Raoul Schránil

Filmový milovník Raoul Schránil přišel na svět 24. března roku 1910 v Mostě.

Raoulův otec JUDr. Rudolf Schránil byl synem správce Šlikova statku. Vystudoval práva na Karlově univerzitě a již během studií našel zalíbení ve sličné Alexandře Polákové, dceři generálního inspektora panství hraběte Šlika. Rodina Polákových žila přímo na zámku v Benátkách nad Jizerou. Schránilovi a Polákovi se dlouhá léta přátelili.

Půvabná Alexandra zpívala v místním sboru, vědoma si svého krásného hlasu, toužila po profesionální pěvecké kariéře. Dokonce již byla téměř angažována v Národním divadle, ale nakonec před kariérou zvítězila láska k mladému advokátovi Rudolfovi.

Dne 26. října roku 1906 se 26ti-letý Rudolf Schránil s 22ti-letou Alexandrou vzali. Po svatbě se odstěhovali do Mostu, kde získal Rudolf Schránil úřednické místo. Roku 1908 se narodila dcera Alexandra, o dva roky později syn Raoul, pojmenovaný podle otcova francouzského přítele. Pan farář však odmítl chlapce pokřtít tímto jménem jako hlavním, protože není v seznamu jmen svatých. Hošík tedy dostal jméno Rudolf Marian Raoul Kristian. Říkali mu však již od dětství pouze Raoul.

Krátce po Raoulově narození opustil Rudolf Schránil místo na mosteckém hejtmanství a přijal zaměstnání ve Vídni na ministerstvu orby. Jeho postavení nebylo nejvyšší, neboť se hrdě hlásil ke svému češství. Po vypuknutí 1. světové války musel narukovat, byl však zraněn a poté již znovu na bojiště nemusel. Věrný vlastenecké myšlence, zařídil, aby děti chodily do tajné školy v bytě českého dělníka, kde je učil český učitel. Ke konci války pak malého Raoula a Alexandru odvezl do Chotětova u Mladé Boleslavi ke svým rodičům, kde děti chodily do české školy. U prarodičů se jim moc líbilo a Raoul na pobyt zde často a rád později vzpomínal. Do Vídně se po válce vrátily již jen na krátkou dobu, neboť po pádu monarchie se Schránilovi rozhodli přesídlit do Prahy. Obývali byt v Mělnické ulici na smíchovské straně Újezda.

Matka hrála často na klavír a k hudbě vedla i děti. Protože se vzdala kariéry zpěvačky, zpívala alespoň přátelům při různých sešlostech. Raoul bezesporu zdědil matčinu lásku k umění. Alespoň díky různým pochůzkám pro herečku ND Jarmilu Kronbauerovou mohl občas nahlédnout do hereckého zákulisí a kromě paní Kronbauerové obdivoval např. Eduarda Kohouta.

Otec si přál, aby Raoul studoval, chlapec tedy nastoupil na reálku v Hellichově ulici, z níž však byl pro prostořekost vyloučen. Vyloučení se vztahovalo dokonce na všechny střední školy v Praze. Na radu otcova přítele studoval pak Raoul na Nieské internátní střední škole v Německu, v oblasti, kde žili Lužičtí Srbové. Zde pobyl celkem tři roky. Během Raoulova studia došlo mezi jeho rodiči málem k rozchodu. Paní Alexandra zatoužila po zpěvu a na čas odjela z domova na pěvecké turné. Vrátil se pak však zpět k rodině a krize byla zažehnána.
Letní prázdniny trávíval Raoul s rodiči a sestrou na zámku Chlum u Třeboně. Schránilovi se přátelili s E. Destinnovou, která vlastnila nedaleký zámek Stráž nad Nežárkou.

Po ukončení Nieského gymnázia začal Raoul studovat na francouzském lyceu v Dijonu (studoval zde mj. i Jiří Voskovec). Se spolužáky zde pořádali různá vystoupení se scénkami a kabaretními prvky. I když studovat herectví Raoula velmi lákalo, hlavně díky bratranci – filmovému režisérovi Karlu Antonovi – lyceum dokončil, dokonce s výborným prospěchem. Po návratu do Prahy nastoupil do Maděrovy obchodní školy na Královských Vinohradech, kde v jednoročním kurzu studoval základy účetnictví a obchodnictví. Po jeho absolvování nastoupil jako recepční v hotelu Wilson.

