Josef Mánes

Josef Mánes se narodil jako prostřední dítě manželů Antonína a Kristiny Mánesových. Otec Antonín Mánes, který měl kořeny v Radnicích u Rokycan, byl pražským malířem ovlivněným holandskou a francouzskou malířskou školou. Maminka Kristina, roz. Schwindtnerová, byla dcerou pražského truhláře, který pocházel ze slezského Těšína. Josef Mánes se narodil roku 1820 v Praze v ulici U obecního dvora 7. Josefovým kmotrem byl tehdejší ředitel pražské malířské Akademie Josef Bergler /1753-1829/. Otec se živil jednak malováním romantických krajin a vyučováním šlechtických synků malbě. Jeho žáky byli například synové rodů Fürstenberků, Thunů, Černínů a jiní. Otec se stýkal se výkvětem tehdejší pražské vlastenecké společnosti - s Josefem Dobrovským /1753 – 1829/, Františkem Palackým /1798 – 1876/, přírodovědcem Josefem Svatoplukem Preslem /1791 – 1849/ a lékařem Janem Nepomukem Čermákem, otcem malíře Jaroslava Čermáka. Otec malého Josefa mnohdy na tyto vlastenecké akce brával. Po dovršení patnácti let věku a ukončení základní docházky, se stal Josef Mánes řádným studentem pražské Akademie výtvarných umění. Malovat jej učil jeho otec, ale zejména malíř František X. Tkadlík /1786-1840/, který byl od roku 1836 ředitelem Akademie. Tkadlík měl nepochybně na mladého Mánesa vliv, zejména pokud jde o pečlivost provedené malby. Po smrti Tkadlíka a krátké mezihře, kdy na čele Akademie zasedl Mánesův strýc Václav, bylo další jeho setrvávání na Akademii jen bojem s novým ředitelem Akademie německým malířem Christianem Rubenem /1805-1875/, který přišel po smrti Tkadlíka z Mnichova. Rudenovy názory na malbu detailů a naléhání na rychlejší práci a tím i menší propracovanost detailů malby a skutečnost, že Ruben nevycházel ani s Antonínem a Václavem Mánesovými, došla tak daleko, že Josef Mánes se raději v roce 1842 vydal na cestu po Solnohradsku, aby přišel na jiné myšlenky. V době , kdy mezi Rubenem a Josefem Mánesem plál největší názorový boj, zemřel Mánesovi jeho otec, Antonín Mánes. Finanční situace Mánesů se velmi zhoršila. Josef na nějakou dobu převzal žáky svého otce. Další spory na Akademii s Rubenem dohnaly Josefa Mánesa k odchodu z Akademie a v roce 1844 odchází studovat do Mnichova. Na studiích jej podporovala jeho sestra Amálie. Mezi jeho učitele v Mnichově patřili zejména Peter von Cornelius /1784-1867/ a německý klasicistní malíř Bonaventura Geneli /1798-1868/. V Mnichově se Mánes spřátelil s českým sochařem Václavem Levým /1820-1870/ a architektem Ignácem Ullmanem /1822-1875/ a Ferdinandem Náprstkem /1824 - 1887/. Mnichově v roce 1846 Mánes vystavil svůj poslední obraz namalovaný před odchodem z Prahy - Setkání Petrarky a Laurou. Nepřízeň Rubena Mánesa zastihla i v Mnichově, což jej vedlo k návratu do Prahy. Po návratu Mánes navázal přátelské kontakty se šlechtickými žáky svého otce. Ve stejném roce pobýval u Silva-Tarrouců a podíval se i do Těšína a Krakova. Postupně procestoval celou Moravu a Čechy, zejména jej zaujala místa, kde nacházel zříceniny, kostelíky a zajímavá stavení. Do veřejného života se zapojil zejména v roce 1848 v souvislostí s přípravou Slovanského sjezdu. Mánes