Stavy rachotí [TV seriál]

Televizní adaptace románu Stavy rachotí, který napsal spisovatel Vojtěch Martínek, je situován do jeho rodného Ostravska. Začíná obdobím revolučních změn před rokem 1848, kdy mladý řemenář Filip Čándor (Jiří Bartoška) miluje chudou Apolenku (Marie Logojdová), kterou však rodiče chtějí provdat za bohatého, ale starého soukenického mistra Jana Postavu. Mezitím, co Filip odešel do světa, Apolenka nevydržela tlak rodiny a za Postavu se opravdu provdala a porodila mu syna. Filip se to dozvěděl v Praze na návštěvě u kamaráda Kovala, který tam studoval a nakazil ho radikálními idejemi. Zatímco Apolenin muž přijde při požáru o život, Filip s Kovalem bojují na barikádách v Praze roku 1848….

Málokterá televizní dramaturgie literárně dramatického vysílání si tak pozorně všímá „své“ regionální literární tvorby jako ostravská. V únoru letošního roku jsme si připomněli Křenkův Čas polomů a štěpů, nedlouho před tím navštívili naše domácnosti hrdinové z jeho čtyřdílné komedie Bez ženské a bez tabáku. V září se na obrazovkách objevila hra Plamen a dým napsaná Pavlem Hajným na motivy života Petra Bezruce. Ovšem doposud největší popularity dosáhlo ostravské seriálové zpracování románové trilogie Vojtěcha Martínka Kamenný řád. To byl zřejmě také jeden z hlavních důvodů, proč se ostravské studio rozhodlo čerpat z literárního odkazu tohoto významného severomoravského kulturního pracovníka a spisovatele.

Z Martínkovy tvorby si ostravští dramatici vybrali méně známou „kroniku ze starých časů“, jak autor charakterizuje svůj dvěstěosmdesátistránkový soukenický román Stavy rachotí. Vojtěch Martínek psal tuto knihu v letech 1937-39. Tedy v době, kdy politicky i hospodářsky značně vyhrocené osudy naší země podrobovaly těžkým morálním zkouškám každého jednotlivce. Není proto divu, že si spisovatel za hlavní téma zvolil boj o lidskou důstojnost. V příběhu, jehož děj se odehrává v letech 1848-1883, postupují zápas o lidskou důstojnost tři ústřední hrdinové: Polinka Hajdušková, Kristián Hajdušek a Filip Cándor. Životní osudy tohoto základního trojúhelníku ještě výrazně určují starosvětské cechovní řády a neměnné zvyklosti ctihodných občanů pozapomenutého městečka z moravsko-slezského pomezí (konkrétně z autorova rodného Brušperku). Jinak se už rozhodují vnukové a synové soukenických mistrů, v závěrečné části románu zosobnění Polinčiným synem Floriánem. To se už píší osmdesátá léta a vzdálenost do rychle se rozrůstající hutnické a především dělnické Ostravy se značně zkrátila. Staré cechovní výsady ztratily rozmachem továren a císařským zrušením na vážnosti. O lidskou důstojnost se zápasí už jinde a hlavně jinak. V tomto časovém a zároveň i dějovém uzlu Martínkovy beletristické Stavy končí. To ale neplatí pro jejich televizní podobu.

Televizní adaptátor Martínkova románu se rozhodl pro dějově i časově obšírnější pohled. Především prodloužil základní příběh ústřední trojice hrdinů (Polinka, Kristián a Filip) přes rok 1847. Tím získal místo a čas pro přehlednou expozici a pro podrobnější charakteristiku jednotlivých postav. (Například zmínka o Filipovi Cándorovi a jeho otci se v knize objevuje až po Kristiánově odchodu do vězení, zatímco na obrazovce Filipa poznáváme dávno před Polinčinou svatbou.) Rozsáhlejší scenáristický projekt také umožnil rozšířit dějiště příběhu za hradby soukenického města. S hrdiny se dostáváme na pražské barikády v roce 1848, na italsko-rakouskou frontu, závěrem tetralogie dokonce i do vítkovických hutí. Tímto zásahem kronikářský příběh ze zastrčeného městečka získal zcela konkrétní návaznost na tehdy aktuální události celonárodního významu. Z dalších dramatizačních zákroků připomeňme alespoň celou závěrečnou — dělnickou část inscenace. V Martínkově předloze najdeme pouze náznaky dalšího Floriánova vývoje. Zelenka je domyslel. Bohužel se právě v těchto místech neubránil poněkud zjednodušenému pohledu.