Díky střídavým službám v recepci navštěvoval mladý Schránil často divadlo či kino. V divadelní oblasti dával přednost klasickým scénám před avantgardními. Z návštěv filmových představení v něm zanechal hlubokou stopu americký zvukový film LOĎ KOMEDIANTŮ, promítaný v kině Lucerna v r. 1929. Budoucí cesta Raoulova byla předurčena...

Prvního listopadového dne roku 1933 musel Raoul narukovat do armády. Původně nastoupil vojenskou službu v Berouně ve škole pro důstojníky v záloze, ale později byl odvelen do Chebu k pěšímu pluku.

Po ukončení vojenské služby byl v kavárně Rokoko Schránil osloven režisérem herecké společnosti pro angažování do hry MAŘKA ANEB DENÍK SLUŽKY. První herecké vystoupení Raoulovo se odehrálo v hospodě na Karlštejně.

Po krátkém působení u vesnické společnosti nastoupil Schránil na přímluvu K. Antona do Divadla Vlasty Buriana. Poprvé zde vystoupil ve hře ČERTOVO KOLO ANEB VLÁDA PADLA. U Buriana byl Schránil spokojen i nespokojen. Gáže byla velmi dobrá, spolupráce s králem komiků již horší. Burian byl bezesporu velký herecký mistr, leč odmítal role zkoušet a největší prostor v každé hře vyžadoval sám pro sebe. Herci na jeviště nikdy předem nevěděli, co přijde. Navíc Burian nerad viděl své herce filmovat a Schránil po filmové práci velmi toužil. Na druhou stranu byl však Burian charakter a když se o něco později Schránil rozhodl z jeho divadla odejít, rozloučili se v dobrém a Burian mladému herci upřímně přál hodně hereckého štěstí.

Hereckým debutem se pro Schránila stal film MILAN RASTISLAV ŠTEFÁNIK režiséra Jana Svitáka. Vytvořil zde malou roli pobočníka jednoho z francouzských generálů zřejmě díky své velmi dobré znalosti francouzštiny. Titulní roli Štefánika režisér Sviták svěřil členovi Národního divadla Zvonimíru Rogozovi. Natáčelo se v létě r. 1935 na Slovensku v Košariskách. Následně se točilo též v Trenčině a v Bratislavě. Schránil však natáčel až v barrandovských ateliérech.

Ve filmu VDAVKY NANYNKU KULICHOVY dostal Raoul Schránil roli Švalbešvance, na níž sklidil pochvalné kritiky. On sám později velmi rád vzpomínal na postavu legionáře Haška ve filmu JÍZDNÍ HLÍDKA. Zminí scény v tomto filmu se pod režijním vedením Václava Binovce natáčely v Krkonoších.

Následovaly sladké románové příběhy pro ženy – postava dr. Pavla Halera ve filmu SEXTÁNKA, role Ludvy Vacha, který zpronevěří peníze svého bratra, ve snímku SRDCE V SOUMRAKU. Ve filmu TVOJE SRDCE INKOGNITO zpívá Schránil stejnojmennou píseň své filmové partnerce Karle Oličové. Hlas ovšem nepatří jemu, nýbrž tenoristovi Tino Muffovi. Exteriéry filmu se natáčely v Monte Carlu a v Nice.

Raoul Schránil se také objevil ve filmu VZDUŠNÉ TORPÉDO 48 v režii Miroslava Cikána. Zde se jednalo o špionážní tématiku. Přesvědčivý výkon podal v roli bratrance dr. Uhra a současně i milence Uhrovy ženy, nadporučíka Hojera v dramatu BATALIÓN.

Převládají ovšem role milovnické pro jeho velmi atraktivní vzhled. Nesmíme však zapomenout na velkou píli a houževnatost, díky níž se např. pro roli Matúše Duroviče ve filmu MATKINA SPOVEĎ naučil slovensky. Dobrou fyzickou kondici podpořenou sportovním vyžitím v Dijonu uplatnil ve filmu KLAPZUBOVA XI.

