Bruno O'Ya

Estonský herec, zpěvák a muzikant Bruno O´Ya (Oja) se narodil 12. 2. 1933 v Tallinu. Od pěti let se učil hrát na klavír, v deseti už měl samostatné koncerty. Později studoval medicínu na univerzitě v Tartu a v Moskvě, nějaký čas také navštěvoval fakultu tělesné výchovy v Rize (Lotyšsko), ale nic z toho nedokončil. Jako student se věnoval spíše sportu (především basketu a vodnímu pólu, v nichž se dostal až do reprezentace) a hlavně muzice, takže na učení mu asi nezbýval žádný čas.

Nakonec absolvoval alespoň kursy herectví při rižském Divadle pantomimy a přivydělával si přitom jako přístavní a tovární dělník. Po večerech přitom hrál - celkem deset let působil v různých, převážně jazzových kapelách jako zpěvák, basista a kytarista. Z restaurací a kaváren se tak dostal až do televizního vysílání a nakonec sklízel úspěchy jako znamenitý zpěvák šlágrů. V letech 1957 - 1963 byl dokonce předsedou Jazzového klubu v Rize a několik let působil i jako hlavní organizátor tamního jazzového festivalu. K filmu se dostal poměrně pozdě - až roku 1959, ale rychle zaujal, a po úspěchu válečného dramatu "Nikdo nechtěl umírat" (Niekas nenorejo Mirti - 1965), která mu vynesla Státní cenu, už natáčel i několik snímků ročně.

Celkový počet jeho filmových rolí se pohybuje někde okolo 50 a jsou v něm zastoupeny jak filmy sovětské, tak i četné snímky ostatních zemí socialistického bloku, zvláště pak polské. V Polsku totiž Bruno O´Ya strávil 25 roků života, neboť se tam během jedné služební cesty oženil. Od poloviny 60. let až do rozpadu SSSR pak žil a pracoval ve Wroclawi. Spolupráci mu nabídli takoví vynikající režiséři, jako Jerzy Hoffman či Krzysztof Zanussi, a Bruno O´Ya toho náležitě využil. Objevil se v polských filmech "Kiedy miłość była zbrodnią" (1967), "Wilcze echa" (1968 ), "Copernicus" (1972 ), "Potopa" (1974), "07 zgłoś się" (1978), "Rykowisko" (1986) a mnoha dalších. Mimoto se pravidelně vracel za prací i do SSSR ("Vesna na Oděre" nebo "Vojáci svobody I. - IV.") a natáčel i v dalších zemích - u nás to bylo např. v seriálu "Útěk ze zlaté země" (1977), či historický snímek "Poslední propadne peklu" (1982).

Vidět jsme jej mohli i v koprodukčním sovětsko - československo - maďarském filmu "Kentauři". O´Yovi předkové pocházeli ze Skandinávie a on sám byl typickým představitelem nordického Vikinga - skoro dvoumetrový blonďák s vysportovanými svaly a thymolinovým úsměvem. Není divu, že se kolem něho vždycky točila spousta žen... a on proti tomu neprotestoval. Ženatý byl celkem 4x a mimo prvního manželství v mládí, ani jedna z žen nebyla jeho vrstevnicí. Všechny byly mladší - a to v rozmezí o 20 - 25 let. Sám O´Ya prý tvrdil, že žena nad 35 let jej nikdy nemůže zaujmout... Ze všech manželství však pokaždé odešel jako gentleman, jen s taškou osobních věcí a kytarou přes rameno. Tak z Estonska odešel a tak se tam po letech zase vrátil - s holýma rukama, ale hlavou plnou plánů a ideálů.

Roku 1993 založil ve své, teď už svobodné vlasti obchodní firmu, v níž hodlal zužitkovat své zahraniční zkušenosti a kontakty. Bohužel se mu to, tak jako mnohým, nepodařilo. Po dvou letech musel vyhlásit bankrot a mimo to jej začaly sužovat i nepříjemné zdravotní potíže: kardiovaskulární onemocnění si vybíralo daň za léta usilovné práce i bujarého života. První vážné varování přišlo roku 1998 v podobě těžkého záchvatu mrtvice. Herec se téměř rok musel učit znovu chodit a mluvit, ale sotva se mu trochu ulevilo, dal se znovu do práce. Zpívat už nemohl, estonský filmařský průmysl byl v tak těžké krizi, že prakticky vůbec nefungoval a s divadelním herectvím už O´Ya také začínat nemohl...

I krajané mu náhle začínali vyčítat jeho zahraniční aktivity a obraceli se k němu zády. Znechucený herec se přestěhoval do města Tartu a přijal místo peagoga v kulturním domě - učil děti hrát šachy a na kytaru, vedl fotografický kroužek a kurzy společenskho chování. Stihl ještě vydat autobiografickou knihu "Host na této Zemi" a v Moskvě pokřtít cédéčko svých starých hitů. Nemocný a osamělý zemřel na úsvitu dne 9. října 2002. .

Autor: green-tea