Ladislav Stroupežnický

Spisovatel a dramatik Ladislav Stroupežnický se narodil v jihočeských Cerhonicích 6. ledna roku 1850.

RODINA
Předkové z matčiny i otcovy strany patřili k váženým lidem v jejich kraji. Děd z otcovy strany byl ranhojičem, matčin otec pro změnu panským kovářem. Stroupežnického otec Josef byl člověk na svoji dobu velmi všestranných zájmů. Uvádí se, že sbíral nerosty, zabýval se analýzou půdy, pěstováním chmele a dokonce přispíval do regionálních časopisů články z hospodářské oblasti. Také hrál na různé hudební nástroje a dokonce složil i několik skladeb, zejména pochody. Svou pílí se dopracoval až na ředitele místního úřadu a jeho rodina byla tedy existenčně zajištěna.

DĚTSTVÍ A DOSPÍVÁNÍ
Malý František Ladislav, jak znělo celé jméno pozdější spisovatele, byl prý jako chlapec velmi zlý, kdy neváhal ubližovat i němé tváři. Začal studovat reálku v Písku, ale byl vyloučen poté, co zranil ošklivě zranil svého kamaráda. Opuštění studia zřejmě pro Stroupežnického nebylo žádnou pohromou, škola ho prý nebavila a ač je to s podivem, zejména český jazyk byl předmět, v němž dosahoval hodně slabých výsledků. Vrátil se zpět do Cerhonic a věnoval se zejména lovu. S podivem však nacházel zálibu ve výrobě různých hraček a kreslení, takže projevoval i sklony výtvarné.

SMRT PŘÍTELE
Od dětských let pojilo Stroupežnického přátelství s bratry Mikolášem a Janem Alšovými. Zejména Jan byl jeho velmi dobrým přítelem, po němž vyžadoval Ladislav přátelství a náklonnost až přílišnou. Nikdo nemůže vědět, co se ve skutečnosti mezi oběma přáteli odehrálo, snad Stroupežnický žárlil na Janovu dívku, alespoň částečně lze některé věci odvodit z dochované korespondence. O Velikonocích roku 1867 měl Ladislav příteli Janovi vyhrožovat, že na něho jeho dívce cosi prozradí. Nikdo se už asi nedozví, jak vše doopravdy proběhlo. Stroupežnického výhrůžka byla myšlená v žertu, ale citlivý Jan ji zřejmě vzal hodně vážně. Na Velký pátek se zastřelil přímo před očima své dívky na lovu. Bližší okolnosti smrti zůstávají zahaleny tajemstvím. Bolest v srdci Stroupežnického ze ztráty přítele byla nezměrná. Na Janovu rakev položil kytici rudých růží…

OSUDNÉ ZRANĚNÍ
V srpnu roku 1867 dochází k další tragédii v životě Stroupežnického, pouhý půlrok po smrti přítele Jana. Vypravil se tehdy na obchůzku polí ve společnosti hospodářského adjunkta Kadlece. Ladislav tehdy vystřelil na domnělého pytláka. Verze o této události se rozcházejí. Podle té nejčastější byl na poli jistý František Charvát, syn hajného, sklízející jetel. Jeho měl Stroupežnický postřelit. Některé verze však říkají, že Charvát zranění jen předstíral. Nicméně Stroupežnický v té chvíli neunesl situaci a v domnění, že zabil člověka, se sám pokusil o sebevraždu a postřelil se. Rána mířila pod bradu, došlo k roztržení obou čelistí, poranění jazyka a roztříštění nosu. U Stroupežnického zřejmě došlo k pomatení smyslů. Výstřel přežil, proto skočil do rybníka, ale i před utopením byl zachráněn. Z těžkého zranění se léčil téměř rok. Roztříštěný obličej dávali dohromady přední chirurgové. Na svoji dobu to byl poměrně unikátní plastický úkon, kdy bylo třeba Stroupežnickému vytvořit umělý chrup, vymodelovat zlaté patro do úst a také voskový nos. Ten byl ve dvou provedeních – tmavší pro letní měsíce a bledší na zimu. Nos byl přidržován na obličeji pomocí brýlí. Bylo by jistě zajímavé vidět fotografii Stroupežnického plastiky, on se však po úraze nikdy nenechal fotografovat. Existují pouze kresby či karikatury, z nichž pochopitelně spravovaný obličej poznat nelze.

