Jan Hammer

V Nýřanech u Plzně se do hudebně založené rodiny narodil 15. září roku 1919 Jan Hammer. Od dětských let byl svými rodiči veden k aktivnímu pojetí vztahu k hudbě. Učil se hrát na housle, piano a pustil se i do učení hry na kontrabas. V době svých gymnaziálních studií již hrál na kontrabas v amatérském studentském orchestru Petra Ledna.

Po maturitě na pražském gymnáziu v roce 1939 se zapsal na medicínu v roce 1939, ale již krátce po zahájení studia došlo k nacisty nařízenému uzavření vysokých škol v celém Protektorátě Čechy a Morava. Jan Hammer st.v té době již hrál v menším orchestru Emila Ludvíka a po násilném uzavření vysokých škol se již hudbou živil. Velmi rychle zvládnul repertoár orchestru, ve kterém hrál na kontrabas a podle potřeby byl využíván jeho příjemný hlas. Soubor Emila Ludvíka byl jednoznačně pod vlivem jemných jazzových melodií Boswellovy a Andrew Sisters, Ch. Weba, J. Lunceforda a zejména B.Goodmana.

V letech 1938 až 1941 jako člen souboru Emila Ludvíka hudebně dozrál v kvalitního hráče na kontrabas a vibrafon. V průběhu roku 1941 odešel do hudební skupiny Elit Club, ve které hrál necelé dva roky, když ještě koncem roku 1942 přešel do hudebního souboru Rytmus, který skončil svou činnost předčasně ke konci války v roce 1944. Hammer st. v té době využil času ke komponování a pokusům o složitější jazzové skladby. Krátce po osvobození vlasti od nacistů zahájil studia na lékařské fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Souběžně se studiem jeho zájem byl spojen i nadále s hudbou. Od roku 1945 až do roku 1946 byl členem jazzového souboru Swing Stars a Kamila Běhounka.

Od roku 1946 se představil i jako zdatný hráč na vibrafon v orchestru Rytmus, ve které navázal na své úspěchy z let společné spolupráce. V roce 1948 svá studia na lékařské fakultě úspěšně ukončil a zaměřil se na svou lékařskou praxi. V roce 1960 obhájil kandidátskou práci a byl mu přiznán titul CSc. Jako uznávaný odborník v kardiologii byl v letech 1968 až 1969 na stipendijním pobytu v USA.

Hudbě se opět věnoval od roku 1951, kdy měl svou vlastní hudební skupinu, ve které spolupracoval s osobnostmi tehdejší československé jazzové scény- Luďkem Hulanem, Míšou Polákem, Jiřím Verbergrem, Jiřím Jirmalem a manželkou Vlastou Průchovou dal. V roce 1948 se stal otcem Jana Hammera mladšího, světově uznávaného jazzového hudebníka. Po roce 1952 postupně vystupoval a hrál s příležitostnými formacemi v kavárně Hybernia v Praze a jinde. Objevoval se i ve v kavárně Varieté Drahňovský, kde se vídával i s Karlem Vlachem.

V té době hrál v orchestru Ferdinanda Petra. Od druhé poloviny šedesátých let jej bylo možno slyšet jeho vibrafonová sóla v Redutě v retro pořadech Jazz kolem Pygmalionu. Později spolupracoval i s triem Rudolfa Daška. Koncem sedmdesátých let jeho koncertní činnost probíhá s menší intenzitou. Vystupuje opět se svou manželkou Vlastou Průchovou na Vokalíze a přehlídce Jazz Praha. Jan Hammer st. se ve hře na svůj hlavní nástroj-vibrafon, vypracoval zcela samostatně a jako samouk dosáhl mimořádné technické úrovně i stylu.

Na svůj oblíbený nástroj – kontrabas si zahrál např. s belgickým bopovým souborem Roger Rose. Na basu byl jeho velkým vzorem Bob Haggart a na vibrafon Lionel Hampton. Je považován na československé jazzové scéně za průkopníka swingového zpěvu a později i scatu. Jeho skladby vznikající v průběhu padesátých až sedmdesátých let jsou kompozičně silně spojeny s jazzovou inspirací, jako např.: Na počátku bylo blues; Náš dědeček; Blues pro malého chlapce; Dej mi A; Rozmarné stvoření; Všechno je prosté aj. Nejznámější a stále hranou je skladba – Docela všední obyčejný den na text Hammerova dvorního textaře Jaromíra Hořce.

Jan Hammer st. byl zapáleným propagátorem jazzové hudby. Byl jedním ze spoluzakladatelů IJFP /Mezinárodního jazzového festivalu Praha/ a byl i odborným poradcem dokumentárního filmu, který byl natočen z prvního ročníku tohoto festivalu. Byl uznávaným prezidentem Československé jazzové federace. Skladatel, hudebník a organizátor jazzového dění Jan Hammer st. zemřel v Praze 2. května roku 1989 ve věku nedožitých 70 let.

Erkul

Autor: Erkul