Petr Ginz se narodil v Praze. Na svět přišel 1. února roku 1928. Petrova maminka nebyla židovského původu, ale přistěhovala se do Prahy, k rodině svého manžela. Rodina Ginzových, do které patřila ještě Petrova sestra Eva, vedla spokojený život až do doby, kdy do jejichž života – stejně jako do života tisíců dalších židovských rodin – zasáhla válka a šíření antisemitismu. Mladičký Petr před realitou své současnosti utíkal k milovaným knihám. Četl romány Julese Vernea, které mu doslova učarovaly a v jejichž duchu se pokoušel sám o vlastní literární prvotiny. Avšak i jeho dostihl obávaný příkaz, který zněl – transport do židovského ghetta v Terezíně.
Do Terezína byl Petr Ginz přivezen v roce 1942, tedy ve svých čtrnácti letech. Sestra Eva přišla do terezínského ghetta o dva roky později – r. 1944. Transportu zůstal díky sňatku s křesťankou ušetřen otec sourozenců Ginzových. Petr byl v Terezíně zařazen mezi stovky dalších dětí, které zde musely být odloučeny od rodičů a byly drženy v samostatných blocích. Byl přísný zákaz jejich vzdělávání, děti se však v rámci skromných možností a tvrdých podmínek učily tajně a vzájemně si tak dodávaly sílu, jak přečkat tvrdou realitu, do níž byly uvrženy.
V Terezíně byl Petr Ginz umístěn do pokoje č. 1, který dnes slouží jako hlavní expozice místního muzea. Dle vzpomínek, které poskytl Stanislavu Motlovi Jiří Kurt Kotouč, muž, který přežil holocaust a současně spolubydlící Petra Ginze, zde žilo naráz kolem 45 chlapců. A právě zde se zrodila myšlenka v hlavě talentovaného hocha, jak přečkat nemilosrdné podmínky – vydávat vlastní časopis, který se jmenoval „Vedem“. Jeho první číslo vyšlo 18. prosince 1942 a vycházel pak každý týden až do osudného září v roce 1944…
Zachovalo se skoro 800 stran unikátního časopisu židovských dětí, které si pod vedením Petra Ginze v Terezíně samy vydávaly. Pracně získávaný papír, kterým často byla druhá strana dopisů od blízkých, různé lepenky či vyhozené zbytky obalových materiálů, chlapci dokázali maximálně využít – psali povídky, básně, kreslili ilustrace, jejichž drtivá většina vznikla právě rukou Petra Ginze. Texty jsou psány ručně i na stroji, ten údajně chlapcům půjčovali pracovníci komandatury, kteří snad oproti jiným příslušníkům gestapa měli špetku lidského soucitu s uvězněnými dětmi. Obsahově se jedná o naprosto unikátní dílo, které je neuvěřitelnou ukázkou toho, jak dětská duše pod vlivem trýznivých okolností rychle dozrává do nedozírné hloubky. Z řádek jednotlivých fejetonů a esejí je cítit touha po svobodě, po setkání s milovanými blízkými, od nichž byli chlapci odloučeni, ale nechybí také naděje v lepší zítřek a v konec stávající situace.
Petr Ginz byl nepochybně chlapec obrovského talentu. I přes svůj mladičký věk byl schopen neuvěřitelně dospělých úvah, zajímal se o filozofii i astronomii, ovlivněn četbou díla Julese Vernea věřil v technický pokrok, cestu na Měsíc a sám tyto své vize dokázal vtisknout do svých řádků i kreseb. O mimořádně talentovaných lidech se říká, že by neměli nikdy umírat, ale nelítostný osud rozhoduje jinak…
V roce 1944 začalo docházet k transportům židovských dětí z Terezína. Cílem transportu nebylo jiné hrozivější místo nežli vyhlazovací tábor Osvětim. V transportu se ocitl také Petr Ginz spolu se svými nejbližšími přáteli, mezi které patřil již zmíněný Jiří Kurt Kotouč a také Zdeněk Ornest. Ano, jedná se o skutečně pozdějšího českého herce (nar. 1929), který tragicky zahynul v listopadu r. 1990 a jehož rodné jméno bylo Zdeněk Ohrenstein. Tito tři přátelé, teprve dospívající chlapci, se ocitli spolu s mnoha dalšími před nechvalně proslulým „andělem smrti“ Josefem Mengelem, který po příjezdu transportu 28. září 1944 provedl krutou selekci. Petr Ginz byl přičleněn k té skupině, jež měla skončit v plynové komoře. Do této skupiny smrti byl přiřazen i Zdeněk Ornest, kterému se však v nastálém zmatku podařilo přeběhnout do skupiny druhé, kde byl Jiří Kurt Kotouč. Oba přátelé osvětimské peklo přežili, ale třetí z nich – nadaný mladík Petr Ginz – našel smrt v plynové komoře. Bylo mu pouhých 16 let!
Eva Ginzová byla v době transportu svého bratra již také v Terezíně, kde setrvala do konce války. Nikdy se nesmířila s krutou smrtí svého bratra a se zbytečně zmařenými životy Židů, kteří se stali oběťmi holocaustu. Chava Pressburger, jak se dnes jmenuje Eva Ginzová, je uznávanou izraelskou výtvarnicí, jež představila světu již několikrát bratrův deník, jeho literární prvotiny a dokonce i román spolu s dochovanými kresbami. Jedním z Petrových obrázků je také kresba znázorňující měsíční krajinu a v dálce je patrná Země. Tento obrázek si vzal na svou expedici do vesmíru jeden ze členů posádky raketoplánu Columbia Ilan Ramon (1954 – 2003), první izraelský astronaut, jehož matka přežila Osvětim.
Cesty řízení osudu bývají spletité a přinášejí mnohdy další tragédie. Známý příběh raketoplánu Columbia se uzavírá 1. února 2003, v den, kdy se raketoplán připravuje na přistávací manévr a vrací se zpět do atmosféry. Ve výšce 63 kilometrů dochází technickému problému a stroj se začíná rozpadat. Umírá všech 7 členů posádky včetně Ilana Ramona, jenž měl u sebe kopii obrázku Petra Ginze. Symbolika tragických okolností je o to bolestnější, že k havárii Columbie došlo přesně v den, kdy by se autor obrázku „Měsíční krajina“, nadaný židovský chlapec z Čech jménem Petr Ginz, dožil sedmdesáti pěti let…
Dne 16. března 2011 byl v Lincolnově centru v New Yorku promítán pro dvě stě pozvaných hostů animovaný film THE LAST FLIGHT OF PETR GINZ (Poslední let Petra Ginze). Této události se zúčastnila také neteř Petra Ginze Tamar Zemah-Marom, která žije v Izraeli.
Autor: Hortensie .
