Eva Olmerová

Eva Olmerová byla považována za naši nejlepší jazzovou zpěvačku, i když uměla zazpívat a prožít i jiný žánr třeba blues a ona sama milovala tramské písničky, které k ní prostě patřily.

Eva se narodila 21. ledna 1934 v dobře situované rodině, která bydlela prostorném bytě v Praze na Letné. Evin otec byl majitelem malé výrobny na kožené doplňky a její matka byla ženou v domácnosti. A protože byla Eva jejich jediným dítětem, tak ji rodiče hýčkali a zahrnovali spoustou dárků. V dětství měla spoustu zájmů jako bylo kolo,tenis,koně, plavání, kytara, klavír… Ten jí byl osudný. Měla talent a v devíti letech si zahrála spolu s dalšími mladými talenty v Muzeu Bedřicha Smetany na Novotného lávce. I ve škole velmi dobře prospívala. Byla premiantkou a měla talent na jazyky. I na gymnáziu to nebylo jiné, ale nakonec se na přání svého otce přešla do módního salonu Hany Podolské učit se dámskou krejčovou. Je nutno i podotknout, že se rodiče rozvedli, což ji velmi ranilo a tím více se věnovala klavíru, ale i knížkám.

Další šok nenechal na sebe čekat. Bylo jí 17, když byla na ulici zadržena, údajně kvůli nesrovnalostem, ale bylo to kvůli dědečkovi, který byl spolupracovníkem Edvarda Beneše ve Velké Británii a částečně i kvůli svému strýci, který sloužil u britského Královského letectva. Dvakrát byla dokonce zavřená, poprvé ve svých čtyřiadvaceti za facku, kterou uštědřila příslušníkovi SNB, podruhé za autonehodu (měla tehdy podmínku za předchozí autonehodu). Celkem strávila ve vězení více jak dva roky.

Její zlomový začátek kariéry byl v roce 1962, když zpívala v kavárně Meteor a neunikla pozornosti Karla Mareše, dramaturga Semaforu a skladatele. Zanedlouho zaklepal na dvěře jejího bytu a pozval ji na konkurz. Hledali v té době náhradu za těhotnou Evu Pilarovou. Šla a vzali ji. V Semaforu debutovala 9. dubna 1962 v představení Zuzana je zase sama doma. O pár dní později vyhrála s písní Jsi jako dlouhý most čtvrtý ročník soutěže Hledáme písničku pro všední den. Byl to její další úspěch – písnička vyšla na malé desce. Bohužel neskutečná blbost mocných způsobila, že měl v oné pohnuté době problémy nejen Semafor, ale i jeho nová protagonistka, která už měla záznam. Verdikt pro ni zněl: zákaz vystupování v Praze počínaje 1. květnem 1962. Sotva se v souboru stačila zabydlet a zbavit trémy, musela odejít. Úplně bez práce nezůstala, Semafor hostoval na scéně plzeňské Alfy a díky tomu si mohla v představení Šest žen zazpívat i Eva. Do Prahy se ale vrátila.

V roce 1964 se stala zpěvačkou tria Míši Poláka, s nimž účinkovala v Divadle Na zábradlí a později rovněž v Redutě. Prvním velkým úspěchem světové úrovně byla její účast na I. mezinárodním jazzovém festivalu v pražské Lucerně v roce 1964, kde zazpívala sólové písně Let´s Do It, Tendery a společně s Luďkem Hulanem Oop Pop A Da. Pravé černošské blues v podání bílé zpěvačky Evy Olmerové zaujalo i Ellu Fitzgeraldovou, první dámu světového jazzu. Pozvala ji na společné světové turné, výjezd se ale z politických důvodů nekonal. Zpívala se skupinou Mefisto, v roce 1967 se vrátila do Semaforu, natočila alba s názvem jako je Zahraj i pro mě, Vítr rváč, … a poslední s názvem Svíčka a stín. Muzikolog Leo Jehne v nevydané knize svých vzpomínek řekl o jejím hlasu:

„ Krásný už v té vyrovnanosti jeho jádra i obalu, barvy, zvučnosti i mírně dekadentního přídechu, divokého vzduchu. Měla skvělé hloubky, od nichž se vinuly vyrovnané tóny až po výšky, o kterých by si člověk myslel, že je hlas takového témbru ani vůbec nemůže zdolat. Její hlas se vlnil jako u největších bohyň jazzového zpěvu, někdy až tremolově vzrušeně, jindy zase plynul poklidně.“

Poprvé se vdávala v osmnácti letech za stejně starého Vladimíra Falouta. Psal se rok 1952. Manželství nemělo šanci vydržet. Eva sama několikrát řekla, že se vdala z mladistvé blbosti. Podruhé ke svazku manželskému došlo 5. června 1965. Oním šťastným se stal její někdejší spolužák z obecné školy. Ale z toto manželství také nemělo dlouhého trvání, skončilo po 4 měsících. Jednou, když se Eva vrátila ze zájezdu, našla jenom prázdný byt. Bez nábytku, obrazů, úspor a bez manžela, který vše rozprodal a emigroval do Itálie. Své zklamání utápěla jak v blues, tak v alkoholu a prášcích. Do třetice všeho dobrého i zlého. Přesto pro Evu další svatba s alkoholikem Janem Vaníkem v roce 1972 nic moc dobrého nepřinesla. Ani vytouženého potomka ani spokojený život. Tehdy to definitivně vzdala.

Zemřela 10. srpna 1993 ve věku 59 let upoutaná na nemocničním lůžku. Její fanoušci a kolegové na ni vzpomínají jako na nejlepší naši jazzovou zpěvačku a na člověka s dobrým srdcem.

Autor: Serpentina