Petr Schulhoff

Schulhoff se narodil v Berlíně, ale od dětství žil v Praze, jeho celoživotním přítelem byl Miloš Kopecký, kterého později angažoval do několika svých filmů. Schulhoff hrál jako dítě ve filmu Na sluneční straně (1933), práci u filmu se pak začal věnovat systematicky. Jako režisér začal natáčet počátkem 50. let dokumenty, poté začal pracovat na menších hraných útvarech. Původně se věnoval převážně kriminálním filmům, nicméně jeho tvorbu již od 60. let prostupuje i náklonnost ke komediálnímu žánru. V této souvislosti je nutno připomenout legendární televizní komedii Bohouš (1968).

Z literatury převzal Schulhoff postavu kriminalisty majora Kalaše, kterou pak v několika filmech svěřil Rudolfovi Hrušínskému (Strach, 1964; Vrah skrývá tvář, 1966; Po stopách krve, 1969; Diagnóza smrti, 1979). V polovině 70. let přesunul Schulhoff těžiště své tvorby na pole komediálního žánru. Nejlepší z jeho veseloher byla hned ta první Hodíme se k sobě, miláčku? (1974) s Janou Brejchovou a Vlastimilem Brodským. Další komediálně laděné filmy byly z rodu tzv. komunální satiry, a i když jsou dodnes populární, o skutečných kvalitách těchto uječených snímků se dá přinejmenším diskutovat, byť jsou hvězdně obsazené (Zítra to roztočíme, drahoušku, 1976; Já už budu hodný, dědečku!, 1978; Co je doma, to se počítá, pánové, 1980; Příště budeme chytřejší, staroušku, 1982). U většiny svých filmů byl Schulhoff zároveň autorem scénáře. Jako scénárista a režisér proslul precizní přípravou a pečlivou prací na place.

Ze zdravotních důvodů byl Schulhoff počátkem 80. let omezovat svou tvůrčí činnost. Jeho poslední prací byl scénář ke kriminálnímu dramatu Příliš velká šance (1984), jehož režie se však již neujal. Bezvýchodnost před zákeřnou chorobou nakonec Petra Schulhoffa dovedla k sebevraždě (4. května 1986).

Autor: argenson

Komedie Petra Schulhoffa patřily ke světlým bodům tehdejšího šedého programu Československé televize, na které se předem těšívaly celé generace diváků. Vrchol své popularity (zejména díky komediím) zažíval na přelomu 70. a 80. let.
Je synem hudebního skladatele a klavíristy Ervína Schulhoffa, po otci tedy poloviční žid. Vzhledem k tomu se s ním za 2. SV ocitnul v koncentračním táboře Wülzburg, kde mu otec na tuberkulózu zemřel v náručí, přičemž mladý Petr mu musel vykopat hrob a pochovat jej do něj. Měl z toho celoživotní trauma a následkem toho nechtěl mít vlastní děti. Toto trauma později přispělo k rozvoji jeho psychosomatického onemocnění.
Jeho matka se po válce znovu vdala, otčím jej přijal za svého, ovšem matka krátce nato zemřela a otčím se znovu oženil, díky čemuž se mladý Petr ocitl de facto v cizí rodině. I to přispělo k jeho osobním zmatkům ohledně vlastní identity.
Oženil se s Marií Šustovou (roz. Arhovou, postupně Prokopcovou, Šustovou a nakonec Schulhoffovou) a vyženil s ní syna Jana z prvního manželství a dceru Kateřinu z druhého manželství. Předkové nevěsty Arhovi spoluvlastnili cukrovar v Židlochovicích a díky tomu byla velmi dobře zabezpečena. S manželkou Marií se velmi milovali.
Dlouhá léta bydlel v bytě ve vícegenerační vile na Barrandově, poté v bytě na Praze 5 - Malvazinkách. Asi dvě desetiletí vlastnil chalupu v Josefově dole v Jizerských horách, následně chalupu ve Svojetíně u Rakovníka.
Byl vášnivým kuřákem a s oblibou kouřil zejména krátké cigarety (které si žiletkou vlastnoručně nařezával) v dlouhé dřevěné špičce. Občas hrával na tahací harmoniku. Jako režisér a scénárista byl velmi pečlivý a disciplinovaný. Jeho celoživotním přítelem byl herec Miloš Kopecký (s podobným životním traumatem ohledně maminky).
Poslední film natočil v r. 1982, poté u něj vypukly zdravotní potíže tělesného i duševního druhu. Když poznal bezvýchodnost své situace, spáchal v r. 1986 sebevraždu předávkováním léky. Pohřební obřad se nekonal, popel z jeho urny byl rozptýlen na hřbitově v Praze-Malvazinkách.
Autor: Mirek Břehovský