Občas se v jeho filmové tvorbě objeví i podprůměrný snímek, např. v roce 1937 to byla komerční veselohra KLATOVŠTÍ DRAGOUNI, v níž hrál roli nadporučíka Lukáše. Na popularitě mu nepřidala ani záporná role Karla Bulana ve filmu BÍLÁ VRÁNA (režie Vl. Slavínský). Diváci si žádali Schránila spíše v kladných rolích, jakou byla role velkostatkářova dědice ve filmu HOLKA NEBO KLUK, kde hrál po boku Adiny Mandlové. S touto filmovou hvězdou se objevil také v KRISTIÁNOVI, kde sice nevytvořil vysloveně kladnou roli, ale také nikoliv přímo zápornou. Jeho postava lehkomyslného Freda byla komediálně laděná, tudíž ji diváci přijali.

Pouhých 14 dnů se natáčela první česká crazy komedie s názvem EVA TROPÍ HLOUPOSTI, v níž publikum v titulní roli okouzlila krásná Nataša Gollová. Spolu s ní i s bývalým šéfem Vlastou Burianem se potkal počátkem 40. let ve filmu KATAKOMBY. Z okupační doby pochází taktéž film ZA TICHÝCH NOCÍ, v němž vytvořil roli Petra, syna dvorského rady Rajského. Své lásce Janě Radimské, jíž ztělesnila Lída Baarová, recitoval verše Vítězslava Nezvala. Píseň „Za tichých nocí“ však za něho nazpíval R. A. Dvorský.

Hned několik krásným mladých hereček bylo Schránilovi po boku v okupační komedii ČTRNÁCTÝ U STOLU, v níž na sebe poprvé upozornila pozdější charakterní herečka Jiřina Petrovická. Jednalo se též o výraznější příležitost pro Dagmar Frýbortovou či již téměř zapomenutou Libuši Zemkovou.

V době okupace Schránil podpořil českou kinematografii také tím, že si v Chotětově prosadil otevřít vlastní biograf s názvem VLAST, kde promítal jeho kamarád.

Po odchodu od Buriana působil Schránil v hereckém seskupení Theodora Pištěka s názvem Okružní cesta. Herci z tohoto hereckého spolku nastudovali několik konverzačních veseloher, s nimž jezdili po Čechách v době, kdy nebyli vázáni filmovými smlouvami. Díky účinkování v českých Budějovicích se Schránil zalíbil šéfovi tamější činohry Jihočeského Národního divadla, dr. Stejskalovi. Ten nabídl Schránilovi angažmá a on pak na této scéně působil jako stálý host v sezóně 1938 – 1939.

Na přelomu 30 a 40. let byl Schránil v angažmá v Divadle Anduly Sedláčkové, které bylo nacisty uzavřeno roku 1944 nacisty. V polovině září roku 1939 měla premiéru hra O. Wilda BEZVÝZNAMNÁ ŽENA, v níž podal R. Schránil velmi dobrý herecký výkon v roli syna Gerarda.
V Divadle Sedláčkové se Schránil objevil mj. v roli Zbyška v MORÁLCE PANÍ DULSKÉ nebo jako boxer Sandy Taylor v inscenaci ZE SOBOTY NA NEDĚLI.

Počátkem 40. let přešel od Sedláčkové R. Schránil Divadelní skupině H. Zöllnerové. S tímto souborem jezdil po Čechách např. se hrou DĚTI LÁSKY od L. Lenze. V této hře byla Schránilovi partnerkou Jarmila Bechyňová. Herci při svých zájezdových vystoupeních dodávali českému lidu v době protektorátu sílu a naději v lepší budoucnost.
S jiným kočovnou společností – Souborem L. D. Plevy – jezdil v r. 1944 Schránil se hrou SVÁTEČNÍ ŽENA. Jednalo se o typickou konverzační komedii, v níž mu partnerkou byla Zita Kabátová.

Mnohé Schránilovy obdivovatelky byly jistě zarmouceny, když 12. července roku 1939 uzavřel sňatek s manekýnkou v kožešnictví Růženou Havelkovou, krásnou ženou, jež byla typ Adiny Mandlové. Z manželství vzešla dcera Alexandra (1940) a syn Raoul, jež se narodil na sklonku války. V té době pobývala rodina Schránilových v Chotětově z důvodu většího bezpečí. Po válce se vrátili zpět do Prahy.

