Obsah filmu Neúspěšné operace 2. světové války
Ihned po vypuknutí světového konfliktu vyslala nacistická Kriegsmarine do Atlantického oceánu moderní "kapesní bitevní loď", aby korzárským způsobem napadala námořní cesty spojenců a ničila jejich plavidla.
Britský dokument se zabývá více či méně známou událostí 2. světové války, která skončila jinak, než si vojenští plánovači válčících stran představovali. Za použití často exkluzivních archivních filmových materiálů nabízí divákům analýzu válečného "neúspěchu", jenž vstoupil do historie.
Připomíná osud kapesní bitevní lodi "Graaf Spee".
Ihned po vypuknutí světového konfliktu ji vyslala nacistická Kriegsmarine do Atlantského oceánu,...
Britský dokument se zabývá více či méně známou událostí 2. světové války, která skončila jinak, než si vojenští plánovači válčících stran představovali. Za použití často exkluzivních archivních filmových materiálů nabízí divákům analýzu válečného "neúspěchu", jenž vstoupil do historie.
Připomíná osud kapesní bitevní lodi "Graaf Spee".
Ihned po vypuknutí světového konfliktu ji vyslala nacistická Kriegsmarine do Atlantského oceánu, aby zde blokovala námořní cesty spojenců a ničila jejich obchodní plavidla. To se "korzárské lodi" nějaký čas dařilo. Pak se ale její velitel nechal vlákat do pasti, ze které nebylo úniku. V bitvě s britskými válečnými loděmi v ústí jihoamerické La Platy byl "Graaf Spee" vážně poškozen a několik dnů poté ho vlastní posádka potopila.
2. Dunkerque. Německá invaze do Nizozemska, Belgie a Francie v květnu roku 1940 patřila k nejúspěšnějším a nejrychlejším tažením v dějinách pozemních válek. Holandsko a Belgie kapitulovaly, Francii zachvátila smrtelná panika. Koncem května 1940 obklíčili Němci vojáky Britského expedičního sboru, který byl na kontinent vyslán již v říjnu 1939, v prostoru okolo severofrancouzského přístavu Dunkerque. Spolu s Angličany se v pasti ocitly i tisíce francouzských a belgických vojáků. Vláda Velké Británie se byla vědoma faktu, že u Dunkerque zůstala zablokována většina akceschopného mužstva pozemních sil. A to se mohlo osudově projevit při eventuální obraně ostrovní říše samotné. 26. května 1940 byla proto zahájena rozsáhlá námořní záchranná operace. Do 3. června bylo na nejrůznějších plavidlech odvezeno do bezpečí přes 220 000 britských a 120 000 francouzských a belgických vojáků. K překvapení tehdejšího britského velení i mnoha pozdějších vojenských historiků, se Hitler nerozhodl pro radikální zásah ze země. Likvidaci seskupení Spojenců svěřil na Goeringovu žádost jeho letectvu. Luftwaffe ale neuspěla a "dunkerqueský zázrak" byl právem považován za britské vítězství.
3. Invaze do Anglie. V červnu roku 1940 hrozila Velké Británii bezprostřední německá invaze. Jedinou překážkou zůstal už jen pověstný a osvědčený "kanál". Na pobřeží severní Francie zůstala většina těžké britské vojenské techniky. V bojích na západní frontě zahynulo 11 000 britských vojáků a 50 000 jich padlo do zajetí. Královské letectvo utrpělo těžké ztráty, nedotčené a silné zůstalo jen Královské námořnictvo, ale to samo nemohlo hrozící německou invazi odvrátit. Případná kapitulace by dovršila Hitlerovo nesporné vítězství v západní Evropě. K německé invazi do Velké Británie však nikdy nedošlo. RAF se v létě osudného roku 1940 podařilo udržet převahu na anglickém nebi. A konečně sám Hitler odkládáním celé akce, která sama o sobě nebyla technicky dobře zajištěna, ponechal Britům dostatek času k načerpání nových sil. Operace "Seeloewe" zůstala nakonec jen na papíře.