Schulhoff Petr bol režisér a scenárista. Bol synom skladateľa Erwina Schulhoffa (1894 – 1942).

Začínal ako detský herec v Oslobodenom divadle, Vladislav Vančura mu zveril hlavnú detskú úlohu vo filme Na slnečnej strane (1933). Učil sa fotografovať u Josefa Sudka. Počas vojny bol s otcom väznený v koncentračnom tábore.

Po maturite sa stal asistentom réžie v FSB a potom scenáristom a režisérom v SDF (1953). V hranom filme debutoval detektívkou Strach (1963), žánru sa venoval i potom a získal v ňom istú zručnosť (Vrah skrýva tvár, 1966 – Po stopách krvi, 1969 – Viem, že si vrah, 1971 – Osud menom Kamila, 1974 – Diagnóza smrti, 1979).

Počas normalizácie sa sústredil i na crazy komédie (napr. Zajtra to roztočíme, miláčik, 1974 – Ja to teda beriem, šéf!, 1977), humorné príbehy točil i pre ČST (Bohúš, 1968 – Trapasy, 1970 atď).

Ako dokumentarista natočil cez 50 filmov rôznych žánrov. Hlavne reportáže o akciách: 100 rokov od narodenia Mikuláša Alša (Alšov rok, 1952), svetový kongres Medzinárodnej demokratickej federácie žien v Kodani (Posolstvá mieru, 1953), 130. výročie narodenia Bedřicha Smetany (Pieseň česká, 1954), konferencia premiérov veľmocí (Štyri dni v Paríži, 1960) a ďalšie kultúrne politické udalosti Hore na 4. festival mládeže (1953), Výstava čs. skla v Moskve (1959) či Výstava 40 rokov KSČ (1961).

Politické filmy strihal z archívnych materiálov a boli zreteľne robené pre režim: vyzdvihol ľavicové umenie od vzniku ČSR do oslobodenia (Umelci strane, 1961), zamýšľal sa nad úlohou filmu v politike (Propaganda, 1963).

Natočil i množstvo inštruktážnych filmov (Štátny ústredný archív, 1954 – Elektrické lokomotívy, 1956 – Svet techniky, 1962 a iné).

Vedel využiť humor a nadhľad, osvetové filmy sú malými satirickými či hranými etúdami, názorne ukazujúcimi problém: filmy o vreckových zlodejoch O ľuďoch za pultom a pred ním 1 (1957), klamanie detí Prečo klameš? (1958), o odmietaní zlepšovacích návrhov Zlepšovák (1960), výchovné Hrozné dieťa (1962), pochybnej úrovni stravovania Problémy s kultúrou (1962).

Tieto filmy môžu zaujať i tým, že sa v nich objavujú esá ako: Miloš Kopecký, Josef Somr, Stella Zázvorková a iný.

Koniec jeho života poznačila choroba, ktorá ho nakoniec nepriamo porazila. Psychicky ho tak podlomila, že to nezvládol a siahol si na život sám.

Autor: pataamat