Slavná česká divadelní a filmová herečka, Andula Sedláčková, se narodila v Praze 29. září roku v rodině herce Aloise Sedláčka (1852 – 1922), který začínal jako ochotník a propracoval se na jednoho z předních představitelů českého divadelnictví. Lásku k divadelnímu umění přejala Anna Sedláčková, jež se později říkalo zásadně Andula, od svého otce. Díky jeho vlivu nastoupila roku 1903 jako elévka do Národního divadla. Bylo jí pouhých 16 let a zřejmě nikdo netušil, že se z ní za pár let stane přední herečka naší národní scény. Debutovala 20. prosince roku 1903, kdy hrála roli malého Roberta v dramatizaci podle románu DĚTI KAPITÁNA GRANTA, jehož autorem byl Jules Verne. Začínala tedy drobnými úložkami, zejména dětskými rolemi. První divadelní kroky Anduly Sedláčkové vedl její otec. Hodiny herectví dávala mladičké Andule divadelní legenda Marie Hübnerová. Podruhé se na divadle Andula objevila v režii svého otce v Krylovově komediální hře MEDVĚD NÁMOŘNÍKEM.
ANDULA NA SCÉNĚ NÁRODNÍHO DIVADLA
Později byla obsazována do stále větších rolí. I v oficiálních pramenech se uvádí, že Andule k cestě k výsluní napomohl odchod mladé a dnes již téměř zapomenuté herečky Isy Grégrové (1879 – 1962). V roce 1910 ztvárnila titulní roli ve hře PRINCEZNA PAMPELIŠKA, o rok později byla PRINCEZNA HYACINTA. K tomuto představení vytvořil plakát slavný secesní malíř Alfons Mucha. Za mezník její cesty ke slávě je však považován rok 1913, kdy účinkuje ve hře CYPRIENNA. Ještě větší úspěch však ve stejný rok však sklízí rolí Lízy Doolitové v Shawově hře PYGMALIÓN. Na scéně Národního divadla se tak stala první představitelkou Lízy, jež vynesla Andule srovnávání se slavnou francouzskou herečkou Sarah Bernhardtovou, proto se také Andule říkalo „česká Sarah“. V Pygmaliónu ukázala Andula proměnlivost svého herectví, neuvěřitelným způsobem zvládla přeměnu z prosté květinářky z periférie v elegantní ženu ze společnosti. Famózní úspěch dále zaznamenala jako Marguerita ve hře A. Dumase ml. DÁMA S KAMÉLIEMI. Tuto roli mimochodem hrála Andula Sedláčková celkem ve třech nastudováních. Poprvé se tak stalo roku 1916 v Národním divadle po boku Jiřího Steimara, podruhé v roce 1928 byl Anduliným partnerem Hugo Haas ve Vinohradském divadle, potřetí pak v roce 1934 ve Stavovském divadle s Otto Rubíkem. Po vzoru Sarah hrála Andula také roli Vévody ze Záku v Rostandově ORLÍKU (1920). Vrchol svého dramatického herectví dokázala Andula Sedláčková ve hrách českého dramatika Jaroslava Hilberta (JEJICH ŠTĚSTÍ – 1916; IRENA – 1929; PĚST – 1930). V době první světové války Andula nejvíce zazářila v roli Hesii v MORÁLCE PANÍ DULSKÉ (zde hrála se svou učitelkou M. Hübnerovou). Oblíbená byla též jako Věra v JEJICH ŠTĚSTÍ.
Zde je třeba zmínit, že od roku 1919 mění Andula Sedláčková svoji domovskou scénu. Tehdy dochází ke střetu s vedením Národního divadla, čehož následkem roli Roxany ve hře CYRANO Z BERGERACU obsazuje ředitel Gustav Schmoranz mladou Evou Vrchlickou (dcera básníka J. Vrchlického). Andula je velmi rozhořčena a dává okamžitou výpověď. O několik měsíců později již diváci své oblíbené divadelní herečce tleskají v obecenstvu Vinohradského divadla. Zde také hraje roli Vévody ze Zákup.
