Jean Delannoy

Jean Delannoy (celým jménem Jean François Henry Delannoy) se narodil v Paříži, jeho rodina (s původním jménem de la Noye) však měla kořeny v Normandii. Delannoy byl původně novinářem a bankovním úředníkem, poté nastoupil na univerzitu, ale studia nedokončil. Tehdy se také dostal k filmu, zjevně inspirován starší sestrou Henriette Delannoy, která hrála v několika filmech. Ve 20. letech si pak Delannoy zahrál ve dvou němých filmech, později začal pracovat jako střihač. V polovině třicátých let si pak poprvé vyzkoušel profesi režiséra a scénáristy a u toho již zůstal. Na svém kontě má přes padesát režijních prací a zhruba čtyřicet scénářů.

Jako režisér debutoval filmem PARIS-DEAUVILLE (1934), aktivněji ale začal pracovat až za války, kdy si také začal psát vlastní scénáře. Pro scénáře upravoval literární předlohy, úspěch měla například jeho moderní parafráze Tristana a Isoldy pod názvem VĚČNÝ NÁVRAT (L'éterner retour, 1943) s Jeanem Maraisem v hlavní roli. Vlastenecké cítění v těžké době okupace podpořil historickým filmem PONTCARRAL, PLUKOVNÍK CÍSAŘSTVÍ (Pontcarral, colonel d'empire, 1942). Natočil také druhou zvukovou verzi slavného příběhu HRBÁČ (Le bossu, 1944), která však byla zastíněna pozdějším zpracováním z konce 50. let.

Po válce pak zabodoval s filmem PASTORÁLNÍ SYMFONIE (La symphonie pastorale, 1946), který vycházel opět z literární předlohy a věnoval se konfliktu mezi morálkou a náboženským cítěním. Za tento film obdržel Delannoy Velkou cenu na festivalu v Cannes a herečka Michèle Morgan získala cenu za hlavní roli. Úspěch měly i další filmy, zvláště ty historické, výrazným uměleckým mezníkem Delannoyovy kariéry byl film BŮH POTŘEBUJE LIDI (Dieu a besoin des hommes, 1950), který získal mimořádnou cenu na filmovém festivalu v Berlíně, byl nominován i na Zlatého lva na festivalu v Benátkách; toho sice nezískal, ale z Benátek si Delannoy nakonec přivezl mimořádnou cenu poroty.

Zvláště u výpravných historických titulů začal Delannoy natáčet na barevný materiál, prvním takovým příkladem je film MARIE ANTOINETTA (Marie Antoinette, reine de France, 1956), který byl nominován na Zlatou palmu v Cannes. Mimořádným úspěchem pak byl filmový přepis klasického románu Victora Huga ZVONÍK U MATKY BOŽÍ (Notre-Dame de Paris, 1956), který zaujal mimo jiné mezinárodním hvězdným obsazením (Gina Lollobrigida, Anthony Quinn) a ve francouzských kinech jej vidělo téměř šest miliónů diváků. Z dalších historických snímků je i u nás známý film KNĚŽNA DE CLEVES (Princesse de Cleves, 1961), který patří komerčně k nejúspěšnějším Delannoyovým filmům (nutno ale poznamenat, že ve stejném roce přišly do kin neméně slavné filmy Tři mušketýři, Kapitán Fracasse nebo Hrabě Monte Christo). Delannoy se ve své tvorbě několikrát vrátil k napoleonské epoše, z takovýchto filmů je na místě připomenout titul VENERE IMPERIALE (1963), za který Gina Lollobrigida obdržela dvě ceny v Itálii.

