Ilja Racek

Ilja Racek pochází z pedagogické rodiny, jeho otec Sáva Racek byl profesorem na střední škole, po válce dokonce zemským školním inspektorem, Ilju však naopak provázela pověst problematického a nedisciplinovaného studenta. Od dětství miloval loutkové divadlo, byl častým návštěvníkem biografů a také hodně četl. Umělecké geny byly nepochybně dědictvím po dědečkovi Adolfu Rackovi (1876-1947), který byl novinářem, příležitostným básníkem a také známým bohémem. Za války Ilja Racek pracoval jako jevištní technik loutkového divadla Říše loutek, sám také účinkoval v Lidovém domě. Po maturitě na gymnáziu začal studovat na konzervatoři, která se v té době změnila na DAMU; herecká studia absolvoval v roce 1950.

Ještě před dokončením DAMU nastoupil Racek do angažmá v Krajském oblastním divadle v Olomouci, kde strávil deset let (1950-1960). Tady zazářil ve stěžejních divadelních kusech jako Hamlet a Romeo a Julie, dále vynikl v Obchodníkovi s deštěm nebo Pohledu z mostu. Mezitím také absolvoval vojenskou službu; proti původnímu plánu účinkování v Armádním uměleckém souboru si kvůli špatnému kádrovému profilu vojenská léta odbyl v Komárně. Po odchodu z Olomouce byl přizván do Divadla E. F. Buriana (1960-1966), kde hrál například ve hrách Vytetovaná růže nebo I chytrák se spálí. V letech 1966-1990 pak patřil k oporám hereckého souboru Divadla na Vinohradech. Zatímco v mládí hrál milovníky nebo groteskní figurky, na scéně Vinohradského divadla se vyprofiloval v představitele výrazných a psychologicky složitých charakterů. Jeho herecký projev vynikl ve hrách Noc s leguánem, Královna Kristina, Car Fjodor, Život a dílo skladatele Foltýna nebo Barbaři. Pohostinsky hrál také v Divadle Na zábradlí (Pokoušení, Na dně), s úspěchem vystupoval ve Viole. V roce 1990 odešel do důchodu, ale herecky dále pracuje jako host, například v Divadle ABC (Veselé paničky windsorské), v Rokoku (Skřivánek), vrátil se i na prkna Vinohradského divadla (Famílie aneb Dědictví otců zachovej nám, pane). V roce 2008 obdržel Ilja Racek Cenu Thálie za celoživotní mistrovství v divadle.

S prací před kamerou se Racek seznámil ještě jako posluchač DAMU, hrál spíše komparzní roli ve filmu NÁVRAT DOMŮ (1948), až po několika letech pak dostal první větší hereckou příležitost v lyrickém snímku STŘÍBRNÝ VÍTR (1954). Po několika dalších filmech navázal Racek užší spolupráci s režisérem Jaroslavem Balíkem (ZKOUŠKA POKRAČUJE, 1959; TARZANOVA SMRT, 1962; PĚT HŘÍŠNÍKŮ, 1964), z níž vyniká hlavní role Julia Fučíka ve filmu REPORTÁŽ PSANÁ NA OPRÁTCE (1961); tento propagandistický titul je však dnes již zapomenutý. Z komediálního žánru, v němž se Racek objevoval výjimečně, lze připomenout Vorlíčkův film KDO CHCE ZABÍT JESSII? (1966).

Od svého příchodu do Prahy začal Racek hrát také v televizi, vynikl zvláště v několika zdařilých přepisech klasických děl na přelomu 60. a 70. let (PRVNÍ LÁSKA, 1969; BUŘIČ JEJÍHO VELIČENSTVA, 1969), zvláště pak zazářil působivým ztvárněním hlavní role v televizním filmu HRABĚ DRACULA (1970). Doba normalizace znamenala pro Racka kvůli jeho politickým postojům značný útlum v práci před filmovou i televizní kamerou, hrál i s několikaletými odstupy (KRONIKA ŽHAVÉHO LÉTA, 1973; VRAŽEDNÉ POCHYBNOSTI, 1978). Do dekády let osmdesátých vstoupil malou, ale výraznou epizodou v komedii VRCHNÍ, PRCHNI! (1980), následně se znovu dostal k větším hereckým úkolům složitějších postav (RADIKÁLNÍ ŘEZ, 1983; LÁSKA S VŮNÍ PRYSKYŘICE, 1984). V této době také poprvé našel větší uplatnění v seriálech (PANOPTIKUM MĚSTA PRAŽSKÉHO, 1986; ZLÁ KREV, 1986; DOBRODRUŽSTVÍ KRIMINALISTIKY, 1989). Objevil se také ve slovenském seriálu LEKÁR UMIERAJÚCEHO ČASU (1984), který byl o několik let později zkrácen do filmové verze SVĚDEK UMÍRAJÍCÍHO ČASU (1990); to také byla Rackova poslední filmová role u nás, v zahraniční produkci si o jedenáct let později zahrál v britském filmu ČLOVĚK V ZOO (The zookeeper, 2001).