4. Mussoliniho řecké dobrodružství. Při cestě za obnovením slávy Římské říše se pozornost italského diktátora Benita Mussoliniho upnula i na Balkán. Na jaře roku 1939
okupovali až velmi hladce fašisté Albánii. To je povzbudilo ve snahách o ovládnutí Středomoří. Italské ozbrojené síly nebyly ale přes tvrzení vychloubačné propagandy na rozsáhlejší akce připraveny. A časem se ukázalo, že ani Duce není geniálním vojenským stratégem, vyvoleným následovníkem římských vojevůdců a politiků. Jedné z řady osudových chyb se dopustil již na konci října 1940. V rozporu s názorem italských generálů rozhodl o invazi do Řecka. Dostavilo se velké rozčarování. Italové uvízli v horách na albánských hranicích, stovky jich padly do řeckého zajetí. Debakl "služebně staršího kolegy" musel pomoci napravit Adolf Hitler, když v dubnu 1941 za asistence Italů dobyl Jugoslávii a Řecko. A nebylo to naposledy co "nacisté" měli zachraňovat "fašisty". A v dubnu 1945 Třetí říše, které ostatně samotné již nebylo pomoci, již jen přihlížela pádu Mussoliniho loutkového státu na severu Itálie a tristnímu konci jeho samotného.
5. Pád Kréty. Ráno 20. května 1941 přehlušil zpěv ptáků na Krétě řev silných leteckých motorů. Byla zahájena jedna z největších vzdušných operací všech dob. Nacisté se po úspěšném tažení v kontinentálním Řecku rozhodli obsadit i tento strategicky důležitý bod východního Středomoří. Britové nebyli tak nepřiprevni, jak si Němci mysleli. 30 000 britských a 11 000 řeckých vojáků bránilo ostrov až do 1. června. Jejich šance na úspěch však byly minimální. Neměly takřka žádnou leteckou podporu a vyslání posil nepřicházelo vzhledem k omezeným možnostem britského velení v úvahu. Velkou část posádky ostrova stačilo evakuovat Královské námořnictvo, ale i tak padlo 11 000 mužů do zajetí. Němci se sice stali pány ostrova, ale ani jejich bilance nebyla nejlepší. 4 000 elitních parašutistů padlo, a Hitler proto další podobné výsadky zakázal. Na osvobození musela Kréta čekat až do května 1945.
6. Zkáza operačního svazu Zet. K největším nezdarům, které utrpěla Velká Británie za druhé světové války, patřilo dobytí britských držav Malajska a Singapuru Japonci v zimě roku 1942. Mezi výrazné ztráty tohoto období světového konfliktu se již předtím zařadila zkáza dvou z nejlepších plavidel britského válečného námořnictva - bitevní lodi "Prince of Wales" a bitevního křižníku "Repuls". Velení Roaly Navy neodhladlo dostatečně nebezpečí leteckých útoků na velké plavidla. A tak se 10. prosince 1941 chlouba britského loďstva stala obětí nešťastné shody náhod, zastaralé taktiky a podceňování japonského protivníka.
7. Útok na Dieppe. 6. června 1944 napadli Spojenci úspěšně Atlantický val. Invaze v Normandii byla největší námořní výsadkovou operací všech dob. Přes obavy spojeneckého velení, vše dopadlo dobře. Mimo jiné i díky trpkým a tragickým zkušenostem, které spojenečtí vojáci získali
během obdobné akce provedené 19. srpna 1942. Onoho dne se britští, kanadští a američtí vojáci pokusili o vylodění u francouzského přístavu Dieppe. Byli ale krvavě odražení. "Invazi na nečisto" provázelo mnoho chyb a omylů. Operace byla několikráte odložena, a tak přišli Spojenci o moment překvapení. Invazní jednotky neměly podporu velkých bitevních lodí ani těžkých bombardérů. Speciálně upravené tanky typu Churchill se ukázaly jako nevhodné pro obtížný terén na pobřeží. Přesto však nezdar u Dieppe přinesl i něco pozitivního. Příprava "Dne D" byla mnohem zodpovědnější a důkladnější. Oběti osudového srpnového dne roku 1942 tak přispěly k zachráně tisíců životů o dva roky později.