byl jedním z umělců, kteří v té době sbírali podklady pro návrh českého kroje na tento sjezd. V té době existoval spolek Česká lípa, jako slovanský symbol a šlo spíše o spolek radikální, který rovněž vznikl na Slovanském sjezdu. Po roce 1849, kdy zanikl, jej nahradila Jednota umělců výtvarných, která byla opozicí Krasoumné jednotě, zejména proto, že měla za hlavní národní cíle. Mezi její zakládající členy patřil i Josef Mánes a další malíři jeho generace. Po roce 1851 i tato společnost malířů a umělců nakonec zanikla. Mánes v té době také rozvíjel myšlenku slovanského malířství. Pro Jednotu umělců výtvarných nakreslil jako prémii pro roku 1849 slavný obraz Líbánky na Hané. V této době se spřátelil s malířem Soběslavem Hyppolitem Pinkasem /1827 – 1901/. V lednu 1849 byl vyslán za „Jednotu umělců výtvarných“ do Kroměříže na Ústavodárný sněm. Zde nakreslil celou řadu portrétů účastníků sněmu. Vyhotovil i krojové studie. O Mánesovi se ví, že se choval dosti nápadně, a to nejen svými způsoby, ale i někdy přehnanou až nápadnou elegancí. Nesnášel ostrá slova, měl plavé vlasy, modré oči a byl poměrně vysoký a měl hubenou postavu. Dopisy psával většinou německy. Sám přiznal, že se česky psát učil s obtížemi. V roce 1847 se Mánes hluboce zamiloval do Františky, služky Mánesovy rodiny, ale tu si nakonec Mánes nemohl vzít, když do tohoto vztahu zasáhla jak jeho matka, tak i sestra Amálie s tím, že jde o nerovný vztah a služka musela odejít. Uvádí se, že to byla pozdější příčina Mánesovy duševní choroby. Mnozí výtvarní historici se shodují na tom, že známý obraz Františky je zachycen na obraze nazvaném – Josefina. V roce 1851 zemřela Mánesovi těžce nemocná matka. Mánes měl v úmyslu přesunout se do Paříže. Pro nedostatek financí od tohoto záměru upustil a prožil mezi přáteli část roku 1852 na zámku v Čechách pod Kosířem. Na jaře 1853 se začal Mánes trpě bolestmi hlavy, poruchami spánku. Na radu svého přítele Karla Purkyně /1834-1868/, že jeho otec Jan Evangelista Purkyně /1787-1869/ při nespavosti užívá opium, Mánes požádal o tento prostředek, což mu spíše ublížilo, nežli pomohlo. V roce 1853 namaloval Mánes obraz Oldřich a Božena. V následujícím roce cestoval po Slovensku a čerpal podklady pro kresby pro svůj cyklus Písničky. Z některý skic pak vycházel při vypracovávání návrhů na výzdobu Staroměstského orloje. Mánes se od roku 1857 do roku 1860 zabýval ilustracemi k Rukopisu královédvorskému. Oba Rukopisy údajně objevené v roce 1817 jej nadchly a inspirovaly k unikátním uměleckým dílům. V šedesátých letech namaloval Mánes řadu titulních záhlaví listů, diplomů a jako i návrhů spolkových praporů. Po založení spolku Sokol navrhl Mánes rovněž spolkový prapor i původní sokolský kroj. V r. 1862 a 1863 se Josef Mánes osobně zapojil do založení Umělecké besedy, a byl i několikrát předsedou jejího výtvarného výboru.V roku 1864 mu svěřila Umělecká beseda umělecké vedení rekonstrukce kaple svatého Kříže a architektu Ullmannovi. Mánesův návrh vnitřní výzdobu kaple, ale nebyl uskutečněn. Z Mánesových návrhů se realizovala pouze vnější mříž, která byla kolem kaple postavena v r. 1866. Podle Mánesových