Po roce 1990 tedy Racek skončil spolupráci s filmem, nadále se ale uplatňuje v televizi, a to nejen v v kvalitních inscenacích, ale znovu také v seriálech (NÁHRDELNÍK, 1992; KONEC VELKÝCH PRÁZDNIN, 1996; ČETNICKÉ HUMORESKY, 1997), naposledy například NÁVES (2005), výrazněji na sebe upozornil především jako průvodce seriálem LASKAVÝ DIVÁK PROMINE (1994), ve stejné době také navýšil svou popularitu uváděním vzpomínkového televizního pořadu TROCHA ŠAFRÁNU Z TELEVIZNÍHO ARCHÍVU (1995).

Ilja Racek je rozvedený a má tři děti, syn Ilja Racek mladší (*1950) je režisérem a ředitelem televizního studia v Ostravě.

Autor: argenson

ILJA RACEK (nar. 24.6.1930, Praha – zem. 2.8.2018, Praha) pocházel z rodiny středoškolského profesora, avšak sám měl na gymnáziu potíže. Velký vliv na něj měl v dětství a mládí jeho dědeček, novinář, úředník a bohém Adolf Racek (1876–1947). Za okupace pracoval jako výpomocný jevištní technik v divadle Říše loutek a sám hrál s přáteli loutkové i ochotnické divadlo. V sextě se pokoušel přejít na Pražskou konzervatoř, ale podařilo se mu to až v roce 1947. V roce 1948 se konzervatoř transformovala v DAMU, kde pokračoval ve studiích. Ještě během nich nastoupil v roce 1950 do angažmá v Krajském oblastním divadle v Olomouci (později Divadlo Oldřicha Stibora), kde do roku 1960 hrál řadu významných rolí mimo jiné i Romea. Základní vojenskou službu (1954–56) zahájil v Armádním uměleckém studiu a hrál i v divadle E. F. Buriana, ale pak byl z kádrových důvodů převelen na Slovensko k PTP. V roce 1960 nastoupil v Divadle E. F. Buriana, kde se prosadil jako představitel charakterních postav v moderním i klasickém repertoáru (Frank Pátý, Stalo se ve Vichy, I chytrák se spálí, Vytetovaná růže, Tři sestry) a o šest let později zakotvil až do důchodu v Divadle na Vinohradech (Noc s leguánem, Královna Kristina, Grandlehárna, Život a dílo skladatele Foltýna, Měsíc pro smolaře, Legenda o lásce, Král Krysa, Hamlet). Od roku 1990 pohostinsky vystupoval nejen na Vinohradech, ale i v řadě dalších pražských divadel (například i ve hře Václava Havla Pokoušení v Divadle Na zábradlí). Těžiště jeho činnosti bylo na jevišti, avšak svou stopu zanechal i v kinematografii a zejména v televizi, kde vystupoval již od dob „živého“ vysílání v mnoha televizních inscenacích, pohádkách, filmech a v seriálech Hříšní lidé města pražského (1969), Třešňová babička (1977), Ve znamení Merkura (1978), Lekár umierajúceho času (1983), Rozpaky kuchaře Svatopluka (1984), Slavné historky zbojnické (1985), Zlá krev (1986), Potom v bezvětří (1987), Panoptikum Města pražského (1987), Případ pro zvláštní skupinu (1989), Dobrodružství kriminalistiky (1989, 1992), Náhrdelník (1992), Arabela se vrací aneb Rumburak králem Říše pohádek (1993), Laskavý divák promine (1994), Konec velkých prázdnin (1996), Na lavici obžalovaných justice (1998), Četnické humoresky (2000), Nadměrné maličkosti (2004), Strážce duší (2005), Náves (2006), Sanitka 2 (2013) a Cyril a Metoděj – Apoštolové Slovanů (2013). V České televizi byl v 90. letech moderátorem i spoluautorem oblíbeného střihového pořadu Trocha šafránu z televizního archivu (1992–95). Ve filmu hrál navzdory svému charismatickému zjevu (vousatá tvář s uhrančivýma očima) většinou vedlejší role, od přítele hlavního hrdiny v Krškově Stříbrném větru až po malíře v Malostranských humoreskách nebo otce v komedii Jedlíci aneb Sto kilo lásky. Hlavní roli Julia Fučíka