Vladislav Vančura

Vladislav Vančura se narodil 26.6.1891 v Háji u Opavy. Jeho otec se živil jako hospodářský správce. Rodina dodržovala tradice starého protestantského rodu. Své dětství prožil v Davli u Prahy a v Praze. Vzdělával se na gymnáziu v Praze a Benešově. Dva roky navštěvoval uměleckoprůmyslovou školu. Po několikaleté přestávce odmaturoval na gymnáziu v Praze v Křemencově ulici. Chtěl se stát malířem, ale nakonec vystudoval medicínu na Karlově univerzitě.

V letech 1919-1920 žil na východním Slovensku v Turzovských Kůpelích u Gelnice a V Havlíčkově Brodě, kde působil jako medik na praxi. Poté se stal praktickým lékařem na Zbraslavi, ale po několika letech medicínu opustil a věnoval se literatuře. Působil také ve třicátých letech ve filmu a podnikal cesty do zahraničí, např. do Paříže. 1.června byl Vladislav Vančura zastřelen. O pět let později byl po smrti jmenován národním umělcem.

Devětsil bylo uskupení českých avantgardních umělců, které bylo založeno roku 1920 v Praze a o tři roky později v Brně. Jeho hlavními představiteli byli Vladislav Vančura a Karel Teige. Tito dva a další studenti sdružující se kolem nich začali propagovat novou tendenci v umění. Do Devětsilu patřili různí literáti, jako byl Jaroslav Seifert, František Halas, Vítezslav Nezval, Karel Konrád, Vladislav Vančura, Jiří Weil a další. Ale nejenom literáti se hlásili k tomuto programu, působili zde i vzdělaní teoretici, kritici, hudebníci, divadelníci a výtvarníci. Vladislav Vančura byl představitelem umělecké avantgardy a stál u zrodu sdružení Devětsil , jenž byl založen roku 1920. Vančura byl jeho členem a stal se zároveň jeho prvním předsedou. Aktivně se účastnil od roku 1921 akcí, na nichž podporoval dělnickou třídu. Tato pokroková inteligence ostře vystupovala proti fašismu a sociálním rozporům.

Po roce 1929 byl z KSČ vyloučen, ale dále se podílel ve třicátých letech na různých akcí Levé fronty. Nesmíme zapomenout, že byl také předsedou České filmové společnosti, okolo níž se seskupovali filmoví tvůrci a teoretici. Během okupace byl vedoucím sekce spisovatelů Výboru inteligence, který byl ilegální. To vše podnikal až do roku 1942, kdy byl bohužel popraven.

Autor: veverka-zrzka

Spisovatel, scénárista a režisér Vladislav Vančura se narodil 8. června 1891 v Háji u Opavy. Jeho rodina postupně přesídlila ze Slezska do Čech. Gymnázium navštěvoval Vladislav Vančura v Benešově u Prahy. Později na vysoké škole započal se studiem práv, ale v době těžké matčiny nemoci nakonec přestoupil na medicínu, jíž dostudoval.

V roce 1921 zahájil se svou ženou Ludmilou lékařskou praxi na Zbraslavi. Později se však věnoval výhradně literární a filmové tvorbě. Byl prvním předsedou Devětsilu a taktéž členem KSČ, odkud však v roce 1929 odešel. Ve třicátých letech pracoval v nakladatelství Družstevní práce. Od počátku okupace se účastnil ilegálního boje. Za heydrichiády byl zatčen, protože odmítal vypovídat při výsleších. Posléze byl 1. června 1942 popraven.

LITERÁRNÍ TVORBA
Ve své literární tvorbě nechtěl Vančura kopírovat skutečnost, ale především se svým uměním snažil zasahovat ve smyslu změny společenských vztahů. Z historie i z přítomnosti si vybíral takové hrdiny, kteří se nevzdávají, neuhýbají, nenechají se nést proudem, neobcházejí překážky, ale překonávají je, nechtějí být měšťácky prostřední, jsou zdraví a opravdoví, kolektivisticky družní, nekomplikovanou láskou vášnivě milují život a bojují proti zlu. Vančura psal romány, povídky, divadelní hry, které jsou charakteristické svými slohovými postupy, jejich náměty často pocházejí z lidového vypravování – z pověstí, pohádek, legend a anekdot. Vančurův slovník je netypický svým obsahem mnoha archaismů, knižních, slangových a argotických výrazů i lidových obratů.