Zajímavou ukázkou scenáristických úprav původní předlohy jsou televizně beletristické odlišnosti u jednotlivých postav. Nejméně změn zasáhlo hlavní ženskou postavu – Apolenku Hajduškovou. Autor jí sice vyměnil dívčí příjmení, ale jinak pouze citlivě zvýraznil sociální motiv jejího rozhodnutí vdát se za nejbohatšího soukenického mistra ve městě. Další hrdina Filip Čándor se v románu spíše nahodile pokouší o důstojné vyrovnání se světem. Ve scénáři vyzrál na sice ještě laického, ale přesto cílevědomého zastánce sociálních změn ve společnosti. Kristiánova životní série marných pokusů o lepší živobytí je kronikářem Martínkem připisována hrdinově nezájmu o okolní svět a nešťastným náhodám. Zelenka ji sice vysvětluje také hrdinovou životní pasivitou, ale hlavní důraz klade na Kristiánovy negativní charakterové vlastnosti — žárlivost, pocity méněcennosti apod. Ve scénáři objevíme také postavy, které bychom v románu hledali marně. Například kupeckého synka – studenta Josífka Kovala s jeho vášnivým, ale rychle hasnoucím revolučním zápalem, nedůstojnou zradou přítele a nakonec obchodně úspěšnou kariérou planě vlastenčícího měšťana. Výraznější uplatnění v ději získali dramatizačními úpravami cechmistr Brumovský, Filipův otec, Italka Maria Grazia, Žofiiny rodiče a někteří další. Obecně můžeme konstatovat, že dramatizátorovy neobvykle rozsáhlé zásahy obohatily původní lyricky vyprávějící předlohu o potřebnou dávku dramatičnosti a poutavosti.

Režisér Alois Müller se při inscenování pořadu pokusil nalézt co nejbohatší rejstřík výrazových prostředků. (Například zajímavě využil kombinace dřevěné makety městečka, exteriérových filmových dotáček a studiových scén.) Na druhé straně ale jeho snaha o skutečně pestrou interpretaci dramatického textu několikrát rozmělnila stylovou jednolitost pořadu. Pokud se stylizovaný lyrický pohled v rychlém tempu střídal s věcně podanými, dramaticky působivými obrazy, inscenační nesourodost nerušila. Tak tomu bylo u druhé a třetí části hry. Složitější situace vznikla, když rychlý vývoj událostí vystřídaly klidné scény bez dramatických akcí s hlubším myšlenkovým poselstvím. V této konstelaci lyrické sekvence neskryly svou líbivou přesládlost, navíc myšlenkově nosným scénám ubraly tempo a zbavily je hloubky. Touto nemocí trpěla především závěrečná část hry.

Ostravská inscenace poskytla příležitost mnoha domácím i „přespolním“ hercům. Z domácích — ostravských – ji plně využila Marie Logojdová, která v roli Apoleny potěšila nejen svým milým zjevem, ale i kultivovaným hereckým projevem. Výbornou kontrastní protihráčkou jí byla Štěpánka Ranošová. S divácky nevděčnou ale herecky náročnou rolí Kristiána se dobře vyrovnal Petr Pelzer. Jiří Bartoška se představil v další roli ze série vzpurných, ale přitom kladných hrdinů. Bohužel jeho ostravský „klaďas“ se od těch předchozích příliš nelišil. Roli přímo „na tělo“ — cechmistra Brumovského — dostal Josef Karlík, který stejně jako Jiří Holý v roli Čándora staršího dokázal, že když hraje dobrý herec, není malých rolí.

Někdy se rozvažuje nad tím, do jaké míry literatura ovlivňuje zájem o televizi a jak tomu je naopak. Po zhlédnutí televizní adaptace Martínkova románu je možno říci, že obrazovka tentokrát divákům poutavě přiblížila tvorbu ostravského spisovatele, a že určitě výrazně posílí čtenářský zájem i o jeho další díla. A to není rozhodně málo.

SUTNAROVÁ, Zdena. Stavy rachotí. Scéna. 1983, roč. 8, č. 22, s. 5.