Alberto Lattuada

Režisér Alberto Lattuada si mezi italskými filmaři vydobyl významnou pozici několika neorealistickými filmy krátce po druhé světové válce, a i když pak natočil tři desítky dalších fílmů různých žánrů a kvalit, hodnot svých prvních režijních pokusů již nedosáhl. Na druhou stranu mu nelze upřít, že do italské kinematografie uvedl během několika desetiletí řadu mladých nadějných hereček v čele se svou manželkou Carlou del Poggio. Alberto Lattuada se narodil v Miláně, jeho otcem byl hudební skladatel Felice Lattuada (1882-1962), od dětství byl tedy Alberto konfrontován se světem umění, v době studií na milánské architektuře se začal podílet na kulturním životě v Miláně, jako autor drobných próz a esejista přispíval do několika místních časopisů. Již ve třicátých letech se začal uplatňovat také v pomocných profesích u filmu, výrazněji se prosadil jako asistent režie u Maria Soldatiho (MALÝ STARODÁVNÝ SVĚT - Piccolo mondo antico, 1940).

Pro svůj režijní debut si Lattuada vybral literární předlohu JAKOUBEK IDEALISTA (Giacomo l'idealista, 1942), který realizoval stylem nijak nenaznačujícím jeho pozdější kvality. Mezitím se prosadil jako fotograf a autor několika knižních fotografických publikací, v rodném Miláně stál také u zrodu Italské filmotéky. Ještě za války se také seznámil se začínající herečkou Carlou del Poggio (1925-2010), která se v roce 1945 stala jeho manželkou (měli spolu dvě děti) a následně i hvězdou jeho nejvýznamnějších filmů. Jako scénárista se podílel i na dalších filmech, nejlepší scénáře vycházející z klasických předloh se mu ale nepodařilo prosadit.

Po válce podle vlastního námětu natočil film BANDITA (Il bandito, 1946) s Amedeem Nazzarim v hlavní roli o návratu válečného zajatce na rodnou Sicílii (jeho sestru zde hrála již zmíněná Carla del Poggio). Tento film nejenom že patří k vrcholným dílům italského neorealismu, ale zaznamenal i mimořádný ohlas a jen v italských kinech jej vidělo více než pět a půl miliónu diváků. S menším úspěchem, ale větším uměleckým dosahem pak představil svůj další významný film BEZ MILOSRDENSTVÍ (Senza pieta, 1948), opět s manželkou Carlou del Poggio v hlavní roli (po jejím boku tady stál bývalý americký černošský voják a později úspěšný filmový herec John Kitzmiller). Mezitím došlo koncem 40. let k silnému tlaku z oficiálních mist vůči neorealistickým tvůrcům a i Lattuada musel ve svých ostře kritických postojích polevit, což dokládá umírněnější film MLÝN NA PÁDU (Il mulino del Po, 1949). Mezitím získal Stříbrnou stuhu udělovanou Italským syndikátem filmových novinářů za přepis literární předlohy ZLOČIN GIOVANNIHO EPISCOPA (Il delitto di Giovanni Episcopo, 1947).

Dozvuky neorealismu jsou nicméně patrné v Lattuadově absolutně nejúspěšnějším filmu ANNA (1951) s příběhem mladé jeptišky, který jen v Itálii vidělo bezmála deset miliónů diváků v kinech. Mezitím v režijní spolupráci se začínajícím Federicem Fellinim realizoval film SVĚTLA VARIETÉ (Luci del varieta, 1950), hrály zde manželky obou režisérů, Carla del Poggio a Giulietta Massina. U filmu v této době začala pracovat také Albertova sestra Bianca Lattuada (1912-2005), která se prosadila jako producentka. V následujících letech se Lattuada zaměřil na adaptace děl spisovatelů a dramatiků, připomeňme alespoň ty ruské jako byli N. V. Gogol (PLÁŠŤ - Il cappotto, 1952), A. S. Puškin (GARDOVÝ SERŽANT - La tempesta, 1958) nebo A. P. Čechov (STEP - La steppa, 1962).

