Vlastním jménem Joseph François Simon, pocházel ze Švýcarska, jeho otec byl řezníkem, jako dítě odešel s rodiči do Paříže, kde studoval, jeho zálibou byla především četba knih. Kromě toho profesionálně boxoval, touha prorazit ve světě umění jej přivedla ke střídání různých profesí, byl akrobatem, tanečníkem a fotografem. Jako voják se zúčastnil první světové války, v jejím průběhu začal pracovat na kariéře divadelního herce. Své první role odehrál v Ženevě, poté odešel znovu do Paříže, kde vystřídal divadelní angažmá v Palais-Royal, Théâtre des Arts, ve třicátých letech pak hrál v divadlech Gymnase a Madeleine.
Na jeho divadelní role logicky navazovaly první filmové krůčky. Michel Simon hrál poprvé ve filmu Nebožtík Matyáš Pascal (Fire Mathias Pascal, 1925), větší roli pak dostal jako soudce v dramatu Utrpení Panny orléanské (La passion de Jeanne d'Arc, 1929). Jeho skutečná filmová kariéra ale začala až se zvukovým filmem. Kromě nesporného hereckého talentu se schopností ztvárnit komické i tragické role tkvěla jeho síla především v mluveném projevu. Ve třicátých letech pak Simon točil několik filmů ročně a patřil k předním hvězdám francouzského filmu, byť kvalita jeho snímků byla značně kolísavá. Ve spojení s významnými režiséry vytvořil několik pilířů historie francouzské kinematografie. Výsledkem spolupráce s Jeanem Vigo byl novátorský film Atalanta (L'Atalanta, 1934), který je dnes sice již zastaralý, ale ve své době byl průlomovou záležitostí. Další významný režisér té doby, Jean Renoir, obsadil Simona do svých filmů Fena (La chienne, 1931) a Boudu z vody vytažený (Boudu sauvé des eaux, 1932; správnější český překlad je Boudu před utonutím zachráněný). Další významné umělecké snímky s participací Michela Simona byly filmy režiséra Marcela Carné jako Drôle de drame (1937) nebo Nábřeží mlh (Le quai des brumes, 1938). Zajímavou, do jisté míry autobiografickou roli stárnoucího herce hrál ve filmu Konec dne (La fin du jour, 1939). Jenom ve třicátých letech natočil Simon přes čtyřicet filmů, z nichž většina je dnes zcela zapomenutá, ale minimálně výše uvedené snímky patří k základům dotvoření obrazu francouzského filmu té doby.
Ve čtyřicátých letech filmových titulů ubylo, v první řadě z důvodu války, ale po jejím konci Simon znovu začal točit více. Mezi režiséry, v jejichž filmech hrál, se objevují později slavná jména jako René Clair, Julien Duvivier a další. Michel Simon natočil i několik dokumentárních a krátkých filmů. Také v 50. a 60. letech hrál v řadě filmů, ze zdravotních důvodů a dočasné ztráty paměti se ale začal stahovat do soukromí, až nakonec zmizel z veřejnosti úplně. Pak ale přišel neuvěřitelný a zásadní zlom. V roce 1967 se Michel Simon ve věku 72 let vrátil na divadelní prkna. V Théâtre Gramont hrál ve hře Vítr ve větvích sasafrasu; uznání slavnému herci bojujícímu se stářím a chorobami se projevilo několikaminutovým potleskem po pouhém Simonově příchodu na jeviště. Začínající režisér Claude Berri pak Simonovi nabídl hlavní roli ve svém filmu Pépé a Claude (Le vieil homme et l'enfant, 1967); tento jímavý snímek z druhé světové války ohromil celou Evropu Simonovým hereckým mistrovstvím, s úspěchem byl uveden na festivalu v Berlíně. Do jisté míry tento film zachránil Michela Simona před úplným zapomněním, a to i přes jeho významný vklad francouzskému filmu ve 30. a 40. letech. Poté hrál ještě v několika filmech, naposledy se objevil v komedii L'Ibis rouge (1975). Celkový počet jeho filmových rolí není přesně znám, především v důsledku ztracených snímků a nepřesné dokumentace z doby němého filmu, hrál ale minimálně ve 150 filmech.
Michel Simon zemřel ve věku 80 let 30. května 1975 ve Francii, ale podle svého přání byl pohřben v rodné Ženevě. Jeho synem byl divadelní a filmový herec François Simon (1917-1982).
Autor: argenson .