FILMOVÁ PRÁCE – SPOLEČNOST ASUM
V roce 1911 (23. února) uzavřela na Staroměstské radnici Andula Sedláčková tajný sňatek s architektem Maxem Urbanem (1882 – 1959). Jeho matka byla proti sňatku, neboť si pro syna přála lepší manželku nežli „pouhou“ herečku. Nicméně, byla to nakonec právě Andulina tchýně, jež přispěla mladému páru finanční výpomocí k založení filmové společnosti ASUM, jejíž název byl koncipován z počátečních písmen křestního jména a příjmení manželů. Tehdejší filmové počiny byly označovány jako krátké „filmové obrázky“, které se staly hlavní produkcí Asumu. Režisérem a kameramanem byl zpravidla Max Urban, mezi jeho spolupracovníky náleželi také kameramani Václav Münberger a Josef Brabec. O Maxovi Urbanovi lze říci, že vlastně natáčel první filmové dokumenty, na nichž se objevovala stará Praha či české hrady a zámky. Podle dochovaných záznamů byl prvním hraným filmem společnosti Asum snímek FALEŠNÝ HRÁČ (1912), natočený v prostoru kulisárny Národního divadla u Apolináře na Karlově mostě. Hlavní roli v tomto dramatu hrála samozřejmě Andula.
Většina filmových materiálů z produkce Asumu se bohužel nedochovala. Z filmového obrazu Anduly Sedláčkové v proměnách roku s názvem ČTYŘI ROČNÍ OBDOBÍ (1912) se zachoval pouze zlomek. Prezentace tehdejší ženské módy se zřejmě natáčela na terase secesní vily na Vyšehradě, kde Urbanovi tehdy bydleli. O rok později natáčel Max Urban v pražské Stromovce, v Šárce, Choceradech a na Jílovišti drama s názvem KONEC MILOVÁNÍ. Andula zde představuje postavu Ireny, tragické hrdinky, jež umírá v jedoucím automobilu spolu s mužem, jehož miluje, ale on dává přednost jiné. Závěrečná scéna, kdy trojice hlavních postav sjede v autě ze srázu, byla natočena s pomocí modelu v Českomoravské automobilce. Filmové materiály se v tomto případě zachovaly. Andulinu sokyni představovala další divadelní hvězda, Jarmila Kronbauerová. Ve filmu hrál též Andulin otec Alois Sedláček či Jiří Steimar.
Z jiného „asumovského“ filmu IDYLA ZE STARÉ PRAHY (1913) se zachoval plakát, jež je považován za nejstarší český dochovaný filmový plakát. Taktéž v roce 1913 se natáčel na Střeleckém ostrově film s názvem DÁMA S BARZOJEM, v němž hrála Andula spolu se svým oblíbeným psem Césarem. Nedochovaný film byl natočen podle předlohy francouzského novelisty Paula Bourgeta (1852 – 1935) „Tragická idyla“. Z postavy dámy ze společnosti se do role žebračky převtělila Andula Sedláčková ve filmu ESTRELLA (1913). Nedochované společenské drama je příběhem žebračky žijící se svými dvěma společníky kdesi v horách.
Společnost ASUM pravděpodobně skončila roku 1914. Urban i Münzberger narukovali na frontu v první světové válce. Po jejím skončení se sice objevil pokus navrátit se k původní činnosti filmové společnosti, avšak jde již jen o nepatrný záblesk v podobě filmového záznamu představení francouzského dramatika Louise Verneuile s názvem O ADRIENNU.
