zvukem vnáší do cyberpunkových   kulis dávku mystiky, což   dohromady tvoří onu směs,   kterou máme snad ještě mnohem   radši, než děj sám. A že si v   mnoha chvílích musí vystačit   scéna právě jen s vizuální   stránkou a hudbou. Tímto mi   hodně film připomíná jiné   veledílo – Barbar Conan, kdy   se také díváme na dlouhé scény   snímání statické krajiny s   perfektní hudbou a přitom se   nenudíme.

Chcete-li film, který vás   vtáhne a už nepustí, ve kterém   budete obdivovat rychlý spád a   bojovou choreografii,   zapomeňte na Blade Runner a   pustě si radši Equilibrium.   Ale pokud chcete vidět jeden z   největších klenotů   kinematografie všech dob, pak   vám nemůžu než toto dílo   Ridleyho Scotta doporučit.

P.S. Existuje více   verzí filmu a některé se prý   úplně nepodařily (jiný konec,   chybějící soundtrack, špatný   voice-over apod.) – mám dojem,   že verze, kterou jsem já viděl   a kterou dnes většina lidí tak   zná je directors-cut z roku   1992.

P. P. S.   Žádná brána Tannhauser ve   skutečnosti nikde nestojí. Je   to odkaz na germánský mýt   Tannhäuser, který zpracovával   třeba i R. Wagner.

Že Evropané mají mnohem blíž   ke středověku než lidé z   Nového světa je jasné už   proto, že u nich středověk   nikdy nebyl a u nás z něj   leccos ještě přežívá, ať už   přímo v kultuře, nebo prostě   jako "evropské genius   loci". Na druhou stranu   nejsou Evropané obvykle tak   kování ve filmařině a tak ten   film vypadá - říkáte si, ano,   takhle to ve středověku   opravdu mohlo vypadat a je to   velmi realistické, na druhou   stranu, čistě jako film to je   chvílemi příliš dlouhé, únavné   a "akční" scény mám   důvod psát do uvozovek.

Ten film je dobrý... ...a   divný. Na jednu stranu máme   docela atmosférický film i s   dobrými akčními scénami, které   ale na druhou stranu takřka   všechny obstarává Indián (!)   provozující kung-fu (!!), kde   na tohle přišli naprosto   nechápu, ale jsou jak hlavní   představitel jako neohrožený   novověký lovec, chorý záporák   či krásná slečna natolik   vyvedení, až se jim to dá   odpustit. Hororové či   stylizační veledílo to sice   není, ale tolik zprofanované   Ospalé díře to konkurovat,   myslím, směle může.

Zajímavé, atmosférické,   symbolistní a dusivě tíživé -   nejen těmito adjektivy se dá   popsat toto dílo.

Neuvěřitelně silný příběh,   který se ztvárněn ústřední   čtveřicí postav stává velmi   uvěřitelným. Jen... proboha,   zadní projekce pro   automobilové scény musela   vypadat hloupě už ve   čtyřicátých letech. :)

Stylový a dobový film, který   je sice chvílemi trochu   rozvláčný a začíná nudit, ale   za jednu z nejvášnivějších   romantických scén, jaké z   filmu pamatuji a za   představitele hlavních rolí   musím udělit hodnocení   naprůměrné.

Mám z toho filmu docela   rozporuplný pocit. Jednotlivé   scény nebo obrazy, tedy   všechny ty temné lesy zalité   tajemnými paprsky, divočina,   obrovští Vikingové, vikingská   řeč a brutální akce, to je   výtečné. Ale dohromady a na   délce oněch sto minut to občas   přestává fungovat. Paradoxně   ani nemůžu říct, jestli jsem   se nudil nebo naopak - děje je   totiž tak málo, že jsem byl na   konci překvapen, že už to   skončilo a akce naopak tolik,   i když tak rozvláčné, že mě už   po půl hodině přestávala   bavit. Takže těžko říct, na   epos chybí něco epického, na   čistokrevnou akci se to naopak   tváří příliš epicky. Co dodat?

Za Stathama, Snipese a scénář,   o kterém všichni tvrdí, že je   průhledný, ale mě osobně   překvapil, onu jednu hvězdičku   nad průměr. Trochu víc hlášek,   trochu víc akce a nazval bych   výsledný divácký dojem   spokojeností.