Po skončení války Schránil toužil po návratu k filmové práci. Režiséři jej však neobsazovali. Zejména pak s nástupem komunismu se jim zřejmě bývalý představitel milovnických rolí nezdál býti vhodný do nových projektů s budovatelskou myšlenkou. Výborný herec byl odsunut do ústraní. Do roku 1947 jezdil alespoň s hereckou estrádní skupinou po Čechách, od roku 1948 ho však ředitelé divadel odmítali angažovat úplně. Podařilo se mu však dostat k Vesnickému divadlu, s nímž jezdil na zájezdová představení. Politické zřízení mu nedovolovalo točit filmy, v epizodních a drobných rolích se směl objevovat až od 50. let. On sám však těmito rolemi nikdy nepohrdal. Naopak vždy říkal, že žádná role není malá, malými se mohou zdát jen herci ve svém výkonu.

V polovině 50. let byl v rámci divadelního zájezdu v Humpolci zatčen a odvezen do Bartolomějské v Praze, kde čelil obvinění z plánování emigrace. Tento záměr mu však tehdejší mocipáni nemohli zcela prokázat, tudíž po roce byl Schránil propuštěn. Věznění se však negativně podepsalo na životní existenci. Ačkoliv nepatřil k příznivcům tehdejšího politického režimu, s nímž on sám měl problémy, jako otec rodiny měl na paměti, že musí živit dvě malé děti. Nechal se tedy najmout na budování Stalinova pomníku. Ačkoliv mu tato skutečnost byla později vyčítána, je naopak důležité ocenit fakt, že Schránil kladl vždy do popředí rodinu a v rámci možností klidné a existenční zajištění svých dětí. I když se v 50. letech jeho manželství s Růženou rozpadlo, s charakterností sobě vlastní se s manželkou rozvedl v naprostém klidu a i po rozvodu ji existenčně podporoval.

V 50. letech působil Schránil jako konferenciér ve Varieté u Nováků, později se stal členem souboru Alhambra, kde spolupracoval s Jaroslavem Šterclem. V podniku ve Vodičkově ulici rovněž konferoval noční program. V roce 1959 přišla stálejší nabídka, aby se vrátil do Vesnického divadla, přejmenovaného na Státní zájezdové divadlo. Ale i tato etapa v roce 1962 skončila ukončením činnost SZD. Schránil poté požádal o angažmá v Městském divadle v Mladé Boleslavi, kam byl přijat a na jevišti této scény se objevil např. v roli plukovníka Pickeringa v PYGMALIÓNOVI či jako kupec Baltazar v KOMEDII PLNÉ OMYLŮ.

V mladoboleslavském divadle vstoupila Schránilovi do života nová žena, herečka Věra Lišková. Původně působila v Ostravě, v Divadle Petra Bezruče, poté v opavské divadle a v roce 1962 přešla do Mladé Boleslavi, kde hrála Lízu v PYGMALIÓNU. Věra měla v té době již také za sebou krátké manželství, které se rozpadlo. Společná prožitá bolest a láska k divadlu oba kolegy velmi sblížila. Společně žili v Chotětově u Schránilovy matky, na krátkou dobu také odešli do Ostravy, když byl Schránil donucen mladoboleslavské divadlo opustit.

Do Ostravy odcházel nerad, získal sice angažmá v Divadle Petra Bezruče, ale srdce ho táhlo do Prahy. Bývalý herecký kolega Jiří Dohnal mu ke konci 70. let nabídl možnost působit na scéně Národního divadla jako sólista ve sboru. Schránil nadšeně souhlasil. Bohužel však ministr Kopecký a další političtí představitelé opět nepříjemně zasáhli. Schránilovi bylo zakázáno v Národním divadle účinkovat. Toto rozhodnutí se dotklo i samotného Jiřího Dohnala, který s třesoucím hlasem nabídl Schránilovi místo v náborovém oddělení. Zklamání bylo velké, ale Schránil se chtěl vrátit do Prahy a potřeboval být existenčně zajištěn. S nabídkou tedy souhlasil. Ku příležitosti blížícího se stého výročí založení Národního divadla byl pověřen organizováním hromadných zájezdů do ND, aby se vybraly finance na jeho rekonstrukci. Zájem byl velký a i když se nejednalo o hereckou práci, Schránila tato činnost bavila. V rámci jeho práce mu bylo překvapivě dovoleno cestovat i do západních zemí, navštívil Anglii či Španělsko. O to víc se pokaždé rád vracel ke své milované Věrušce, jíž přivezl z jedné cesty fenku pudla. Oba manžele spojovala totiž i láska ke zvířatům.

