Michel Serrault

navštěvoval od šestnácti let herecké kurzy v pařížském Centre Dramatique de la rue Blanche, aby se připravil na Konzervatoř, kam se však nedostal. Profesionální kariéru zahájil v roce 1946, kdy podepsal smlouvu na turné po Německu s divadelní společností Jeana-Marii Serreaua. V roce 1953 se spojil s hercem, dramatikem a režisérem Jeanem Poiretem, s nímž pak po mnoho let inscenoval vlastní komické scénky a skeče na pódiích pařížských kabaretů (Tabu, Tomate, Gilles, Bobino a Olympia). Vrcholem jejich spolupráce byla komedie Klec bláznů, již hráli v pařížském Théâtre du Palais Royal (1973-78), než byla převedena do filmové podoby. Od poloviny 50. let se uplatňoval také před kamerou, dlouho se však musel spokojovat pouze s vedlejšími party úředníků a policejních komisařů v desítkách komedií nevalné úrovně, kde měl často za partnera svého přítele Poireta. Teprve počátkem 70. let se mu naskytly větší příležitosti k rozvinutí komického talentu. Mezinárodní popularitu a Césara mu přinesla úloha stárnoucího potrhlého homosexuála Albina ve zmíněné Kleci bláznů, jež se dočkala dvou nepříliš zdařilých pokračování. Ačkoliv jeho doménou byl komediální žánr, několikrát překvapil i jako charakterní herec. Získal Césary za postavu sebevědomého notáře Jérôma Martinauda, usvědčeného z vražd a znásilnění dvou děvčátek, v Millerově psychothrilleru Svědek a za roli penzionovaného soudce Pierra Arnauda, o jehož platonickém vzplanutí k temperamentní vdané ženě vypráví Sautetův komorní snímek Nelly a pan Arnaud. Herectví se věnuje i jeho dcera Nathalie Serraultová.
-fik-, Filmový přehled 2007/9