8. Queen Mary v ohrožení. Queen Mary patřila k nejpřepychovějším a nejrychlejším dopravním lodím třicátých let XX. století. Na vodu byla spuštěna roku 1936. Měla výtlak 80 000 tun a mohla přepravit až 2000 pasažérů. Pod vlajkou rejdařství Cunard White Star zajišťovala pravidelné spojení na lince mezi britským Southamptonem, francouzským Cherbourgem a New Yorkem.
V roce 1940 rozhodly britské úřady o tom, že se z Queen Mary stane vojenská přepravní loď. Měla dvě přednosti - mohla přepravit až 15 000 vojáků najednou a její rychlost překovnávala možnosti nacistických ponorek.
2. října 1942 došlo při jedné z plaveb mezi USA a Velkou Británii k tragédii, o které se svět neměl z propagandistických a vojenských důvodů dozvědět. Queen Mary narazila do své doprovodné lodi, britského protiletadlového křižníku Curacaou, a doslova jej přeřízla ve dví. Z obav před torpédováním muesla Queen Mary pokračovat v plavbě. Nehodu způsobila velká rychlost obou plavidel a lehkomyslné přesvědčení jejich kapitánů, že přednost "má právě on". Rozsudek námořního soudu z roku 1948 příčinu tragédie, při níž zahynulo tři sta můžů, potvrdil.
9. Bombardování Berlína. K dodnes sporným otázkám 2. světové války patří spojenecké strategické bombardování německých měst. Rozhodunutí bylo výsledkem střetu dvou koncepcí. Britové navrhovali masové nálety na měststké aglomerace, Američané dávali přednost ničení vybraných vojenských a průmyslových objektů. Cílem plošného bombardování bylo zlomit morálku obyvatel a přinutit tak Třetí říši ke kapitulaci. Zvolená strategie vycházela z předpokladu, že takový způsob boje umožní dosáhnout konečného vítězství, aniž by se musely vést nebezpečné a nákladné pozemní operace. Právě toho chtělo britské velení dosáhnout, když v zimě 1943 vydalo rozkaz k mohuté letecké akci proti říšskému hlavnímu městu. Bombardování způsobilo obrovské škody. Německo však ani hospodářsky, ani morálně nerozložilo. A Spojenci byli nakonec nuceni stejně vést v západní Evropě krvavé boje s Němci ve Francii, Belgii, Holandsku a nakonec i v Německu samém.
10. Američané nad Německem. Bombardéry americké 8. letecké armády určené k posílení leteckého tlaku na Třetí říši dorazily do Velké Británie na jaře 1942. První bojovou akci podnikli Američané v červenci 1942 proti německým letištím v okupovaném Nizozemsku. Dále operovali bombardéry proti cílům ve Francii a Belgii. Při všech těchto akcích je mohly doprovázet stíhačky, které jim poskytovaly nutné krytí. Rámcová dohoda o strategii Spojenců v letecké válce proti Německu byla uzavřena v lednu 1943. Mělo jít o dlouhodobou vzdušnou ofenzivu, jejimž cílem bylo oslabit nacisty před spojeneckým vyloděním v západní Evropě. Britové bombardovali v noci německá města, Američané se ve dne soustřeďovali na důležité průmyslové a vojenské objekty. Postrádali však ochranu stíhaček, které tehdy neměly dostatečný dolet. Rozsáhlé denní akce amerických bombardérů, směřujících zvláště v létě 1943 do hloubi Německa, přinášely nečekaně vysoké ztráty. Ukázalo se, že bombardéry nejsou schopny se německým stíhačům ubránit. Řešení se hledalo až příliš dlouho. Přitom již na podzim 1942 se uvažovalo o nasazení stíhaček typu Mustang upravených pro dálkové lety. Pro ochranu bombardovacích svazů nad Německem byly však používány až od dubna 1944. Váhavost a byrokratický přístup tak stál stovky životů tak vysoce ceněných členů leteckých posádek.