LITERÁRNÍ DÍLA
Do literatury vstoupil Vančura povídkovými soubory AMAZONSKÝ PROUD (1923) a DLOUHÝ, ŠIROKÝ, BYSTROZRAKÝ (1924) – hlásí se jimi k avantgardní tvorbě Devětsilu. Už v těchto knihách se objevují typičtí Vančurovi hrdinové, jednak lidé, kteří si užívají přítomnosti a krás tohoto světa, jednak nespokojenci a rebelanti.

PEKAŘ JAN MARHOUL (1924) – první Vančurův román, baladický příběh drobného živnostníka, který žije jen svou poctivou prací, rozdává všem, kteří to potřebují. Nikoho nevykořisťuje, ale sám je vykořisťován a skončí tragicky. Jeho dobrota ho vede k vlastní zkáze. Okolí mu bylo nakloněno do té doby, dokud je obdarovával. Jakmile zchudl, z přátel se stali nepřátelé. Sám se zraní při opravě mlýna a postupně nemá žádné obživy. Poté, co mu jeden sedlák zapůjčí pšenici, Marhoul upeče chléb a prodává ho dělníkům ze stavby silnice, kteří znají jeho situaci a ví, že dokud mohl, dával druhým. Ocení jeho práci a chléb zaplatí. Jan Marhoul později přijme pod ochranu nemocného práška Durdila a když zemře, vystrojí mu pohřeb za své poslední peníze. Nakonec se musí sám nechat zaměstnat u jiného pekaře, aby vydělal na synovy studie. Ten si však otcovy obětavosti neváží a peníze lehce rozhazuje. Jan Marhoul nakonec onemocní a umírá jako osamocený člověk bez veškeré úcty, který je všem ostatním na obtíž.

POLE ORNÁ A VÁLEČNÁ (1925) – v tomto románu autor odsuzuje válečné vraždění. Vypravovaný děj je tvořen pásmem románových obrazů, scén z fronty i zázemí, v nichž proti sobě stojí členové zdegenerované rodiny majitele velkostatku a zemědělští nádeníci, deputátníci, lidé vyvržení společností na její okraj. Osudy hlavního hrdiny – blázna Řeky – jsou tragicky groteskní. Závěrečné slavnostní pohřbívání neznámého hrdiny m symbolický význam. „Jděte k ďasu se slzami, k ďasu s válkou, počínají se časy dělníků,“ komentuje vypravěč. ROZMARNÉ LÉTO (1926) – humoristicky laděná novela, později zfilmovaná s R. Hrušínským. Zachycuje letní idylu městečka Krokovy Vary, reprezentovaného plavčíkem Důrou, kanovníkem Rochem a majorem Hugem. Tento klid naruší příjezd komediantů. Vančura zde netradičním slohem hovoří o malichernostech a banalitách, humorně paroduje zpohodlnělé maloměšťáctví.

MARKÉTA LAZAROVÁ (1931) – námětem tohoto románu je historická látka, avšak není klasickým historickým románem. Na rozdíl od Jiráska nezpodobňuje Vančura určitou historickou epochu týkající se národních dějin, v popředí nestojí panovníci a rytíři, ale lidé z okraje společnosti. Jedná se o určitou epizodu přenesenou do středověku, doba zde zaujímá pouze okrajové místo. Středem děje nejsou historické události, ale události osobní. Autor v minulosti hledá to, co nenachází v přítomnosti. Chce nastavit zrcadlo mělkosti a šedivé jednotvárnosti. V popředí jsou dva loupežnické rody – Kozlíka z Roháčku a Lazara z Obořiště, mezi nimiž dojde k roztržce a boji v době, kdy královští vojáci pořádají na loupežníky štvanici. Spletitý děj líčí mezilidské vztahy, v jejichž popředí je Lazarova dcera Markéta, jež v době nejtěžší v sobě nachází dostatek sil a lásky, aby po několika tragických událostech a ztrátách nejbližších zachovala oba rody a nastolila mezi nimi smír. Neváhá tedy v tomto zájmu podstupovat i ty nejtěžší zkoušky. Markéta je zosobněním lidské síly a ryzosti charakteru.

