Jindra Hermanová je umělecký pseudonym herečky, která se narodila v Kolíně jako Marie Kubíčková. Její umělecké zájmy ji přivedly jako mladou dívku do Prahy, kde původně studovala operní zpěv. Profesi zpěvačky se ale nikdy nevěnovala a začala účinkovat u venkovských divadelních společností. Jako dvacetiletá hrála poprvé také ve filmu a jejím debutem bylo melodrama PÍSEŇ LÁSKY (1919), v témže roce se objevila také ve zdařilém filmu o vzniku známé moravské propasti MACOCHA (1919).
V roce 1923 přišla Hermanová do Prahy a během pár let vystřídala několik scén, hrála v divadle Komedia, v Akropolisu, koncem dvacátých let působila dokonce v Národním divadle, od roku 1930 znovu ale působila v menších divadlech. Jako herečce Národního divadla se Hermanové naskytly nové možnosti u filmu a v letech 1926-1927 hrála ve čtyřech snímcích němé éry. Tři z nich byly nižší umělecké úrovně, nicméně například v hororově laděném příběhu VE SPÁRECH UPÍRA (1927) hrála hlavní roli komtesy Růženy. Naopak, v umělecky hodnotném filmu BATALION (1927) jí připadla jen menší úloha lehké holky Tonky.
Také ve třicátých letech vystřídala Jindra Hermanova několik působišť, mimo jiné to bylo Divadlo Vlasty Buriana, Švandovo divalo nebo Nové divadlo, které patřilo Oldřichu Novému. Na jevišti představovala různorodé typy, mezi jejími postavami převažovaly atraktivní dívky i komediálně pojaté slečinky, její herecký typ našel uplatnění především v žánru konverzačních veseloher. Komedie ostatně převažují i v její práci pro film. Ve třicátých letech ji oslovoval převážně Vladimír Slavínský a pod jeho vedením hrála menší role v několika filmech, často s Věrou Ferbasovou v hlavní roli (FALEŠNÁ KOČIČKA, 1937; DĚVČÁTKO Z VENKOVA, 1937; VENOUŠEK A STÁZIČKA, 1938; SLEČNA MATINKA, 1938). Ze Slavínského produkce nad dobový průměr mírně vyniká veselohra DĚDEČKEM PROTI SVÉ VŮLI (1939), kde Hermanová ztvárnila postavu přítelkyně hlavního hrdiny. Z balastu vlastní nadprodukce umělecky pochybné úrovně se Slavínský vymanil s filmy typu TO BYL ČESKÝ MUZIKANT (1941) nebo NEVIDĚLI JSTE BOBÍKA? (1944); také v nich odehrála Hermanová epizodní úlohy.
Z dalších režisérů, kteří Hermanovou přizvali ke spolupráci, stojí za zmínku Otakar Vávra (DÍVKA V MODRÉM, 1939), Miroslav Cikán (DOBŘE SITUOVANÝ PÁN, 1939) nebo Martin Frič (TĚŽKÝ ŽIVOT DOBRODRUHA, 1941). Hermanová většinou hrála postavy dámiček z lepší společnosti, jimž svým vysokým hlasem dodávala rozměr afektovaného charakteru. Takový typ rolí ale zároveň střídala s postavením žen nižšího sociálního postavení, případně maminek (STUDUJEME ZA ŠKOLOU, 1939). Po válce filmových příležitostí ubylo, koncem čtyřicátých let ale začala Hermanová znovu točit častěji, ve filmech budovatelského ražení hrála nevelké postavy, které už svým označením byly předurčeny k negativnímu vyznění; týká se to například její role majitelky panství ve filmu ZVONY Z RÁKOSU (1950). Vidět ji můžeme dodnes ale i ve slavných komediích jako POSLEDNÍ MOHYKÁN (1947) nebo HOSTINEC U KAMENNÉHO STOLU (1948). Jindra Hermanová stála před filmovou kamerou naposledy v životopisném snímku TAJEMSTVÍ KRVE (1953). Kromě práce v divadle a ve filmu vystupovala Hermanová často také v rozhlase.
O soukromém životě Jindry Hermanové toho není příliš mnoho známo, víme ale, že byla provdaná Jelínková. Zemřela v Praze 2. března 1969 ve věku 70 let. Přestože její jméno dnes již málokomu něco řekne, svým vystoupením v bezmála padesáti filmech nesmazatelně vstoupila do dějin české kinematografie.
Autor: argenson .