LÉTA DVACÁTÁ – KLÍČOVÉ OBDOBÍ V ŽIVOTĚ ANDULY SEDLÁČKOVÉ
Období 20. let bylo pro Andulu rozhodující zejména v životě soukromém. Manželství s Maxem Urbanem se rozpadlo. V roce 1921 se provdala podruhé za dr. Josefa Kašpara, ředitele právního oddělení Pražské železničářské společnosti, jenž byl o 17 let starší. Byť sňatek s advokátem se zprvu zdál býti finanční jistotou, později se manželé potýkali s výraznými finančními problémy. V roce 1926 se manželům narodila dcera Marcella (1926 – 1969). Dívenka, která se již na prahu dospívání vydala v matčiných hereckých šlépějích, však nebyla Kašparovou biologickou dcerou, i když užívala jeho příjmení. Roušku rodinného tajemství poodhalil až Aleš Cibulka ve své biografii o Nataše Gollové. Je téměř jisté, že otcem Marcelliným byl politik František Xaver Hodáč (1883 – 1943), otec Nataši Gollové. Rodinné tajemství, že dcerka je vlastně nemanželské dítě, se ve své době podařilo dokonale ututlat. Zveřejnění této informace nemůže již po mnoha letech snad nikomu ublížit, nicméně jaký skutečný vztah byl mezi Andulou a F. X. Hodáčem, to zřejmě zůstane již navždy tajemstvím. Se svou dcerkou, jíž vychovávala Andula jako princeznu, pobývala převážně ve vile v Černošicích, kde je navštívil i prezident Tomáš G. Masaryk. Na přelomu 20. a 30. let mělo též dojít ke sblížení Anduly Sedláčkové s hercem Hugo Haasem.
Tehdy také diváky okouzlí jako kněžna ve filmové adaptaci Jiráskovy hry LUCERNA z roku 1926. Stává se módní ikonou, když svou bohatou hřívu zkrátí na chlapecký účes typický pro ženy ve 20. letech – tzv. „bubikopf“.
Po stránce pracovní opouští v roce 1921 Městské divadlo na Královských Vinohradech, kde si zahrála 14 rolí. Její poslední rolí zde byla Arletta ve hře NEROZHODNÁ, jež měla premiéru 11. února roku 1921. Poté se opět vrací na scénu Národního divadla, kde s menšími přestávkami působí do počátku 30. let. Z mnoha rolí z tohoto období je příkladem za všechny Kleopatra ve hře G. B. Shawa CÉSAR A KLEOPATRA (1925) v režii Karla Hugo Hilara. Za zmínku rozhodně však stojí i postava Ireny ve hře francouzského dramatika Édouarda Bourdeta V ZAJETÍ (1926), která se zaobírala velmi dráždivým tématem lesbické lásky.
Na přelomu 20. a 30. let se Andula Sedláčková objevuje na scéně Národního divadla, v divadle Vinohradském i na jevištní scéně Vlasty Buriana (rok 1927, titulní role Maughamovy hry VIKTORIE). V roce sklízela úspěch na scéně ND jako Máša v Čechovových TŘECH SESTRÁCH. Poslední vystoupení před kamerou, v roce 1930 – snímek TAJEMSTVÍ LÉKAŘOVO, natáčený ve francouzských ateliérech, zaznamenalo velký neúspěch a Andula se již ve filmu nikdy neobjevila.
DIVADLO ANDULY SEDLÁČKOVÉ
Andulu Sedláčkovou bolestně zasáhla smrt její učitelky Marie Hübnerové v roce 1931. O to více kráčí v jejích stopách a pomýšlí na založení vlastního divadla. Poté, co v roce 1938 odehraje svou poslední roli v Národním divadle – hostuje ve hře HRABĚ OREL od Alessiho v roli Terezy – se rozhodne učinit ve svém hereckém životě radikální změnu. V letech 1938 – 1939 vystupuje na scéně Divadla na Slupi (např. Taťána v Devalově hře TOVÁRYŠ). S definitivní platností je pak 15. září roku 1939 otevřena v Jungmannově ulici Andulina vlastní scéna s názvem Divadlo Anduly Sedláčkové – zkratka DAS. V roce 1942 bylo divadlo nacisty uzavřeno, avšak krátce poté opět otevřeno. Definitivně se zde přestalo hrát v roce 1944. Také na své vlastní scéně vytvořila Andula bezpočet vynikajících rolí, z nichž namátkou jmenujme Juljaševičovou v MORÁLCE PANÍ DULSKÉ (1939) či Emílii Marty ve VĚCI MAKROPULOS (1940).
