Viola Zinková

Na rozdíl od většiny jiných dívek své generace neměla Viola Zinková problém s pochopením u rodičů při volbě profese. Narodila se totiž do rodiny s kulturními zájmy a její otec, pražský nakladatel a knihkupec Karel Zinek (1889-1975), byl velkým fandou divadla, jeho umělecké zájmy ostatně nejlépe dokládá dceřino křestní jméno. Viola Zinková studovala herectví na Pražské konzervatoři, která se po válce transformovala na DAMU, spolu s řadou jiných ale školu opustila po reformě divadelního školství. Jako profesionální herečka měla začínat v Ostravě, ale složité poměry v rodině ji nakonec přivedly do angažmá bližšího k Praze, a sice v Městském divadle v Mladé Boleslavi. Mezitím se také provdala za významného divadelního režiséra a dramaturga Jana Grossmana (1925-1993), který tehdy pracoval v Národním divadle. Do této doby také spadají první kroky Violy Zinkové před filmovou kamerou; debutovala malou rolí Ireny v budovatelském dramatu DRAVCI (1948), nevelkou příležitost v podobě postavy vězenkyně pak dostala ve významném Radokově filmu DALEKÁ CESTA (1949).

V roce 1949 získal Jan Grossman místo dramaturga činohry ve Státním divadle v Brně a Viola Zinková jej sem následovala. Po dobu šestiletého angažmá v Brně (1949-1955) dostala řadu velkých hereckých příležitostí, v nichž prokázala nesporný herecký talent se schopností širokého žánrového rozpětí, blízké jí ale byly především dramatické role s lyrickým nádechem (Romeo a Julie, Anna Karenina, Maryša). Nevyhnula se ale ani účasti v dobově tendenčních dílech, což je případ postavy Gusty Fučíkové ve hře Lidé, bděte. Divadelní odborníci navíc v Grossmanově působení shledali snahu poskytnout jeho manželce větší příležitost než ukládala předloha (služka Hanka v Morálce paní Dulské).

V polovině 50. let se Viola Zinková i s manželem vrátila do Prahy a v letech 1955-1959 hrála v divadle D 34 pod vedením E. F. Buriana, kde vynikla například v Žebrácké opeře nebo v Krysaři. Po delší přestávce také znovu začala točit filmy, objevila se v dětském filmu HONZÍKOVA CESTA (1956), spíše si ji ale můžeme připomenout jako havířku v pohádce DAŘBUJÁN A PANDRHOLA (1959). V roce 1959 opustila stálé angažmá a jeden rok pracovala ve svobodném povolání. Tehdy začala působit především v rozhlase, kde pak bohaté uplatnění nacházela i v dalších letech. V roce 1960 se vrátila na scénu D 34, respektive tehdy již Divadla E. F. Buriana, kde pak setrvala až do roku 1988. Dlouhodobě se na tomto jevišti uplatňovala jako univerzální herecký typ, dokázala ztvárnit složité psychologické charaktery ve světové klasice (Tři sestry, Richard III., Evžen Oněgin), výrazné kreace ale předvedla i v moderně a osvědčila se i v komediálním repertoáru (Dohazovačka, Veselé paničky windsorské).

Filmografie Violy Zinkové se rozrůstala jen pozvolna, navíc nikdy nehrála hlavní roli. Větší příležitost dostala v povídkovém filmu HLÍDAČ DYNAMITU (1963), zatímco v dodnes známějších komediích jako ČINTAMANI A PODVODNÍK (1964) nebo JAK SE ZBAVIT HELENKY (1967) měly její úlohy spíše jen epizodní charakter. Na dlouhou dobu se pak pro film odmlčela, kromě divadla ale byla velmi aktivní v rozhlase a dabingu. Před kameru se vrátila s postavou kamelotky Jany v lyrickém snímku POLOČAS ŠTĚSTÍ (1984). Zatím naposledy se ve filmu objevila jako babička v rámci zkrácené verze seriálu ZDIVOČELÁ ZEMĚ (1997) a v postavě venkovanky v komedii STŮJ NEBO SE NETREFÍM (1998). V televizi kromě několika pohádek v poslední době spolupracovala na cyklu 3+1 S MIROSLAVEM DONUTILEM (2005).

Prací v rozhlase kompenzovala Viola Zinková svou absenci v ostatních médiích; i když je rozhlasové herectví často opomíjenou kategorií, Zinková od 50. let prakticky až dodnes patří k nejvýznamnějším osobnostem za mikrofonem. Četla prózu, pohádky, recitovala básně, ale především vytvořila desítky rolí v rozhlasových adaptacích divadelních a literárních předloh domácího i světového repertoáru (Strakonický dudák, Gazdina roba, Paní Bovaryová, Višňový sad). Četné záznamy z rozhlasu byly také vydány na zvukových nosičích, dříve na gramofonových deskách, dnes i na CD. Také dabingová studia poskytla Viole Zinkové mnoho šancí uplatnit svůj hlas, z těch známějších z poslední doby si můžeme připomenout její namluvení staré Rose v oscarovém Titanicu. Za celoživotní mistrovství v dabingu dostala v roce 2001 Cenu Františka Filipovského. Mezitím také při příležitosti sedmdesátých narozenin obdržela cenu Senior Prix od Herecké asociace (1995).

Autor: argenson