František Kovářík

Významný český herec František Kovářík pocházel z Plzně a narodil se do početné rodiny kameníka. Toto řemeslo chtěl původně převzít po otci, ale zápal plic nasměroval jeho životní plány k jinému řemeslu a vyučil se zámečníkem. V sedmnácti letech odešel hledat štěstí do USA, kde vykonával různé pomocné práce, zároveň ale začal hrát divadlo. Připojil se k českým společnostem, které hrály pro krajany a když do Spojených států zavítala slavná herečka Marie Zieglerová, byl jejím jevištním partnerem. V roce 1908 se vrátil do Čech a v následujících pěti letech vystřídal angažmá u několika kočovných divadelních společností, krátce před první světovou válkou získal první stálé angažmá ve Švandově divadle v Praze (1913-1915). Tehdy se také poprvé objevil ve filmu, kdy debutoval nevelkou postavou holiče v komedii PAN PROFESOR, NEPŘÍTEL ŽEN (1913); tento snímek se ale nedochoval.

Období první světové války strávil v rodné Plzni, kde pracoval ve Škodových závodech, od roku 1915 ale také pohostinsky hrál v plzeňském Městském divadle. Dva roky po válce cestoval po nově vzniklé Československé republice s vlastním loutkovým divadlem, v roce 1920 pak přijal angažmá, v němž setrval až do vysokého věku, a sice ve Vinohradském divadle v Praze. Realistické herectví s příklonem k laskavému humoru podtrhovalo jeho vizáž prostého venkovana a tyto atributy jej předurčovaly k postavám prostých lidí s často ušlápnutým charakterem, hrál ale také lakotné sedláky a šibalsky mazané podvodníky. Tento typ úloh dal vyniknout jeho herectví především v české klasice a mezi jeho stěžejní jevištní výstupy patřila představení Naši furianti nebo Lucerna.

Krátce po příchodu na Vinohrady se František Kovářík začal znovu – i když zatím sporadicky – vracet před filmovou kameru. V průběhu dvacátých letech hrál v sedmi němých filmech, nejvýznamnější z nich byl pohádkový příběh ZLATÝ KLÍČEK (1922) v režii Jaroslava Kvapila na motivy předlohy Karla Čapka nebo drama ROMÁN HLOUPÉHO HONZY (1926). S nástupem zvukového filmu čekaly na Kováříka další herecké příležitosti, podobné těm, jaké ztvárňoval na divadle. Mezi jeho stěžejní výstupy před kamerou tak patřila dramata z venkovského prostředí jako HORDUBALOVÉ (1937) nebo POHÁDKA MÁJE (1940), schopnost i na malém prostoru vytvořit zajímavou kreaci prokázal s postavou ušlápnutého Fialy v komedii NAŠI FURIANTI (1937). Výjimečně odlišnou postavu bohatého a mamonářského sedláka sehrál ve filmovém přepisu slavné divadelní hry MARYŠA (1935).

Po druhé světové válce Kovářík nakrátko opustil Vinohradské divadlo a podílel se na vzniku scény Činohra 5. května, zároveň působil v zájezdové skupině Jindřicha Plachty (Divadlo pod Plachtou). V letech 1947-1949 byl pak uměleckým ředitelem Pražského divadla pro mládež, které v té době fungovalo pod hlavičkou Vinohradského divadla. Do Divadla na Vinohradech (respektive tehdy Ústředního divadla čs. armády) se nakonec v roce 1949 a setrval zde posledních deset let své jevištní dráhy až do odchodu na penzi (1959).

Pokračoval i v práci pro film, nadále vytvářel postavy venkovských staříků, zřídka i jiné typy postav, například učitelů nebo starých dělníků. Ještě v padesátých letech točil i několikrát ročně, až později se jeho filmografie začala početně snižovat. Můžeme jej zaznamenat v legendární pohádce PYŠNÁ PRINCEZNA (1952) nebo v dodnes populární veselohře HUDBA Z MARSU (1955), hrál ale i v řadě dnes již zapomenutých filmů. V pozdějších letech navázal také spolupráci s televizí a účinkoval například v pohádkách nebo seriálech (KAMARÁDI, 1969; PAN TAU, 1970; BYL JEDNOU JEDEN DŮM, 1975). Mimořádná vitalita umožnila Františku Kováříkovi objevovat se před kamerou až do velmi vysokého věku, jeho ve filmech sedmdesátých let pak v sobě nesou pečeť úsměvné stařecké senility a bezelstnosti. Jako dědečka jej můžeme vídat v pohádce HONZA MÁLEM KRÁLEM (1976) nebo v nadčasové komedii NA SAMOTĚ U LESA (1976). V devadesáti letech se pak František Kovářík nesmazatelně zapsal do historie československého filmu, protože z jeho úst zaznívala slavná věta ve stejnojmenném filmu MAREČKU, PODEJTE MI PERO! (1976).

František Kovářík zemřel 1. října 1984 v den svých 98. narozenin a pouhé dva roky po své poslední filmové roli (FAUNOVO VELMI POZDNÍ ODPOLEDNE, 1982). Kromě práce pro divadlo, film a televizi je na místě připomenout i jeho vystoupení před rozhlasovým mikrofonem, namluvil například desetidílný cyklus vlastních vzpomínek. Napsal také memoárovou knihu Kudy všudy za divadlem (1982). Vedle dvou státních vyznamenání získaných od komunistického režimu byl František Kovářík jmenován také Zasloužilým a Národním umělcem.

Autor: argenson