návrhů byla řešena i výzdoba kostelů svatých Cyrila a Metoděje v Karlině. V letech 1865 až 1866 se soustředil na práce spojené s návrhy na výzdobu Starosměstského orloje - návrhu dvanácti terčů s alegoriemi ročních období. Šlo o jednu z mála jeho veřejných zakázek. Orloj již měl být několikrát sešrotován, od roku 1824 nefungoval. V roce 1865 byl uveden znovu do provozu. Prý se Mánesovi dostalo varování od jeho starého přítele, řezbářem Josefa Worlíčka /1824 – 1897/, že podle starých proroctví každý, kdo na orloji pracoval, buď zešílel nebo brzy zemřel. Také jej upozorňoval na to, že v roce, kdy bude orloj spuštěn, postihne českou zemi nějaké neštěstí. Pravdou je, že v roce 1866 proběhla na území Čech prusko-rakouská válka a po ní následovala epidemie cholery. Zdravotní stav Mánesův se zhoršoval. V roce 1867 jel Mánes s výpravou českého poselstva na národopisnou výstavu do Moskvy. Přátelé uspořádali sbírku na jeho výdaje. Mánesova cesta nebyla něj úspěšná, na zpáteční cestě, pravděpodobně v důsledku postupující duševní choroby poztrácel své skici. Když zemřel Mánesův přítel Karel Purkyně v dubnu 1868, najal si Mánes jeho ateliér a sedával tam bez hlesnuti a strnule s paletou, aniž by cokoliv namaloval. Ve druhé polovině roku 1868 vytvořil návrhy na několik spolkových praporů a namaloval „Mánesův sen“ jako předzvěst toho, že to budou jeho vlastní výtvory strašit. Lékaři mu radili cestu do Itálie a mecenáš umělců a jeho přítel Vojtěch Lanna ml. /1836 – 1909/ mu cesty a pobyt platil. Mánes odjel v březnu 1870 a bydlel u sochaře Šimka v Římě nedaleko fontány di Trevi. Itálií byl nadšen, ale pak se vše obrátilo a docházely dopisy plné beznaděje. Pak začaly chodit dopisy plné beznaděje, ve kterých Mánes psal zmateně, že Řím je krásný, ale bez květin. Zprávy o zhoršujícím se Mánesově zdraví přiměly Amálii, aby se do Itálie vypravila. Tam jej již zastihla nepříčetného a okradeného. Podařilo se jí bratra dopravit do Čech. Ještě měl sílu navštívit výstavu Umělecké besedy na jaře 1871, ale zajímaly jej jen obrazy Karla Purkyně a Václava Levého, zemřelých přátel. Český malíř Josef Mánes zemřel 9. prosince 1871 o v šesté hodině večerní. Za svého život nepatřil Josef Mánes mezi uznávané malíře. Význam Mánesova díla, jako zakladatele českého malířství, byl doceněn až počátkem 20. století. V mnoha městech naší republiky jsou po Mánesovi pojmenovány ulice a v Praze existuje i Mánesův most, jehož jméno nese od roku 1920. Od roku 1887 je založen Spolek výtvarných umělců Mánes, jehož budovu/postavená 1928-1930/, kterou navrhl architekt Otakar Novotný /1880 – 1959/. V roce 1952 natočil režisér Břetislav Pojar /*1923/ dokumentární film o životě a díle Josefa Mánesa. Režisér Josef Mach podle románu Františka Kožíka a jejich společného scénáře, natočil životopisný film o Josefu Mánesovi - Paleta lásky v roce /1976/. Postavu Josefa Mánesa ztvárnil herec Petr Kostka. O Josefu Mánesovi byl v 1971 natočen 22minutový Josef Mánes v Krátkém filmu Praha a promítal se v kinech jako dokument před hlavním filmem. Natočil jej režisér Karol Wild podle scénáře Evženie Wildová. Kameramanem byl Petr Volf. Erkul