KONEC STARÝCH ČASŮ (1934) – v tomto románu je vylíčen kladný hrdina. Vystupuje zde emigrantský kníže Megalrogov, který představuje jakéhosi moderního barona Prášila a dona Quijota zároveň v konfliktu s českým maloměšťáckým prostředím.

TŘI ŘEKY (1936) – hlavní hrdina románu Jan Kostka představuje proces zrání celé jedné generace. V dětství neduživý, slabý, zakřiknutý, poznamenaný ztrátou matky a neláskou otce, bolestnými zážitky z dospívání, prochází tvrdou školou vojáka první světové války. Vzbouří se proti válečnému vraždění a je svědkem převratných historických událostí Velké říjnové revoluce v Rusku. Jeho cesta za poznáním, hledáním smyslu života, se uzavírá návratem domů. Konec románu vyznívá jako počátek nové cesty, východisko k dalším činům. Vzbouří se proti válečnému vraždění a je svědkem převratných historických událostí Velké říjnové revoluce v Rusku. Jeho cesta za poznáním, hledáním smyslu života, se uzavírá návratem domů. Konec románu vyznívá jako počátek nové cesty, východisko k dalším činům.

FILMOVÁ TVORBA
PŘED MATURITOU
V roce 1931 Vančura přišel do filmových ateliérů A-B Barrandov. Ve spolupráci s režisérem Svatoplukem Inemannem roku 1931 natočil drama ze studentského prostředí s názvem PŘED MATURITOU. Výraznou měrou se podílel též na scénáři, ačkoliv i ten vznikal ve spolupráci, a sice s Josefem Neubergerem, jenž pracoval u filmu již od počátku 20. let. Vančura však velmi precizně prosazoval při natáčení symboliku různých výrazových prostředků s velkým smyslem pro detaily. Filmové drama dvou mladých studentů a jejich zatrpklého profesora matematiky, jenž ve snaze zabránit sebevraždě jednoho z nich, se sám nakonec zraní, avšak začne svět vidět i jiné, citlivější stránky, bylo po svém uvedení do kin velkým úspěchem.

NA SLUNEČNÍ STRANĚ (1933)
V dalším filmovém dramatu vykreslil Vančura problematiku dětí, které se staly obětí sociálního postavení svých rodičů: „Obchodního podnikatele Rezka, otce malé Babuly, zbavila touha po snadném zbohatnutí a přepychu všech morálních zábran. Jeho senzitivní žena se marně snažila udržet si manželovu lásku a zanedbávala výchovu dcerky, jejímž největším kamarádem se stal synek jejich posluhovačky Honza Kolben. Nepoctivými obchody byla Rezkova rodina finančně zruinována, tím přišla o práci i Honzova matka. Honza začal chodit po večerních ulicích s harmonikou a žebral. Rodiči neuhlídaná Babula se k němu připojila. Na zásah policie byl Honza poslán do dětského domova a Babula zpět k rodičům. Rezek chtěl dcerku zavraždit, aby se zmocnil její životní pojistky. Zoufalá Rezková se pokusila s Babulou o sebevraždu. Nakonec byla Babula rodičům odňata a poslána za Honzou do dětského domova, na jehož sluneční straně oblíbený vychovatel se snažil dětem nahradit teplo ztraceného domova Vančurova samostatná režisérská práce zcela u kritiky i u diváků propadla. V pražských premiérových kinech Lucerna a Kotva se udržel pouze týden.

MARIJKA NEVĚRNICE
Ve Vančurově režii vznikl film podle scénáře Ivana Olbrachta a Karla Nového, s hudbou Bohuslava Martinů, vykreslující život dřevařských dělníků na Podkarpatské Rusi. Částečně autentický příběh je dramatem Marijky, jejího muže Petra a jeho kamaráda Danila. Marijka podlehne milostnému naléhání Danila a je svému muži nevěrná. Když se to Petro dozví, při společném plavení dříví pustí veslo. Ve vlnách Danilo zahyne, Petro, ač zraněný, přežije. Vrací se domů. Mezi manželi dochází ke smíru, neboť Marijčina nevěra byla vykoupena Danilovou smrtí.