Ačkoliv manželství s Josefem Kašparem bylo poznamenáno Adnulinými nevěrami, přesto ve svém jádru mělo pevný základ a lze říci, že bylo v podstatě spokojené. Manželé milovali lyžování, jezdili zejména do Sv. Mořice, kde je doprovázel Pepa, syn J. Kašpara z prvního manželství. S nástupem okupace začínají rodině velké finanční problémy, rodina se musí vzdát části svého majetku. Andula bojuje o zachování svého divadla proti okupantům, v září roku 1942 po těžké nemoci ztrácí chotě. Ve své práci musí odolávat tlaku nacistů, neboť uvádí Čapkova dramata. Do hereckého světa vstupuje tehdy také mladičká Marcella. Po matčině vzoru dívka toužila dosáhnouti jejího úspěchu. Možná právě proto si vzala pro začátek příliš velké sousto a společně s Jaroslavem Koudelkou vytvořili ústřední mileneckou dvojici v dramatu ROMEO A JULIE. Marcellino herectví však bylo poznamenáno nevyzrálostí, později ale začala na svém hereckém projevu dívka více pracovat a zřejmě by i ona patřila k úspěšným představitelkám české kulturní branže, kdyby osud nezasáhl jinak.
SMUTNÁ POVÁLEČNÁ LÉTA
Vytoužené osvobození v roce 1945 bohužel nepřineslo Andule ani její dceři vytoužený klid a možnost pokračovat ve vlastní divadelní činnosti. Bolavé nitro českého národa neobměkčilo zejména vlastenectví Anduly, s jakým čelila okupantům, když uváděla na své scéně Čapkovy hry. Opomíjena českými divadly uchýlila se s dcerou do Kynžvartu, kde vlastnila chatu. Nástup komunismu měl jejich situaci ještě zhoršit. V noci z 1. na 2. září byly Andula a Marcella probuzeny na své chatě bušením na dveře. Příslušníci Státní bezpečnosti zatkli nejprve Marcellu. V následném procesu byla Marcella obviněna ze zapojení se do organizovaného protistátního spiknutí a velezrady a následně uvězněna. Andula byla sice několik dnů po své dceři také zatčena, avšak ona nakonec měla větší štěstí, uvězněna nebyla. Přesto se jednalo o více než bolestný moment, kdy stárnoucí matka trpěla uvězněním své dcery a dlouhým odloučením. Andule v této vypjaté době stojí po boku její bývalá tajemnice z DAS a současně oddaná přítelkyně Ella Bozděchová, jež od mládí Andulu velmi obdivovala a původní obdiv mladičkého děvčete ke krásné herečce přerostl v upřímné přátelství.
Záblesk štěstí nastává až 8. září roku 1953. Ač původně odsouzená na 12 let (nejnižší trestní sazba za velezradu), díky amnestii prezidenta Zápotockého se po třech letech vězení domů vrací Marcella. O radosti opětovného shledání matky a dcery není pochyb. Marcella osobně přichází poděkovat prezidentovi za udělení milosti. Jako útěchu za prožité utrpení dostává z jeho rukou dárek – malé rádio. Stará se o maminku a přivydělává si jednak příležitostným filmováním, jednak také manuální prací úklidu pražských parků.
Určité satisfakce se dostává paní Andule až na přelomu 50. a 60. let. K jejím sedmdesátým narozeninám jí v roce 1957 blahopřál sám šéf činohry Otomar Krejča. Dlouhá léta si také korespondovala s dramatikem Marcelem Achardem (1899 – 1974) a jeho manželkou Juliette. V Achardových hrách se objevila Andula ve 30. letech na scéně Národního divadla (role Manuely a Pavlíny v DÁMĚ V BÍLÉM, režie Karel Dostar, r. 1933). O 30 let později se v Achardovým hrách objevila v Městských divadlech pražských Jiřina Bohdalová, s níž se také Andula Sedláčková setkala.
