Oleg Jankovskij

Vyrůstal po otcově smrti v Minsku u staršího bratra Rostislava, herce tamního divadla, jehož po ukončení hereckých studií v Saratovském divadelním učilišti I.A. Slonova (1965) následoval v profesní dráze. Již v prvním angažmá v Saratovském dramatickém divadle Karla Marxe (1967-73) hrál titulní party (Myškin v Idiotovi a Becket v Anouilhově stejnojmenném dramatu). Od roku 1973 byl členem moskevského Divadla leninského Komsomolu (posléze Lenkom). Ve filmu zaujal už koncem 60. let postavami hrdinů v mezních životních situacích, jako byl např. introvertní dobrovolník Rudé armády a válečný kameraman Andrej Někrasov v dramatu Sloužili dva kamarádi a nacistický důstojník, pracující pro Sověty, Heinrich Schwarzkopf, ve špionážním snímku Štít a meč. V následujících desetiletích ztělesňoval různé typy intelektuálů v tvůrčí a citové krizi: jednalo se o muže činorodé a aktivní, ale zatížené vnitřním neklidem a pochybnostmi (Prémie, Zpětná vazba) i o muže pasivní, netečné, vnitřně rozpolcené a bezradné (Slovo má obhajoba, I když nejsem vinen, Cizí dopisy, Muž z plakátu). Tuto kategorii reperezentují (zejména v Balajanových a Tarkovského filmech) postavy "čtyřicátníků na rozcestí": egoistický architekt Sergej Makarov v komediálně laděné psychologické studii Lety ve snu a ve skutečnosti, literární vědec Alexej Dmitrijev v poetickém dramatu na motivy tragického úmrtí A.S. Puškina Ochraňuj mě, můj talismane, umírající otec Alexej ve filozofující autorské zpovědi Zrcadlo, univerzitní profesor antické kultury Andrej Gorčakov v Nostalgii. Častokrát oblékal dobové kostýmy a uniformy pro úlohy šlechticů, důstojníků, příslušníků inteligence a duchovních autorit. Od konce 80. let byl obsazován i zahraničními režiséry. V roce 2001 se pokusil o režii, když spolu s kameramanem Michailem Agranovičem natočil komorní melodrama na téma pozdní lásky Přijď se na mne podívat. Vítězil v diváckých anketách a získal řadu uměleckých i státních poct: mj. laureát Ceny Leninského komsomolu (1977), Státní ceny SSSR (1987), Státní ceny RSFSR bratří Vasiljevových (1989) a ceny Nika (1992).
Od roku 1993 byl prezidentem festivalu Kinotavr v Soči. Byl hostem pražského Febiofestu 2000 a MFF v Karlových Varech 2001. Z manželství s herečkou Ljudmilou Zorinovou (nar. 1941) pochází herec Filip Jankovskij (nar. 1968).
-fik-, Filmový přehled 2009/7

Oleg Ivanovič Jankovský (tiež Jankovskij)
Syn štábneho kapitána Semjonovského pluku Ivana Pavloviča Jankovského, ktorý zahynul v tábore sa narodil 23.2.1944 v kazašskom meste Džezkazgan, v meste rodín vyhnanej inteligencie. Oleg rád hrával futbal s partiou, hanbil sa za svoju aristokratickú babičku, jej elegantné príčesky, brošne. Šľachtické korene v tom čase neboli v kurze. Jeho matka Marina Ivanovna, obávajúca sa represálii, spálila všetky archívy rodiny. Vyučila sa za predavačku a živila rodinu (troch synov a matku). Hoci chodili v obnosených šatách, mali doma bohatú knižnicu, hovorili cudzími jazykmi a po večeroch prijímali hostí. Po čase sa presťahovali do Saratova, mesta kultúry a divadiel. Hoci jej rodičia nedovolili ako mladej nadšenej tanečnici snívať o baletnej kariére, ona dokázala odovzdať svojim deťom svoj vzťah k javisku. Starší brat Rastislav po skončení hereckého učilišťa odišiel hrať divadlo do Minska a 14-ročného Olega zobral so sebou. Tam Jankovský – mladší debutoval na scéne v epizódnej úlohe mládenčeka v hre „Bubenníčka“. Naďalej však v tom čase jeho hlavnou záľubou bol futbal a on sám sníval o sláve budúceho brankára. Po skončení školy sa vrátil do Saratova a zberal sa na lekársku fakultu učiť sa za stomatológa. No pri jednej z prechádzok objavil plagát, ktorý pozývalna pohovory do divadelného učilišťa. Tam zistil, že skúšky už prebehli, no osmelil zájsť za riaditeľom, aby zistil podmienky pre prijatie a ten ho prijal bez pohovorov. Dlho nevedel prečo, až neskôr zistil, že druhý brat Nikolaj potajomky robil skúšky na školu a prijali ho vlastne miesto neho. A Nikolaj, keď zistil, že Olega prijali omylom, taktne o všetkom pomlčal. Po škole nasledovalo Saratovské divadlo. Počas hosťovačiek vo Ľvove sa bol Oleg naobedovať v reštaurácii. Tam sa stretol s Vladimírom Basovom a ďalšími členmi skupiny natáčajúcej film „Štít a meč“. Práve hľadali niekoho na obsadenie úlohy Henricha Schwarzkopfa a Oleg im padol do oka, ako vhodný adept na mladého árijského junáka. Vďaka tomuto filmu i nasledujúcemu „Slúžili dvaja priatelia“ sa Jankovský okamžite dostal do povedomia divákov. Zrazu ho zavalila masa ponúk. Prestúpil do divadla LENKOM, natáčal ďalšie filmy, tesne pred rozpadom ZSSR sa stal posledným hercom, ktorý bol menovaný Národným umelcom ZSSR. Natočil filmy ako „Hviezda kúzelného šťastia“, „My, dolupodpísaní“, „Obyčajný zázrak“, „Dráma na love“, „Ten Munchhausen“, „Sentimentálny román“ a mnoho ďalších. Bol ideálnym predstaviteľom šľachticov, cárskych dôstojníkov, mužov ušľachtilého rodu.
Okrem iných vecí sa matka Marina Ivanovna snažila vštepiť synom zásadu – ak sa oženiť, tak potom na celý život. A tak všetci traja bratia sa oženili skôr než dovŕšili 21 rokov a u všetkých to bolo na celý život. Oleg svoju osudovú lásku stretol v 2. ročníku na učilišti. Ludmila Zorinová bola krásna a talentovaná. Za výborné výsledky ich oboch odmenili zájazdom do Moskvy. Spolu sa rozhodli, že ich budúcnosť bude v Moskve. Okrem manželky sa pre neho najbližšími ľuďmi stali syn Filip, nevesta Oxana Fanderová a samozrejme vnuci Ivan a Líza. Im venuje všetok svoj voľný čas. Spolu chodia na kultúru, spolu hrajú počítačové filmy.


Autor: mia