NOVÁ ŽIVOTNÍ CESTA
Původně lehkomyslného mladíka zranění velmi změnilo. Po absolvování léčby se vrací do rodných Cerhonic jako zcela jiný člověk. Objevuje svět knih a ponořuje se do studia literatury i historie. V místním zámečku uspořádal rozsáhlý archív, navázal opětovné přátelství s Mikolášem Alšem. Stále více začal pociťovat touhu vlastní tvorby. Od touhy nebylo daleko k činu. V roce 1871 vyšla v Humoristických listech první Stroupežnického povídka s názvem KANTOROVY TREFUŇKY, k níž ilustrace vytvořil František Kolár. Ladislav Stroupežnický začal psát, jeho hlavním literárním žánrem byly humoresky. Byly postupně vydány čtyři sbírky povídek: HUMORISTICKÉ ČTENÍ (1875), ROZMARNÉ HISTORKY (1879), LIDÉ SMĚŠNÍ A UBOZÍ (1884), PO TRNITÝCH STEZKÁCH (1887).

Mezitím Stroupežnický přesídlil do Prahy, kde pracoval v bance, která však roku 1875 zanikla. Musel se vrátit do Cerhonic, kde připravoval materiál k pozdějšímu ZVÍKOVSKÉMU RARÁŠKOVI. Vydal též svou dramatickou prvotinu s názvem NOVINY A KARTY, která však nezaznamenala velký úspěch.
Stroupežnický se rozhodl vrátit do Prahy, kde se mu roku 1878 podařilo získat práci písaře na pražském magistrátě. Tuto práci s platem za zlatku denně vykonával po čtyři roky. Přitom se samozřejmě hojně věnoval i literární činnosti.

PRVNÍ DRAMATICKÁ TVORBA
V roce 1877 měly divadelní premiéru dvě Stroupežnického hry. Dne 3. června to byla veselohra PAN MĚSÍČEK, OBCHODNÍK o maloměstském chytráčkovi v Národní aréně na Pštrosce. V Prozatimním divadle bylo 20. prosince uvedeno drama s názvem ČERNÉ DUŠE, jež bylo volně inspirováno historií rodu Smiřických. Tato hra byla nejprve Stroupežnickému vrácena k přepracování, což autora značně znechutilo. Další svoji hru s názvem V OCHRANĚ NAPOLEONA I. proto raději ani nenabízel pražským divadlům. Byla později uváděna pouze ochotnickými spolky.

STROUPEŽNICKÝ JAKO BÁSNÍK
Básnická tvorba Stroupežnického není příliš známá a není ani považována za příliš zdařilou. Roku 1876 vyšla ve Světozoru jeho báseň NA STEPI. Jsou zde líčena nesnesitelná muka otroka, jenž se pokusil o útěk. Drama je námětem i další básně s názvem RABIHO PERLA. Tato skladba vypráví o lásce křesťana a židovky, jež je zabita svým nevlastním otcem rabínem. Třetí báseň se týká tématiky obléhání Babylonu a nese název DEN SOUDU. Tato báseň byla později přepracovaná do dramatické podoby pod názvem KRÁL TŘTINA. K uvedení této hry ale nikdy nedošlo. Byla pouze vydána z pozůstalosti v roce 1916 Q. M. Vyskočilem.

DRAMATURGEM NÁRODNÍHO DIVADLA
Roku 1882 se Ladislav Stroupežnický stal prvním dramaturgem Národního divadla. Mezi svými kolegy nebyl oblíben. Byl prý velmi nerudný, tvrdý, nepřipouštějící jakýkoliv odpor, vůči hercům téměř nepřátelský. Mnohé hry jiných dramatiků velmi razantně seškrtával a měnil, není divu, že se proti němu zvedala vlna odporu. Stroupežnický však nikdy neuznal možnou chybu, naopak své okolí stále více přesvědčoval o své pravdě. Roku 1883, ještě před otevřením Národního divadla, byl na scéně Nového českého divadla uveden jeho ZVÍKOVSKÝ RARÁŠEK, která sice vychází z historie, nicméně se jí příliš nedrží a spíše ukazuje historické osoby ve směšných situacích. Další hra s názvem TRIUMF VĚDY byla na jevišti Národního divadla uvedena 19. února 1884 jako první Stroupežnického hra na této scéně. Hra nebyla vůbec diváky a ni kritiky přijata. Stroupežnický dokonce řediteli Šubrtovi nabídl svou rezignaci, ale on ji nepřijal. Hra však musela být stažena. Úspěšnější bylo historické drama VELKÝ SEN, jehož hlavním tématem je sesazení krále Václava z českého trůnu a dosazení Přemysla Otakara II.
Opravdový a vskutku nečekaný úspěch zaznamenala hra PANÍ MINCMISTROVÁ, jež se později stala předlohou Vávrova filmu CECH PANEN KUTNOHORSKÝCH. Objevila se zde postava Mikuláše Dačického z Heslova, u diváků velmi oblíbená.
Stroupežnický se poté pokusil napsat divadelní hru v německém jazyce. Jmenovala se HEDVÁBNÉ ŠÁTKY a autor ji poslal do vídeňské agentury. Tato hra se nedochovala a prý ani úspěchu žádného nezaznamenala.
Další Stroupežnického hra byla ve stylu tehdejších výpravných her. Jmenovala se CHISTOPHORO COLOMBO, kde kromě postavy slavného mořeplavce vystupuje postava dona Quijota a jeho sluhy Sancha Panzy.
Rodnými Cerhonicemi se Stroupežnický inspiroval v jednoaktové hře s názvem V PANSKÉM ČELEDNÍKU, která měla premiéru 22. prosince 1886. Tato hra se odehrává roku 1850 v čeledníku cerhonického zámku. Stroupežnickému bylo vyčítáno, že v této hře chybí milostné scény, což zřejmě souvisí se skutečností, že v té době se Stroupežnický žen stranil a žil zcela v osamění.