Na ústředním příběhu milostného trojúhelníku je téměř dokumentaristickou formou vykreslen život vesničanů na Podkarpatské Rusi, tvrdé podmínky žití tamějšího obyvatelstva, taktéž otázka židovství i sociálního rozvrstvení. Natáčelo se koncem léta a na podzim roku 1933 v okolí Koločavy, dějiště Olbrachtova románu Nikola Šuhaj loupežník. Nejen role vedlejší, ale i role hlavní byly obsazeny neherci z řad obyvatelstva Koločavy.

LÁSKA A LIDÉ
Na tomto filmu se již Vladislav Vančura směl podílet jen jako spolurežisér. V roce 1937 vzniklo drama z prostředí automobilových závodníků, na jehož scénáři se výraznou měrou podílel Vančura, zatímco režie zůstala čelní doménou jeho kolegy Václava Kubáska. Proto také v titulcích u scénáře je Vančura uveden před Kubáskem, zatímco u režie obsadil první místo Kubásek.
Hlavním námětem filmu Láska a lidé je opět klasický milostný trojúhelník. Konstruktér Kovařík a závodník Horn milují jednu ženu – Andulu. Za manžela zvolí Kovaříka, ale stále více miluje Horna. Po těžké autonehodě zůstává Kovařík invalidní. Zjistí, že láska jeho ženy patří kolegovi, a proto si sám bere život, aby cesta obou milenců byla volná. Vzhledem k omezeným prostředkům v rozpočtu filmu, nebylo povoleno Vančurovi a dalším tvůrcům žádné experimentování, tudíž byl natočen klasickou vyprávěcí formou, jen občas s využitím symboliky filmové kamery a světelných efektů, jakým byl např. stín okenní žaluzie přes tvář Kovaříka těsně před jeho smrtí.

NAŠI FURIANTI
Na filmovém přepisu divadelní hry Ladislava Stroupežnického se rovněž podílel Vančura s Václavem Kubáskem. Využili větších možností, které na rozdíl od divadelního jeviště skýtá film, a prostředí. Původní Stroupežnického hra se odehrávala pouze ve třech kulisách – na náměstí v Honicích (spisovatelovy Cerhonice), v hospodě a ve světnici na statku. Filmoví tvůrci zachytili život celé jihočeské vesnice, umožnili divákovi nahlédnout do obydlí jednotlivých aktérů příběhu a ukázat i okolní přírodu. Také přidali několik postav, ale vše s citem a s ohledem na literární předlohu. Do ústřední milenecké dvojice Václava a Verunky byl obsazen herec epizodních rolí Zdeněk Hora a Zlata Hajdúková, slovenská herečka. V rolích vesnických figurek zaujal např. Václav Trégl jako sedlák Šumbal, František Kovařík jako krejčík Fiala či Jindřich Plachta v roli vysloužilce Bláhy.

POSELSTVÍ FILMU PRO ČESKÝ NÁROD
Film Naši furianti přišel do kin začátkem března roku 1938, několik dní před obsazením Rakouska nacisty. Jednalo se o první krok k obklíčení a zničení Československé republiky. Film měl tedy na počátku blížící se národní tragédie zcela neobyčejný společenský dopad. Filmem Naši furianti Vančurova režijní činnost definitivně skončila, jeho další plány překazily mnichovské události a nacistická okupace. Nadále pracoval alespoň v Československé filmové společnosti, jíž pomáhal založit. Její členové bojovali za poctivý a čistý umělecký projev českém filmu. Za okupace byla činnost všech podobných organizací zakázána. Vančura se přihlásil k ilegální práci a na podzim roku 1941 se stal předsedou Národně revolučního výboru inteligence. Za své protinacistické smýšlení nakonec položil ve vypjaté době heydrichiády i svůj život...Jeho literární a filmový odkaz pro český národ však žije dál.


Zpracováno na základě těchto publikací:

BARTOŠEK, Luboš: Náš film – Kapitoly z dějin (1896 – 1945), Mladá fronta, Praha, r. 1985, 1. vydání

GALÍK, Josef: Panorama české literatury, Rubico, Olomouc, r. 1994, 1. vydání

BALAJKA, Bohuš: Přehledné dějiny literatury II., Státní pedagogické nakladatelství, Praha, r. 1994, 1. vydání

Vlastní studijní poznámky a čtenářský deník.

Autor: Petra.Barbie