Vyjádření k tomuto filmu   muselo prostě dozrát.   Bezprostředně po dosledování   trval onen dojem. Pak jsem si   řekl, že snad na filmu ani nic   tak úžasného nebylo, ovšem   teď, s odstupem času jedné   noci si uvědomuji, že bylo, že   každá scéna vystřižená jako   snímek, počínaje držením za   ruce za zády přítele, kráčení   podel bezútěšných cihlových   zdí, po ulici a na jevišti, že   to vše je jedno velké   pochmurné audiovizuální   představení. Příběh Iana   Curtise není nám pak ani tolik   vzdálen - možná je svým   způsobem v každém z nás, jen   my nezáříme tak jasně a možná   budeme tedy zářit déle...

EDIT: Dodatečně   zvedám na hodnocení takřka   nejvyšší. Když se na konci   filmu Control kouří sytým   dýmem z komínu krematoria,   kamera snímá pustinu a začne   hrát Atmosphere... Ještě jsem   asi neviděl nic   depresivnějšího.

@ Kulky: Rekviem jsem právě   zhlédl a svůj verdikt neměním   (viz můj koment u toho filmu).   Na každého asi působí   depresivně něco jiného.

Neviděl jsem zatím všechny   díly, ale byl jsem tím, co   jsem si na stránkách ČT   pustil, příjemně překvapen.   Příběhová rovina nepůsobí   vůbec levně, děj je dobře a   místy i mrazivě vyprávěn a ani   herci nepůsobí nijak   nepřirozeně. No, a při   závěrečném semináři se aspoň   něco dozvíme (v některých   dílech jsou takové   "postmoderní" vsuvky   i během příběhu - no, a proč   ne?). Ne, že by tohle bylo   nějaké veledílo, na to má   malou stopáž, malý rozpočet a   nízké ambice, ale je fajn   vidět, že v našich dlouhých   rodných širých lánech jsou   filmaři, kteří umí odvést   dobrou práci - sem s nimi na   místo té lůzy, která chrlí   pravidelné shity pod nálepkou   "hořká komedie".

Úžasný film, jiný a temný jako   naleštěné lakýrky. Diesel je   zde tajemným chlápkem s černou   duší v tajemném koutu vesmíru   s černou současností na   planetě, kde tma zabíjí.   Diesel má sice svaly, ale do   filmu nepřišel ani z fitka,   ani z ringu, nýbrž z   divadelních prken a je to   znát, protože i svým unaveným   pohledem dovede hrát, až z něj   jde určitým způsobem strach.   Kamerové filtry rovněž   vykonávají obrovský díl práce   na atmosféře.

Dobře natočená podívaná,   zpočátku sice trochu zmatená,   ale pak už jen vyloženě   bavící, byť s občasným   momentem vážného zamrazení   realistična.

Čistě technicky vzato to není   dokonalý film - kamera je   často velmi stabilní,   retrospektivy obvykle moc   nefungují, jak by asi měly   (vyjma prostřihů s Masarykem).   To jsou však detaily - příběh   je vyprávěn s citem a graduje,   postavy jsou výborně obsazeny   a herci mají opravdu co hrát -   za nejlepší scény vůbec   považuji právě setkání   Pátečníků. A v neposlední řadě   - je těžké hodnotit objektivně   film, který je pro nás a pro   mě zvlášť tolik osobním.

Rozdělení filmu může být   vítaným zpestřením, zde se   však spíš zdá, jako by se   prostě dva režisérové chtěli   jen svézt na slávě svých dvou   schopnějších přátel. Ano,   první dvě povídky jsou   nezáživné a nudné, z čehož je   nevytrhne ani Madonna. První   povídka má snad mít gró v   neurčitém erotickém jiskření,   vyzní však spíš opačně. Ve   druhé se snaží tvůrce   kopírovat zřejmě Tarantinův   styl, leč chabě. Třetí povídka   od Rodrigueze je jednoznačně   nejlepší - dobře natočená, má   šmrnc, člověk málem zhyne   smíchy. Čtvrtá je typický   Tarantino - inteligentní i   vypointovaná, ale šíleně   rozvláčná a ukecaná. Dvě   slabé, dvě výborné a dobrý   Roth, to dává bohužel   dohromady jen lehounce   nadprůměrný počin.

Náhodou poměrně slušný horor   se strachem z neznámého   zabijáka v noční temné sněhové   bouři s pár dobře zahranými   rolemi.

Chvílemi zajímavé efekty a   souboje, ve zbytku zoufalá a   nevýrazná nuda, no a Affleck   je prostě tragéd.