V průběhu 60. – 80. let dostával Schránil malé filmové role, z nichž divákům možná utkví v paměti postava sochaře z psychologicky – dramatického snímku KAT NEPOČKÁ, starožitník v komedii JAK UTOPIT DOKTORA MRÁČKA ANEB KONEC VODNÍKŮ V ČECHÁCH, či epizodka vrchního v další veselohře ZÍTRA TO ROZTOČÍME, DRAHOUŠKU.

Na počátku 90. let došlo k setkání dvou bývalých hereckých kolegů z prvorepublikových filmů. V roce 1991 se ze zahraničí vrací 81-letá Adina Mandlová. Z Karlových Varů, kde žila tehdy její švagrová, telefonicky kontaktuje stejně starého Raoula Schránila. Byla to i jeho zásluha, kdo zařídil své bývalé kolegyni a kamarádce důstojný pobyt na dobříšském zámku, tehdy patřícího pod správu ministerstva kultury. Radost ze shledání s milým člověkem, jakým pro Schránila Adina Mandlová byla, však předcházela smutku, k němuž došlo v polovině června roku 1991. Adina Mandlová odešla navždy do hereckého nebe. Raoul Schránil při poskytování rozhovorů pro svou biografii později s lítostí uvedl, že již nedošlo k natočení připravovaného vzpomínkového medailónu s Adinou.

Jeho život nebyla vždy procházka růžovým sadem. Musel čelit mnoha bolestným chvílím, ale v každé době si dokázal najít i to pozitivní, proč mělo smysl žít. Po změně politického režimu v roce 1989 se o hereckou legendu zajímal filmový tisk, obdržel též v roce 1993 cenu SENIOR PRIX. Nikdy nelitoval ničeho, co prožil, necítil žádnou křivdu vůči nikomu. Noblesa, s níž hrál své filmové milovníky, byla Raoulu Schránilovi vlastní po celý jeho život stejně jako skromnost, pokora a také zodpovědnost k jeho blízkým i k práci. Po boku své milované Věry žil spokojený život stáří ve starém „rodičovském“ bytě v Mělnické ulici do 20. září 1998, kdy se připojil v uměleckém nebi k Adině Mandlové a dalším hereckým kolegům. Odešla herecká legenda i výborný člověk.


Zpracováno s využitím biografie Rauola Schránila s názvem: HODNĚ SI PAMATUJU...PERLIČKY V DUŠI RAOULA SCHRÁNILA, autor: Ladislav Tunys, nakladatelství Ametyst, Praha, 1998, 1. vydání, ISBN: 80-85837-35-8

Autor: Petra.Barbie

Raoul Schránil se narodil v Mostě, v roce 1910. Jméno dostal po svém francouzském kmotrovi, brzy se otec rozhodl přestěhovat do Vídně se ženou a dvěma dětmi, když získal zaměstnání jako úředník na ministerstvu orby. Proč? V Mostě přibývaly demonstrace německých spoluobčanů, proto vyměnil Vídeň za klid. Raoulovi to jenom prospělo, když se na školách učilo jenom německy, naučil se perfektně německy a v budoucnu si mohl přát třeba diplomatické služby, to si přál i pan otec.

Jenže Raoul patřil k fešákům, slušel mu frak, vzhlédl se hlavně v amerických filmech, kde se to jen hemžilo frakem a tancem a film ho očaroval. V roce 1935 se poprvé postavil před filmovou kamerou ve filmu Viktorka, a to mu bylo 25. let. Film upadl v zapomnění a usedl na něj letitý prach. Pro své noblesní vystupování nehrál žádného chudáka ale člověka z vyšší společnosti. Hrál samé doktory, ředitele bank, ve vojenské uniformě, sňatkové podvodníky, tajemníky a hlavně inženýry. Na začátku to byly jen takové drobnosti, velice se mu dařilo na konci třicátých let, když namátkou, v roce 1938 natočí s Adinou Mandlovou film Holka nebo kluk, kde se oba do sebe ve svých rolích zaláskují a takových rolí společných bylo více.

