Alberto Sordi se narodil 15. června 1919 v Římě. Svou kariéru začíná v dětském divadle. Ve čtrnácti letech, to již v Miláně, kam se celá rodina odstěhovala, začíná hrát v muzikálech ve skupině Ernette Zacconiho. V roce 1934 začíná s dabingem a postupně se stává výhradním dabérem Olivera Hardyho. V této době krátce studuje na milánské Akademii dramatického umění. Již od mládí se objevuje na jevištích různých kabaretů a operetních divadel. V třicátých letech začíná i jeho rozhlasová kariéra, kde jako moderátor či účinkující pracuje po celý svůj život. První filmová role mu je nabídnuta v roce 1937, a to v pohádce La principessa Tarakova (Princezna Tarakanová, r.Mario Soldati, Fyoddor Otsep, 1937). Od tohoto roku jde z role do role, ročně natáčí až třináct filmů a ztvárňuje více než sto hlavních postav. V celé historii italské kinematografie se postupně stává jedním z nejobsazovanějších herců. Jeho komické herectví mělo mnoho obdivovatelů, ale i odpůrců a kritiků. Během své herecké kariéry spolupracuje s mnoha světovými režiséry, ne vždy s úspěchem. V roce 1952 hraje ve filmu Lo Sceicco bianco (Bílý šejk, r. Federico Fellini, 1952). I když má za sebou řadu úspěšných i neúspěšných filmů, neúspěch tohoto filmu a zdrcující kritiky přimějí Sordiho zanechat filmové kariéry a nadále se věnovat jen divadlu. Toto rozhodnutí mu dlouho nevydrží a již v následujícím roce hraje v dalším Felliniho filmu I Vitelloni (Darmošlapové, r. Federico Fellini, 1953). Zásluhou komedií, nejrůznějších kvalit, je v padesátých letech Alberto Sordi na vrcholu popularity. V této době začíná hrát i mírně vážnější a tragikomické postavy, vojín Oreste Jacovacci ve filmu La Grande guerra (Velká válka, r. Mario Monicelli, 1959), důstojník Alberto Innocenzi ve filmu Tutti a casa (Všichni domů, r.Luigi Comencini, 1960). K jeho úspěšnějším komediím se řadí Bello, onesto, emigrato Australia sposerebbe compaesana illibata (Hezký charakterní Ital v Austrálii hledá krajanku za účelem sňatku, r. Luigi Zampa, 1971) v hlavní roli nesmělého Amadea. Od šedesátých let se věnuje i režii, k jeho nejvýznamnějším režisérským počinům patří filmy Finche ce guerra ce speranza (Dokud je válka, je ještě naděje, r. Alberto Sordi, 1974), Io so che tu sai che io so (Vím, že víš, že vím, r. Alberto Sordi, 1982) ve kterých si zahrál i hlavní role. Od upraveného Molieréva textu hry Zdravý nemocný, si Sordi sliboval životní roli, z filmu Il Malato immaginario (Zdravý nemocný, r. Tonino Cervi, 1979) avšak kritika byla opět nemilosrdná. Toho tentokrát neodrazuje a ve filmování pokračuje až do roku 1998, kdy svou hereckou i režisérskou dráhu završuje rolí Armanda Andreoliho ve filmu Incontri Proibiti (r. Albeto Sordi, 1998). V průběhu života dosáhl na několik významných ocenění, šestkrát obdržel cenu Donatellova Davida, za již zmíněné role ve filmech La Grande guerra (Velká válka, r. Mario Monicelli, 1959), Tutti a casa (Všichni domů, r.Luigi Comencini, 1960), Bello, onesto, emigrato Australia sposerebbe compaesana illibata (Hezký charakterní Ital v Austrálii hledá krajanku za účelem sňatku, r. Luigi Zampa, 1971), ještě za role úředníka Antonio Bodalementiho v tragikomedii Mafioso (Ve službách mafie, r. Alberto. Lattuada, 1962) karetního hráče Peppina ve filmu Lo Scopone scientifico (Vysoká karetní hra, r. Luigi Comencini, 1972) a úředníka Giovanniho Vivaldiho v kritickém snímku Un Borghese piccolo piccolo (Měšťáček, Mario Monicelli, 1977), v roce 1972 obdržel na MFF v Berlíně Stříbrného medvěda za ztvárnění role obchodníka Giuseppa Di Noie ve filmu Detenuto in attesa di guidizio (Zatčen na hranicích, r. Nanni Loy, 1971). Za celoživotní dílo získal Zvláštní cenu poroty na MFF v Moskvě (1983), Donatellova Davida za celoživotní dílo (1990) a za totéž i Zlatého lva na MFF v Benátkách (1995). Alberto Sordi zemřel v Římě dne 25. února 2003.
Autor: Hugin .
