Evžen Sokolovský

Evžen Sokolovský pocházel z Příbrami, po druhé světové válce vystudoval Státní dramatickou konzervatoř v Brně (1947), téhož roku vstoupil do Komunistické strany. V letech 1947-1951 působil v Horáckém divadle, poté v pražském Divadle S. K. Neumanna (1951-1954), v letech 1954-1957 byl pak šéfem činohry Městského divadla v Kladně. Koncem padesátých let se vrátil do Brna, kde byl hlavním režisérem Státního divadla (1958-1967). Zvláště jeho brněnská éra znamenala progresívní rozvoj divadla, podílel se na uvádění her B. Brechta, současně od r. 1961 vedl scénu Večerní Brno. V letech 1967-1969 byl režisérem činohry Národního divadla v Praze, v letech 1969-1970 pak uměleckým ředitelem Divadla E. F. Buriana. Zatímco jeho brněnské režie patřily k výrazným počinům českého divadla 60. let, jeho pozdější divadelní působení nepřesáhlo dobový průměr. Později byl také pedagogem na JAMU v Brně a na DAMU v Praze a přes své politicky angažované působení přivedl k divadlu (zvláště brněnských scén) řadu výrazných osobností.

V roce 1970 nastoupil Sokolovský jako režisér do Československé televize a od té doby se datuje jeho dlouholetá tendenční televizní tvorba v čele s politicky angažovanými seriály a zkresleným pohledem na současnost i minulost. Z nejznámějších seriálů ze současnosti jmenujme Nejmladší z rodu Hamrů (1975), Muž na radnici (1976), Inženýrská odysea (1979) nebo Okres na severu (1981), pokřiveným obrazem na dějiny byl pak seriál Gottwald (1986), poslední Sokolovského režijní prací byl seriál z vojenského prostředí Chlapci a chlapi (1988). Přestože se jednalo vesměs o politické zakázky a signifikantní propagandu, hvězdné herecké obsazení většině těchto seriálů přineslo diskutabilní dobovou popularitu. Sokolovský natáčel také televizní inscenace, z nichž jedinou slibnější uměleckou výpovědí byl film Nikola Šuhaj loupežník (1977), jehož kvality však zanikly ve srovnání s pozdějším filmem Balada pro banditu. Ostatní Sokolovského inscenace lživým způsobem reflektovaly historické události po druhé světové válce, případně roku 1968 (Nositelé zeměkoule, 1980; Parcela 60, katastr Lukavice, 1983; Poslední kapitulace, 1988). V rámci objektivity je také nutno přiznat, že Sokolovský často spolupracoval s dodnes vysoce ceněným scénáristou Jaroslavem Dietlem.

Evženu Sokolovskému jeho angažovaná práce pro socialistickou Československou televizi přinesla samozřejmě řadu ocenění, jejichž vrcholem byl titul zasloužilého umělce (1983). Sokolovský byl dvakrát ženatý, jeho druhou manželkou byla herečka Miriam Hynková (*1933), která také hrála v řadě manželových prací. Ze čtyř dětí je syn Eugen Sokolovský ml. (*1950) televizním režisérem.

Autor: argenson