TRAGICKÝ KONEC MATKY A DCERY
V roce 1967 slaví paní Andula své 80. narozeniny. V jejich předvečer, dne 28. září 1967, převzala z rukou ing. Miroslava Brůžka, místopředsedy Výboru pro kulturu a informace, titul zasloužilá umělkyně. Na počátku října v byly v kině Ponrepo promítány tři filmy, v nichž hrála – ČTYŘI ROČNÍ OBDOBÍ, KONEC MILOVÁNÍ A LUCERNA. O necelý měsíc později, 30. října roku 1967, se Andula společně s dcerou Marcellou a přítelkyní Ellou vydávají na procházku. Paní Andula je stále čiperná, venčí na procházce svého psa a je o hodně napřed před Marcellou a Ellou. Záviděníhodná vitalita se však bohužel staré dámě stává osudnou. Nedaleko Tylova divadla přijíždí motocyklista a paní Andulu srazí k zemi. Ač je okamžitě odvezena do nemocnice, diagnóza je neúprosná – zlomenina pánve, těžký otřes mozku a další vážná zranění. Po 25ti dnech úporných bolestí, polínajícími se se stavy bezvědomí, legenda českého divadelnictví, Andula Sedláčková, navždy odchází o půl třetí ráno dne 24. listopadu 1967. Na scéně ND se 29. listopadu odehraje její poslední představení. Do rakve je uložena v šatech, v nichž hrála svou slavnou roli Emílie Marty z Čapkovy hry VĚC MAKROPULOS. K poslednímu odpočinku je uložena na Vyšehradě. Společně se svou matkou je zde od roku 1969 uložena také dcera Marcella. Nad její smrtí visí mnoho otazníků a nebyla doposud zcela objasněna. Je ovšem dost možné, že bez milované maminky ztratil pro Marcellu život smysl. Jsou tedy i po svém skonu spolu nerozlučně spjaty, jako tomu bylo po celý jejich život.
Článek zpracován s využitím knihy:
BROŽ, Josef: Aféry Anduly Sedláčkové, nakladatelství Petrklíč, r. 2008
Autor: Hortensie Andula Sedláčková, vlastním jménem Anna, pocházela ze slavné herecké rodiny, jejím otcem byl herec Alois Sedláček (1852-1922), této profesi se věnoval také Annin starší bratr Jára Sedláček (1884-1929). Základy hereckého vzdělání získala u svého otce a u slavné herečky Marie Hübnerové, přičemž prokázala mimořádný talent a již v sedmnácti letech získala stálé angažmá v Národním divadle (1905-1919). Následně působila ve Vinohradském divadle a v Divadle Vlasty Buriana, v dlouhodobých pohostinských vystoupeních se ale znovu vracela na prkna Národního divadla (1922-1923, 1925-1928 a 1929-1933).
Na jevišti začínala rolemi naivek (Poupě, Sen noci svatojánské), po úspěšné titulní roli v Pygmaliónu zahájila dráhu koketních milovnic s detailně propracovanou mimikou těla i důkladnou prací s hlasem. Její umělecký růst v Národním divadle probíhal pod vedením K. H. Hilara, který ji obsazoval do shakespearoských rolí, dále vynikla jako Anna Karenina, Královna Kristina nebo Marie Stuartovna, zaujala svými kreacemi ve hrách Jak se vám líbí, Lucerna, mimořádný ohlas měla Dáma s kaméliemi, hrála také v několika hrách J. Hilberta (Jejich štěstí, Hnízdo v bouři, Irena, Blíženci), později našla uplatnění v konverzačních hrách francouzského dramatika Marcela Acharda.
Ve dvacátých letech byla Andula Sedláčková na vrcholu slávy, nejen jako obdivovaná herečka, ale také jako sexuální symbol, idol v módě a v dnešním slova smyslu byla největší celebritou své doby. Střídala vystupování v Národním a Vinohradském divadle, obě scény oceňovaly značný finanční přínos její přítomnosti a Sedláčková, vědoma si svého postavení, sama vybírala hry, ve kterých bude hrát a vlastní představy měla i o hereckém pojetí bez ohledu na režiséra. Sedláčkovou víceméně minul klasický český repertoár, protože jako salónní typ dámy ze společnosti nemohla, ostatně ani nechtěla hrát bodré české ženy v lidových krojích.