Naprosto převratnou záležitostí v tvorbě Stroupežnického však jsou bezesporu NAŠI FURIANTI, jejichž premiéra se uskutečnila 3. května 1887, která je považována za první českou realistickou hru. I přes výtky, které se týkaly určitého provokativního náboje hry, poněkud obhroublého slovníku jejích aktérů a bušení do stolů rozhořčených sedláků, byla a je tato Stroupežnického hra asi nejúspěšnějším dramatickým dílem, které vytvořil.
Historická hra s názvem SIROTČÍ PENÍZE byla uvedena 14. října 1887. Tato hra vypráví o Zuzaně Černínové z Chudenic, kdy hlavní postava si raději nechá vypálit dvůr, než aby vydala vojsku peníze, které si u ní uschovali sirotci. O rok později – 3. listopadu 1888 – je v Národním divadle premiéra hry VÁCLAV HROBČICKÝ Z HROBČIC. Hlavní zápletka zavádí diváka opět do venkovského prostředí „furiantů“. Hlavními postavami jsou sedlák Vrba a šlechtic Václav Hrobčický. Vrbovi hoří dům, ale Hrobčický mu odmítne zapůjčit stříkačku. Osudy obou hrdinů se prováží ve chvíli, kdy Vrbova dcera umírá při porodu, otcem dítěte je syn Hrobčického. Tato hra je skutečným žánrovým dramatem.

V roce 1890 vzniklo drama ZKAŽENÁ KREV, které ale bylo schvalujícím divadelním výborem vráceno. Jednalo se o psychologicky laděnou záležitost, v níž se do dcery zloděje zamiluje řezbář Vojtěch. Dívka má však povahu po svém otci. Před svatbou ukradne šperk a svatba se tím pádem nekoná. Divadelní hra byla zfilmována roku 1913 v němé éře, kdy roli Barušky ztvárnila Katy Kaclová – Vališová.

POSLEDNÍ LÉTA
Ač je to vzhledem k předchozím řádkům velmi překvapující, ale i člověk stranící se ženám, jako byl Ladislav Stroupežnický, se oženil. V roce 1890 pojal za manželku členku Národního divadla Annu Turkovou. Důvodem k sňatku byl smrt rodičů. V roce 1888 zemřel otec, matka byla také nemocná. I ona měla obavy o synův osud po svém odchodu. Zřejmě tento důvod vedl ke sňatku starého mládence, jehož matka zemřela půl roku po svatbě s Annou. Byla to Anna, kdo byl Stroupežnickému po boku roku 1892, kdy onemocněl tyfem. On sám ji však požádal, aby němu nechodila. Důvodem byl jeho nos, který v době nemoci a horečkách musel sundávat. Snad si ani neuvědomoval nebezpečí smrti, která si pro něho přišla přesně 25 let poté, co sám dobrovolně chtěl výstřelem ukončit svůj život. Ladislav Stroupežnický zemřel 11. srpna roku 1892 v Praze.
Až po jeho smrti byla uvedena poslední hra s názvem NA VALDŠTEJNSKÉ ŠACHTĚ, jejíž hlavní postavou je profesor Sterfanides, jenž začne dolovat na Valdštejnské šachtě, zadluží se a zpronevěří peníze své sestry. Stále je jeho krok neúspěšný. Nakonec zešílí a teprve poté je v šachtě objevena ruda. Jeho smutný osud lze přirovnat k osudu samotného autora.

Zpracováno s využitím faktů z této publikace:
Programový průvodce k představení NAŠI FURIANTI, vydalo Národní divadlo, Praha, 2004, ISBN: 80-7258-151-1

Autor: Petra.Barbie

Ladislav Stroupežnický (1850–1892)
– původně úředník, přispíval do mnoha novin a časopisů, později dramaturgem ND. Sám se podílel na přepracování několika klasických světových dramat, autorem próz a divadelních her:

Díla:
Paní Mincmistrová – historická hra
Zvíkovský rarášek, nejznámější je hra Naši furianti – děj na jihočeské vesnici a základním tématem je spor o to, kdo se stane ponocným. Poprvé hra přijata nepříznivě, až při druhém hraní pochopena, hraje se dodnes.

Autor: veverka-zrzka

+1892;

+1892;

Autor/Zdroj: /Sber