Mikoláš Aleš

Mikoláš Aleš se narodil roku 1852 v jihočeských Miroticích. Narodil se v rodině městského písaře Františka Aleše a Veroniky, roz. Fanfulové. Jeho otec pocházel ze zámožné a v okolí vážené rodiny, jejíž předkové před delším časem zchudli. V roce 1862 se Mikoláš Aleš s rodiči přestěhoval do Písku, aby zde dokončil základní školní vzdělání. Od roku 1865 studoval na píseckém klasickém gymnáziu, odtud odešel pro neshody s vedením školy a krátce se učil u mistra malířského F. Mildeho v Písku. V roce 1867 pokračoval ve středoškolských studiích na reálném gymnáziu a završil pak svá středoškolská studia v roce 1869. Jeho nejstarší bratr František /1847 – 1865/ byl nadaným historikem a básníkem, o něco mladší Jan /1848 – 1867/ zase výtečným kreslířem a znalcem přírody. Oba se stali prvními důležitými učiteli nejmladšího bratra Mikoláše, avšak tragicky zahynuli v mladém věku. Velmi vlivnou osobou se pro Mikoláš Aleše stal matčin bratr Tomáš Fanfule /† 1876/, který v nich probudil zájem o vojáky a koně. Předčasná smrt jeho bratrů Jana a Františka, jako i smrt matky, která zemřela v roce 1869, byly pro Aleše velkou ztrátou, kterou pociťoval po celý svůj život. Počátky Alšovy tvorby lze hledat již v jeho dětství, kdy se jeho vrozený malířský talent rozvíjel ovlivňován venkovským prostředím a velmi rozšířenými husitskými tradicemi, které se mísily s buditelskými myšlenkami. Pro nesporný talent byl Mikoláš Aleš přijat v roce 1869 ke studiu na pražské Akademii výtvarného umění v době, kdy tupý akademismus nebyl živnou půdou pro rozvoj malířských talentů. Aleš byl dokonale seznámen s dílem Josef Mánes a Karel Purkyně, což v něm vyvolávalo vnitřní potřebu pokračovat v této tvůrčí linii. Během studia si přivydělával vyučováním kreslení a drobnými ilustracemi do lidových kalendářů a příležitostných tisků, zejména ilustrováním časopisu Paleček. V roce 1873 navštívil ve Vídni světovou výstavu. Po jejím shlédnutí dospěl k názoru, že pro potřeby českého výtvarného umění se v předvedeném akademismu nenachází dostatek inspirace. V roce 1874 se jeho otec podruhé oženil, ale ještě téhož roku zemřel. Po smrti svého otce se Aleš rozhodl natrvalo přesunout do Prahy. Od roku 1875 vytvářel cyklické výjevy z české a slovanské minulosti - Sláva Čechie /1875/, Chorál svatováclavský /1876/ a Pět smyslů /1876/. V letech 1875 - 1876 Aleš absolvoval jednoroční vojenskou službu u uherského pluku č. 25 v újezdských kasárnách v Praze a po návratu se podílel společně s dalšími studenty na odporu proti přednáškám prof. Woltmanna, který popíral původnost českého umění a i jeho tvrzení, že všechno české umění je v podstatě uměním německým. Tzv. Woltmannova aféra vynesla mladému Alešovi trest čtyřdenního vězeňského omezení osobní svobody. Od podzimu roku 1876 maloval obrazy nevelkého formátu za souběžného prohlubování svých kreslířských schopností. V roce 1876 se seznámil s Alexandrem Brandejsem, který se na jistou dobu stal Alšovým mecenášem. V letech 1876 až 1879 častěji pobýval na jeho velkostatku v Suchdole blízko Levého Hradce. Dne 29. dubna 1879 se v Miroticích oženil s Marinou Kailovou /1858 – 1941/, svou dlouholetou láskou z rodného kraje. Narodily se jim čtyři děti - Veronika /1880 – 1880/, Tomáše /1881/, Maryna /1882 – 1973/ a Eliška /1884/. Za podpory Alexandra Brandejse Aleš v roce roku 1879 společně s František Ženíšek, kterého si zvolil za spolupracovníka, vytvořil vítězný návrh obrazového cyklu Vlast, jenž byl určen pro výzdobu foyer Národního divadla. S Ženíškem se zcela názorově i lidsky Aleš rozešel v roce 1884. Aleš v soutěži zvítězil pod heslem "okřídlená paleta" a předvedl 14 lunetových polí, 4 pole nástěnná a 3 nástropní. U tak mladého umělce šlo o mimořádný výtvarný počin, který byl srovnatelný s Mánesovými malbami na pražském orloji. Vedle nesporného vítězství zažil Aleš také hluboké pokoření, když soutěžní porota vzala Alešovi možnost vlastní malířské realizace jeho návrhů. Aleš se s tímto zklamáním a pokořením nikdy nevyrovnal. Výtvarné pojetí Alšovo bylo řemeslným převedením jeho návrhů zbaveno původní barevnosti i živelnosti. Aleš pokračoval vytvářením malířských cyklů i po tomto zklamání - Živly /1881/, Praha /1882/, Ilustrace k Rukopisům /1884/. Po roce 1884 se výlučně věnuje časopiseckým ilustracím - Zlatá Praha, Světozor, Ruch, Květy aj. S velkým citem ilustruje Jakub Arbes Štrajchpudlíky a František Ladislav Čelakovský Ohlas písní ruských. Úzce spolupracuje s Alois Jirásek, Karel Václav Rais aj. Vytváří řadu návrhů dekorativního charakteru: 1892-1896 výzdoba kostela ve Vodňanech, dekorace Rottova domu v Praze, vestibulu pražské Staroměstské radnice aj. V roce 1891 vytváří svůj poslední malířský cyklus - Život starých Slovanů. Vytvořil rozsáhlou kolekci více jak 8000 nejrůznějších kreseb, náčrtů, kartonů a ilustrací. Je autorem 65 olejomaleb. Byl malířem, kreslířem, ilustrátorem i jevištním a kostýmním výtvarníkem. Patřil ke generaci výtvarníků Národního divadla. Při příležitosti 60. narozenin byl Mikoláš Aleš jmenován měšťanem pražským a byl mu udělen spíše jen symbolický titul inspektora kreslení na měšťanských školách a rádce v dílech uměleckých. Mikoláš Aleš zemřel v Praze roku 1913 ve věku nedožitých 61 let. Mimo dokumentárně naučné filmy, které zpřístupňují bez ohledu na věk diváků život a dílo dnes již klasika českého malířství, Mikoláše Aleše, byl v roce 1951 režisérem Václavem Krškou natočen celovečerní film pod názvem Mikoláš Aleš. Film byl natočen podle námětu Miroslava Míčka a Jana Poše. Hlavní postavu Mikoláše Aleše ztvárnil Karel Höger a Františka Ženíška si zahrál Vladimír Ráž. Erkul