ve snímku Reportáž psaná na oprátce mu poskytl Jaroslav Balík, v jehož filmech hrál ještě několikrát. Větší prostor dostal dále v titulech Marie, Vražedné pochybnosti, Vrchní, prchni,k Upír z Feratu, Pytláci, Schůzka se stíny, Vrak, Radikální řez, Láska s vůní pryskyřice nebo V bludisku pamäti. Protože jako jediný člen Divadla na Vinohradech odmítl podepsat tak zvanou Antichartu měl za normalizace ztížený přístup do televize i do filmu. Uplatnil se i jako významný rozhlasový a dabingový herec (namlouval mimo jiné Marlona Branda nebo Genea Hackmana). Získal Cenu Thálie za celoživotní mistrovství v činohře (2008). Byly mu věnovány krátký televizní dokument Ten čas je velkej prevít (2000; r. Alexandra Berková) a jeden díl z cyklu Neobyčejné životy (2010; r. Alena Činčerová). Z jeho tří dětí je syn Ilja Racek ml. (nar. 1950) činný jako rozhlasový, divadelní a televizní režisér, jako divadelní a televizní ředitel či politik (byl mimo jiné náměstkem ministra kultury). – Filmografie: (herec) Návrat domů (1948; r. Martin Frič), Stříbrný vítr (1954; r. Václav Krška), Ztracená stopa (1955; r. Karel Kachyňa), kr. f. Příležitost (1956; r. Vojtěch Jasný), Touha (1958; r. Vojtěch Jasný), Křižovatky (1959; r. Pavel Blumenfeld), Zkouška pokračuje (1959; r. Jaroslav Balík), Reportáž psaná na oprátce (1961; r. Jaroslav Balík), Tarzanova smrt (1962; r. Jaroslav Balík), studentský střm. f. Ďábelská jízda na koloběžce (1963; r. Dušan Klein), Pět hříšníků (1964; r. Jaroslav Balík), Marie (1964; r. Václav Vorlíček), Hra o životě a smrti (TV–1965; r. Jiří Bělka), Transit Carlsbad (1966; r. Zbyněk Brynych), Kdo chce zabít Jessii? (1966; r. Václav Vorlíček), Neboť nevědí, co činí (TV–1970; r. Miroslav Sobota), Kouzelný dům (TV–1970; r. Jaroslav Balík), Hrabě Drakula (TV–70; r. Alena Procházková), Chléb a písně (TV–1971; r. Jaroslav Novotný), Tajemství velikého vypravěče (1971; r. Karel Kachyňa; hlas), Kronika žhavého léta (1973; r. Jiří Sequens), střm. f. Poklad krále Davida (TV–1973; r. Václav Hudeček), Princ Chocholouš (TV–1974; r. Věra Jordánová), Vražedné pochybnosti (1978; r. Ivo Toman), Král Krysa (TV–1979; r. Antonín Moskalyk), Útěky domů (1980; r. Jaromil Jireš), Vrchní, prchni (1980; r. Ladislav Smoljak), Upír z Feratu (1981; r. Juraj Herz), Pytláci (1981; r. Hynek Bočan), Ubohý pan Kufalt (TV–1981; r. František Filip), studentský f. Mořská panna (1981; r. Magdaléna Příhodová), Schůzka se stíny (1982; r. Jiří Svoboda), Vrak (1983; r. Ivo Toman), Radikální řez (1983; r. Dušan Klein), V bludisku pamäti (1984; r. Ľudovít Filan), Láska s vůní pryskyřice (1984; r. Jiří Hanibal), Bandité (TV–1984; r. František Filip), studentské filmy Kobra (1984; r. Manuel Calvit) a Sebevrah (1985; r. Karel Bednář), Lovec senzací (1988; r. Martin Hollý), Svědek umírajího času (1990; r. Miloslav Luther), Zapomenuté tváře (TV–1994; r. Otakar Kosek), povídkový f. Malostranské humoresky (1995; r. Zdeněk Gawlik, Jan Pecha, Jaromír Polišenský), Hra se smrtí (TV–1995; r. Lucie Bělohradská), Tři blázni v jednom (TV–1996; r. Antonín Přidal), Stříbrný a Ryšavec (TV–1998; r. Vladimír Drha), Zkrocení zakletého řetězu (TV–1999; r. Josef Císařovský), Člověk v zoo (2000, The Zookeeper; r. Ralph Ziman), P.F. 77 (TV–2003; r. Jaroslav Brabec), studentský f. Vesnice roku (2011; r. Vojtěch Moravec), Jedlíci aneb Sto kilo lásky (2013; r. Tomáš Magnusek), Poslední cyklista (TV–2014; r. Jiří Svoboda).

Zdroj: -tbk- / NFA