Některé z filmů mu vynesly opětovné uznání odborníků i nominace na prestižní festivalové ceny, několik italských cen posbíral za komorní příběh rodičů a dospívající dcery GUENDALINA (1957). Častěji začal spolupracovat s francouzskými herci, mladou dvojici Pascale Petit a J. P. Belmonda obsadil například do filmu DOPISY NOVICKY (Lettere di una novizia, 1960), počátkem 60. let dvakrát zabodoval v udíleni cen na festivalu ve španělském San Sebastian (NEPŘEDVÍDANÉ - L'imprevisto, 1961; VE SLUŽBÁCH MAFIE - Mafioso, 1962).

I když ani v 60. a 70. letech ve svých aktivitách režiséra nepolevoval, v jeho tvorbě začaly převažovat z různých důvodů nerealizované scénáře a svými filmy se již ani vzdáleně nepřiblížil hodnotným poválečným snímkům. Přizpůsobil se i dobově zálibě ve špionážním žánru a s mezinárodním hereckým obsazením natočil film MATCHLESS (1967), do doby první světové války zasadil přínosnější příběh ŠPIÓNKA BEZE JMÉNA (Fräulein Doktor, 1968). Z jeho pozdějších prací připomeňme alespoň melodramatický příběh TAKOVÁ, JAKÁ JSI (Cosi come sei, 1977). S televizí spolupracoval jen výjimečně, ale právě tady důstojně završil svou kariéru, když natočil historický seriál KRYŠTOF KOLUMBUS (Christopher Columbus, 1985) uvedený i u nás.

Alberto Lattuada se příležitostně věnoval i operní režii (již koncem 40. let v Římě, později ve Florencii), celkem třikrát byl členem poroty na festivalu v Benátkách, v roce 1970 zasedl i v porotě na festivalu v Berlíně. Od osmdesátých let začal hlavně v Itálii sbírat ocenění za celoživotní dílo (v rámci udílení cen Davida di Donatello již v roce 1977 získal Zvláštní cenu Davida, v roce 1984 byl za přínos italskému filmu oceněn na festivalu v Benátkách), v roce 1995 obdržel velkokříž Řádu za zásluhy o Italskou republiku. V posledních letech života se kvůli postupující Alzheimerově chorobě stranil veřejnosti a zemřel na venkově ve svém domě v Orvietu nedaleko od Říma 3. července 2005 ve věku devadesáti let.

Autor: argenson

13. listopadu 1914 se narodil v Miláně italský režisér Alberto LATTUADA. Studoval architekturu na technice, ale již během studií působil jako essejista a autor drobných literárních děl. Jeho zájem se však stále více soustřeĎoval na film a fotografii. Jako scénarista začal spolupracovat s filmem v roce 1940 na filmu MALÝ STARODÁVNÝ SVĚT. Jeho první režijní samostatnou prací byl JAKUB IDEALISTA (1942). Jeho prvním poválečným filmem je BANDITA (1946), který je řazen k předním dílům tzv. italského neorealismu. V následujících několika letech natočil v tomto duchu ještě ZLOČIN GIOVANNA EPISCOPA a BEZ MILOSRDENSTVÍ. V roce 1952 natočil adaptaci Gogolovy novely PLÁŠŤ, o rok později epizodu z povídkového filmu LÁSKA VE MĚSTĚ. Z dalších filmů jmenujme: GARDOVÝ SERŽANT (1958), STEP (1962), VE SLUŽBÁCH MAFIE (1962), ŠPIÓNKA BEZE JMÉNA (1968), BÍLÁ, ČERVENÁ A ZELENÁ (1971).
[Zdroj: Fimový kalendář 1974, Praha : Československý filmový ústav, 1973.]