Roky na to, byly na světě další výborné filmy jako Kristián, kde to on má marné, tady ona nechce, ale ve filmu Dva týdny štěstí, kdy Adina Mandlová vyhraje reklamní akci, že jí nikdo určitou dobu nepozná a Raoul hraje tajemníka ministra. V dalších filmech, Přítelkyně pana ministra, Katakomby, Cech panen kutnohorských hrají společně ve filmu. S Natašou Gollovou hraje tajemného inženýra Jiřího Kučeru, ve veleúspěšné komedii Eva tropí hlouposti, která se velice často reprízuje.

V roli ing. Molendy se nechá i se svojí ženou napálit, v další úspěšné, inteligentní komedii, Roztomilý člověk. Kdo mu ve svatební noc pověsí kruhy nad postel je zřejmé, byl to jeho kamarád Jiří Bláha, v podání Oldřicha Nového. Ve válečné době se točily inteligentní filmy a my na ně koukáme ještě po 70ti letech. Kdyby film Nebe a dudy, kde hraje ing. Čermáka neskončil happy endem, nevím, jestli by film, bral dnešní divák, možná jen obdivovatel malých kluků Blahníkových, Jindřicha Plachty a samozřejmě i Jaroslava Marvana.

Ve filmu Zlaté dno hraje i s Vlastou Buriánem a není to ani poprvé, zde se svými sourozenci dotlačí k prodeji obchodu taťku a když se jejich podnikání nevydaří, dolezou s prosíkem. Končí světová válka, jeho salonní elegáni mizí v propadlišti dějin a Raoul se svojí postavou není typem, aby šel dělat do fabriky, nebo stavět mosty. Není pro něj žádná extra role. Kde je ta doba, kdy s Gustavem Nezvalem soupeřili o role, byli oba stejným typem herce. Po roce 1948, se obětovala svými řečmi, nějaká kolegyně, když jej obvinila, že je synem kulaka. To není žádná legrace, spustit si pusu a věřit kamarádům.

Když je jedna věc sprovozená ze světa, přichází další udání a zatýkání. Je mu dáno za vinu, že připravoval útěk na západ. Raoul se i z této šlamastiky vysekal, ale strávil rok ve vazbě, za trest si odpracoval jako dělník stavbu Stalinova pomníku a nebo pomáhal i na stavbě pražského mostu Inteligence. Když se uklidnily zčeřené vody, našly se i pro něj nějaké malé role ve filmu, ve kterých již mu znalost němčiny nebyla k ničemu. Filmy jsou ale kvalitní a potkáváme se s nimi na tv. obrazovkách. Zlatý pavouk, Stříbrný vítr, Kat nepočká, Dny zrady, Sokolovo, můžeme jej často vidět v seriálech Arabela, Pomalé šípy, Náhrdelník, Lékař umírajícího času, Dynastie Nováků a zbyla pro něj i role v seriálu Třicet případů majora Zemana.

O myšlence, opustit republiku, o tom nikdy nevedl hovor, o jeho soukromí se toho neví mnoho, snad jen, že byl dvakrát ženat a s první ženou Růženou Havelkovou, má dceru Alexandru a syna Raoula. Zemřel v roce 1998, kdy mu byla nablízku druhá žena Věra…

Autor: jarda53

Studoval jazyky a chtěl se stát ředitelem hotelu. Za přispění svého bratrance - filmového režiséra Karla Antona se dostal k prvním filmovým rolím. Od poloviny 30. let patřil k obdivovaným hvězdám českého filmu. Představoval většinou elegantní milovníky s akademickým titulem nebo důstojníky, ale nevyhýbal se ani záporným postavám a rolím elegantních podvodníků (Děvče za výkladem, Bílá vrána, Poznej svého muže). Hrál také v divadlo (u Vlasty Buriana, u Anduly Sedláčkové a v Uránii), od druhé
poloviny 40. let dostal příležitost pouze v menších souborech a v mimpražských divadlech. V 70.letech byl zaměstnancem propagace Národního divadla. Přestože nikdy nebyly důvody k přešetřování jeho činnosti za nacistického protektorátu, po roce 1945 se ve filmu objevoval pouze v menších rolích - některé ani nebyly uváděny titulcích. Do posledních měsíců života byl
aktivním účastníkem mnoha vzpomínkových pořadů a kulturních akcí.