Významný italský filmař Ettore Scola je těžko zařaditelný, pracoval na filmech různých žánrů a z různých dob, někteří odborníci jej označují jako „režiséra chytrého průměru“, nelze mu každopádně upřít mistrovské propojení prvků klasické italské komedie s dozvuky neorealismu. Jeho úspěšnou kariéru dokládají desítky celosvětově známých filmů a také přes třicet prestižních filmových cen.
Ettore Scola se narodil v malém městečku Trevico v jižní Itálii, po střední škole zamířil studovat práva do Říma, ale již tady se začal uplatňovat drobnými prózami do humoristických časopisů, brzy začal pracovat také pro rozhlas a televizi a od poloviny padesátých let psal filmové scénáře. Spolupracoval s úspěšnými a uznávanými režiséry (A. Pietrangeli, M. Mattoli, D. Risi atd.), většinou psal ve dvojici s Ruggerem Maccarim, zmínku si zaslouží scénáristický podíl na dvou filmech Dina Risiho SVÁTEČNÍ VYJÍŽĎKA (Il sorpasso, 1962) a STRAŠIDLA (I mostri, 1963). Mezitím si u Lizzaniho filmu ČETNÍK NA KONI (Il carabiniere a cavallo, 1961) vyzkoušel i post asistenta režie.
Během deseti let práce scénáristy získal značné zkušenosti, mezi filmaři si získal i renomé, kromě toho měl ambice točit filmy podle vlastních představ a v polovině 60. let se začal prosazovat jako režisér. Jeho debutem byla komedie KDYŽ DOVOLÍTE, BUDEME MLUVIT O ŽENÁCH (Se permettere parliamo di donne, 1964), poté se mimo jiné podílel na povídkovém filmu THRILLING (1965), s mezinárodním obsazením v čele s Vittoriem Gassmanem pak realizoval veselohru ARCIĎÁBEL (L’arcidiavolo, 1966), první větší ohlas i mimo Itálii mu ale přinesl až film AFRICKÉ DOBRODRUŽSTVÍ (Riusciranno i nostri eroi e ritrovare l’amico misteriosamente scomparso in Africa?, 1968) s Albertem Sordim a Bernardem Blierem v hlavních rolích (jen v Itálii vidělo v kinech tento film přes šest miliónů diváků)
Jestliže dříve jako scénárista pracoval na filmech prvoplánově komediálních, později jako režisér začal do vlastních filmů prosazovat prvky satiry, ostře kritického sarkasmu i černého humoru. Tyto tendence se poprvé projevily na přelomu 60. a 70. let ve filmech KOMISAŘ PEPE (Il commissario Pepe, 1969) a DRAMA ŽÁRLIVOSTI (Dramma della gelosia, 1970). Teprve během sedmdesátých let začal také sbírat prestižní filmová ocenění, tragikomický příběh tří přátel z těsně poválečných let TAK NÁS MILOVALI (C’eravamo tanto amati, 1974) získal hlavní cenu na festivalu v Moskvě a s pěti a půl milióny diváků jen v italských kinech byl opět velmi úspěšný. Do zlatého fondu kinematografie se Scola zapsal syrovým příběhem z prostředí římské chudinské čtvrti OŠKLIVÍ, ŠPINAVÍ A ZLÍ (Brutti sporchi e cattivi, 1976), který mu vynesl cenu za nejlepší režii na festivalu v Cannes.
Mimoto Ettore Scola nadále psal scénáře i pro jiné režiséry, znovu se podílel na filmových povídkových projektech, z významných herců, s nimiž spolupracoval, jmenujme alespoň Nina Manfrediho nebo Marcella Mastroianniho, který například vytvořil ústřední dvojici se Sophií Loren ve filmu ZVLÁŠTNÍ DEN (Una giornata particolare, 1977), jenž byl nominován na Oscara, v Itálii získal prestižní cenu Davida a ve Francii Cézara za nejlepší zahraniční film. S trojicí významných italských hereckých osobností (V. Gassman, U. Tognazzi, M. Mastroianni) pak natočil další zajímavý film TERASA (La terrazza, 1980).
Ze zavedených žánrů vybočil Ettore Scola historickým titulem z doby francouzské revoluce NOC VE VARENNES (La nuit de Varennes, 1982) opět s mezinárodním obsazením, jež ostatně angažoval i do rozsáhlé rodinné ságy RODINA (La famiglia, 1987). Mezinárodních cen se mu mezitím dostalo s němým hudebním snímkem TANČÍRNA (Le bal, 1983). Později několikrát točil s nadějným a předčasně zemřelým hercem Massimem Troisim, jehož před kameru angažoval znovu i s Mastroiannim (KOLIK JE HODIN? – Che ora e?, 1989). S francouzskými hvězdami Vincentem Perezem a Emmanuelle Béart (a mimo jiné znovu i s Massimem Troisim) natočil další historický film CESTA KAPITÁNA FRACASSE (Il viaggio di capitan Fracasse, 1990), který mu vynesl nominaci na Zlatého medvěda na festivalu v Berlíně.
Dalo by se říci, že na starší film TERASA navázal Scola podobně koncipovaným filmem VEČEŘE (La cena, 1998), opět s hvězdným obsazením, jeho zatím posledním významným filmem se stal příběh dvou obchodníků z předválečné Itálie NEKALÁ SOUTĚŽ (Concorrenza sleale, 2001) realizovaný v koprodukci s Francií. Jen výjimečně spolupracoval také s televizí, mezitím směřoval mezi elitu evropských filmových osobností a například v roce 1988 byl prezidentem poroty na mezinárodním festivalu v Cannes.
V roce 2001 obdržel Ettore Scola Zlatou medaili za zásluhy v oblasti kultury, o dva roky později byl dekorován Řádem za zásluhy o Italskou republiku (2003). Ettore Scola je ženatý, dcera Silvia Scola se též uplatňuje u filmu a pracuje především jako scénáristka.
Autor: argenson .