11. Bitva o Monte Cassino. V červenci roku 1943 se spojenecké jednotky vylodily na Sicílii. Krátce poté padl fašistický režim Benita Mussoliniho.Následovalo tajné vyjednávání Spojenců s nerozhodnou italskou vládou o ukončení nepřátelství. V září 1944 se Američané a Britové vylodili v jižní Itálii. Němci na pro ně nebezpečnou situaci reagovali přesunem svých jednotek do středu a na jih země. S nastupující zimou se postup Spojenců kvůli špatnému počasí a nesjízdným komunikacím zpomalil. Nacisté vybudovali napříč poloostrova obranný val nazvaný Gustavova linie. Jejím klíčovým bodem se stal horský masiv Monte Cassino se stejnojmenným středověkým klášterem. Ve snaze prolomit Gustavovu linii zaútočila 15. února 1944 na Monte Cassino spojenecká letadla. Leteckému útoku předcházelo dlouhé a nelehké rozhodování. Britové se domnívali, že Němci kláštěr obsadili a používají ho jako výhodnou pozorovatelnu. Americká rozvědka naopak tvrdila, že bombardování kláštera by Němcům poskytlo záminku k jeho obsazení. Britové prosadili svou. Dopustili se tak chyby, která prodloužila boje o přístupy k Římu o dlouhé a krvavé tři měsíce.
12. Příliš vzdálený most. Koncem července 1944 prorazili Spojenci německou obrannou linii v Normandii a začali postupovat na východ. Zdálo se, že odpor německých armád na západní frontě byl zlomen. 25. srpna byla osvobozena Paříž. Spojenci pak pokračovali k belgickým a německým hranicím. V září 1944 se však německá obrana zkonzolidovala. Přispěly k tomu i potíže Spojenců se zásobováním. Trasy převážně automobilových konvojů od pobřeží k frontové linii se stále prodlužovaly. Nadějí na brzké ukončení války nabídla operace "Market Garden". Spočívala v násilném překročení Rýna ve východním Nizozemí a postupu na Berlín severoněmeckými rovinami. K tomuto strategickému zlomu, který mohl ovlivnit evropskou poválečnou historii, však nedošlo. Spojenci podcenili zpravodajské informace holandského podzemí a byli zaskočeni rozhodnou obranou německých jednotek. Zcela chybně byl odhadnut také čas nutný pro spojení útočících jednotek a možnosti jejich manévrování. A letecký výsadek, který snad mohl úspěch operace ještě zachránit, byl proveden příliš daleko od rozhodujícího cíle - onoho "příliš vzdáleného mostu" v nizozemském Arnhemu.
13. Potopení křižníku Indianapolis. Za válkou s Japonskem učinilo tečku rázné a nelítostné svržení atomových bomb na Hirošimu a Nagasaki v srpnu 1945. Atomové pumy ale musely být prvně nějakým způsobem přepraveny ze Spojených států do blízkosti říše vycházejícího slunce. Bombu určenou Hirošimě dopravil na tichomořský ostrov Tinian křižník Indianapolis, který se předtím úspěšně zúčastnil bojů v Pacifiku. Po vyložení historického nákladu byl však při osamocené plavbě na Filipíny potopen. Většina posádky zahynula. Ztráty byly tak vysoké proto, že námořní velení nedalo křižníku doprovod, i když se vědělo, že bude proplouvat vodami, kde byla přítomnost japonských ponorek porkázána. Navíc kvůli nedostatkům v radioprovozu po trosečnících několik dnů nikdo nepátral. Trauma Indianpolisu přetrvává v USA dodnes. < Zobrazit méně
oficiální text distributora, zobrazit všechny obsahy (1)
TIP: Nastavení pořadí obsazení si můžete nastavit
zde >>
Nejnovější komentáře k filmu
Bez komentáře :-).
Přidat komentář jako první.