Významné místo má Andula Sedláčková i v historii filmu. Již v roce 1912 založila se svým prvním manželem Maxem Urbanem filmovou společnost ASUM (název vycházel z jejich iniciál). V průběhu dvou let do začátku první světové války vyprodukovala tato společnost přibližně dvacet filmů různých žánrů, v nichž hlavní role hrála vesměs sama Sedláčková, na některých se podílela také autorsky, po jejím boku se pak objevovali další herci Národního divadla. Většina z těchto filmů se dodnes nedochovala, o to vzácnější je jediný dochovaný z nich, milostné drama KONEC MILOVÁNÍ (1913).
V roce 1914 společnost ASUM zanikla a Sedláčková se pak před filmovou kameru vrátila až po pěti letech ve filmech O ADRIENU (1919) a ZÁHADNÝ PŘÍPAD (1919). Ani tyto dva filmy se nedochovaly, víme ale, že nesplnily vkládaná očekávání a Sedláčková v uražené hvězdné ješitnosti pak v dalších filmech odmítla hrát. Znovu vstoupila před filmovou kameru po dalších šesti letech, kdy ji angažoval Karel Lamač pro roli kněžny ve filmovém přepisu Jiráskovy LUCERNY (1925). Jako přední českou herečku nemohl Sedláčkovou minout nástup zvukového filmu, s nímž ovšem záhy skoncovala. Jeden z prvních zvukových filmů, TAJEMSTVÍ LÉKAŘOVO (1930), byl natočen divadelním způsobem, opět se setkal s nezájmem diváků i kritiků a Andula Sedláčková se s filmem definitivně rozloučila (ani tento titul se nedochoval). Je tristní, že největší divadelní hvězdu první republiky si můžeme dnes připomenout jen ve dvou němých filmech.
Vraťme se nyní ještě k divadlu; na jevišti Národního divadla vystoupila Andula Sedláčková naposledy v roce 1938, v té době již zájem o ni klesal. Sedláčková ale neváhala a založila vlastní scénu, Divadlo Anduly Sedláčkové (DAS), které fungovalo v letech 1939-1944 (s půlroční přestávkou v roce 1942, kdy bylo na příkaz nacistů uzavřeno). Tehdy vynikla vyzrálým herectvím ve hrách Věc Makropulos nebo Heda Gablerová, obecně ale aktivní hraní již omezovala, ostatně, odborná kritika se k jejím výkonům stavěla poměrně vlažně. Po válce Divadlo Anduly Sedláčkové zaniklo a jeho hlavní protagonistka se již jen pohostinsky mohla uplatnit na několika scénách, například v Městských divadlech pražských. Koncem 40. let se Sedláčková stala objektem zájmu Státní bezpečnosti, byla několikrát vyslýchána a její dcera na několik let uvězněna. Zjednodušeně se dá říci, že za všeobecně pojatým obviňováním z vlastizrady se skrývala třídní msta, Sedláčková ostatně sama na vrcholu slávy nijak neskrývala své pohrdání dělnickou třídou.
Již v roce 1927 obdržela Andula Sedláčková za své divadelní umění státní cenu, v době politického uvolnění jí byl při příležitosti osmdesátých narozenin udělen titul Zasloužilá umělkyně (1967). Krátce poté zemřela (24. listopadu 1967), dožila ve svém bytě v pražské pasáži Černá růže, který byl poslední desetiletí jejím jediným útočištěm. Jak již bylo uvedeno výše, jejím prvním manželem byl architekt, kameraman a režisér Max Urban (1882-1959), s nímž se rozvedla v roce 1921 a vzápětí se provdala za advokáta Jana Kašpara (zemřel v roce 1942). Ve dvacátých letech navíc udržovala nemanželský poměr s politikem a ekonomem Františkem Hodáčem (1883-1942), s nímž měla dceru Marcelu Sedláčkovou (1929-1969), taktéž herečku.
Uměleckou osobnost Anduly Sedláčkové zmapoval již na vrcholu její kariéry divadelní kritik Edmond Konrád v knize O Andule Sedláčkové (1928), v poslední době poměrně detailně zpracoval její osudy Josef Brož v knize Aféry Anduly Sedláčkové (2008).
Autor: argenson .