Úspěch zaznamenaly také dva kriminální filmy s postavou komisaře Maigreta podle předlohy slavného G. Simeona; první z nich, MAIGRET KLADE PAST (Maigret tend un piege, 1958), znovu dosáhl mezinárodního ocenění. Jako Maigret zazářil Jean Gabin, s nímž ostatně režisér pracoval vícekrát. Delannoy v té době točil také filmy ze současnosti a komedie, na přelomu 50. a 60. let byl ale spolu s dalšími tvůrci své generace nařčen z přílišného konzervativismu. Na rozdíl od jiných přistupoval Delannoy k těmto výtkám s nadhledem, nicméně i on začal postupně práci omezovat. Jeho posledním výrazným úspěchem byla kriminálka SLUNCE ROŠŤÁKŮ (Le soleil des voyous, 1967), opět s Jeanem Gabinem v hlavní roli. Od počátku 70. let natočil již jen několik filmů, pracoval ale i pro televizi, kde se opět vracel k historickým tématům. Ve věku bezmála devadesáti let natočil v roce 1995 svůj poslední film, biblický příběh MARIE DE NAZARETH (1995).

Uměleckou dráhu završil Jean Delannoy oceněním Cézara za celoživotní dílo (1986), byl též rytířem Čestné legie a od ministerstva kultury obdržel také Řád umění a literatury. Od 60. let zastával také četné funkce ve filmových organizacích, vynikl především jako dlouholetý rektor slavné filmové školy IDHEC (Institut des hautes études cinématographiques, v letech 1973 až 2008).

Jean Delannoy se až do vysokého věku těšil relativně dobrému zdraví a v lednu 2008 oslavil v kruhu přátel své sté narozeniny. Zemřel téhož roku, 18. června 2008, jako nejstarší žijící francouzský režisér. S manželkou Juliette Geneste měl jednu dceru.

Autor: argenson

pocházel ze staré protestantské rodiny. Po maturitě vykonával příležitostná zaměstnání (bankovní úředník, sportovní novinář). Nedokončil univerzitní studia umění a během vojenské služby byl přidělen k filmové jednotce. Po propuštění do civilu nastoupil jako střihač ve francouzských studiích Paramountu v Joinville. Uplatnil se také jako představitel menších rolí a režisér krátkých hraných snímků. Jako technický poradce a asistent spolupracoval na filmech divadelního režiséra Félixe Gandéry (Úslužná Tamara, Satanův ráj) a na sklonku 30. let se osamostatnil. Upoutal pozornost na začátku války, kdy musel v dramatu Macao, peklo hazardu nahradit protiněmecky smýšlejícího Ericha von Stroheima francouzským hercem Pierrem Renoirem (původní verze se do kin dostala až po osvobození). Velkými diváckými hity se staly historický snímek Pontcarral, císařský plukovník, který byl chápán jako přímá výzva k odboji, a milostný příběh Věčný návrat, na němž úzce spolupracoval s Jeanem Cocteauem. K vrcholům režisérovy tvorby patří adaptace románu Andrého Gidea Pastorální symfonie (Velká cena na MFF v Cannes) a zejména drama z bretaňského venkova 19. století Bůh potřebuje lidi (Mezinárodní cena a Cena OCIC na MFF v Benátkách). Jeho další díla byla vesměs zručně realizovanými žánrovými filmy, mezi nimiž vynikají např. dvě detektivky s postavou komisaře Maigreta a kostýmní drama Kněžna de Clèves s Cocteauovým scenáristickým vkladem. I proto se Delannoy stal v polovině 50. let terčem útoku mladých kritiků časopisu Cahiers du Cinéma jako typický reprezentant odsuzovaného „taťkova kina“. Na rozdíl od některých kolegů (především Claudea Autant-Lary) však tyto výpady bral s nadhledem. Od 70. let pracoval převážně pro televizi. Vykonával také řadu funkcí, mj. předsedy Asociace filmových autorů, rektora pařížské filmové školy IDHEC a prezidenta Národní filmové akademie. Jeho dílo bylo vyznamenáno čestným Césarem (1985), Řádem Čestné legie, Řádem umění a literatury a Řádem za zásluhy (Ordre national du Mérite). Jeho starší sestra Henriette Delannoyová se uplatnila jako herečka v němém filmu a na divadle.
-mim-, Filmový přehled 2008/9