Otto Lackovič

Herec, tanečník a zpěvák Otto Lackovič se narodil ve slovenské chudé rodině, v níž žil s babičkou, ovdovělou matkou a starším bratrem. Lackovič měl v plánu jít do učení na strojního zámečníka, ale v průběhu Slovenského národního povstání byl těžce raněn a několik týdnů ležel v nemocnici.

Otto Lackovič již od mládí miloval umění a hlavně divadlo, které si poprvé vyzkoušel jako ochotník na hlohovecké měšťance. Profesionální divadelní dráha O. Lackoviče začala po osvobození v baletu a v opeře Slovenského lidového divadla Nitra, kde získal příležitost zaskakovat i v sólových partech, ale přes operetního mladokomika později přešel natrvalo k činohře. Lackovič se od konce 2. světové války protloukal i po jevištích divadel v Michalovcích, Prešově i Žilině, aby po desetileté pouti slovenskými scénami našel nové angažmá v českém hlavním městě. K trvalému přesídlení do Prahy O. Lackoviče přiměly politicky motivované propuštění z prešovského divadla a zvyšující se nabídky českých filmařů a proto nastoupil do Divadla satiry, později přejmenovaném na Divadlo ABC. Těmto prknům, co znamenají svět pak Lackovič zůstal věrný i v čase, kde se soubor stal součástí Městských divadel pražských a právě na nich dal plně vyniknout svému hereckému smyslu pro karikaturu a nadsázku až do svého odchodu do důchodu. Za bezmála půlstoletí Lackovič na jevišti často vytvářel různé negativní postavy od bláznů po zločince a svou hřmotnou snědší postavou inklinoval i k postavám cikánů nebo nebojácných hrdinů, odvážných mladíků a v několika případech své figury obohatil precizní znalostí rodné slovenštiny, tak že jim vtisknul vrozený temperament, vášeň i paličatost. Lackovič v divadle hrál ale i v penzi a jako host vystupoval v pražských Divadle Skelet a v Divadle na Jezerce. Jednou z posledních her, ve které se Lackovič na divadle objevil byla komedie Kaviár nebo čočka. „Dokud herec chodí, slyší a vidí, může hrát do devadesátky; a já hraji od svých osmnácti, takže v tom už nějakou praxi už mám,“ vysvětloval Lackovič v závěru své kariéry.

Otto Lackovič se své první role před kamerou, pacholka Jožy Papcúna, kterého s velkým úspěchem hrál na divadle, dočkal v komedii O. Jariabka Kozí mléko a poté na něj čekaly převážně jen hlavní či větší role, ať to bylo v Krejčíkových dramatech z budovatelské éry Nad námi svítá, kde byl horníkem Malinou nebo jeho z vesnického prostředí Frona, kde hrál družstevníka Juru Žebroně. Další role, cikánský dělník Gejza Fabián ve Weissově sociálním dramatu Můj přítel Fabián se stala Lackovičovou životní příležitostí a s trochou nadsázky se dá napsat, že cikáni a rómové jeho profesní filmovou kariéru podstatně ovlivnili. Například D. Klein, Lackoviče často do tohoto typu rolí obsazoval. „Napřed jsem hrál cikána v jeho filmu Radikální řez, pak ve snímku Kdo se bojí, utíká a do třetice mi nabídl roli romského holiče Pišty," vzpomínal Lackovič. Kromě Kleina se Lackoviče podařilo obsadit do postavy Róma také F. Filipovi a to v televizním seriálu Chalupáři, v němž byl drůbežářem Ferem nebo M. Růžičkovi do filmové komedie o podnikání Trhala fialky dynamitem, kde byl presidentem festivalu Děti jedné planety, Dežem. S přibývajícími léty filmoví tvůrci Lackoviče využívali více než pro jeho talent spíše hlavně pro jeho příznačný temperament, mužný zjev a chraplavě drsný hlas a tak se stal typickým představitelem epizodních rolí na jedné straně negativních a na straně druhé charakterních typů rozličných dělníků, vesnických chlapáků, rváčů, výtržníků, neurvalců, alkoholiků, rozervanců i padouchů. Lackovič díky O. Vávrovi dostal příležitost zahrát si také v historických velkofilmech z husitského období Jan Žižka a Proti všem, ve kterých se stal mladým bojovníkem Ondřejem Johou. O. Lackovič za více než půlstoletí spolupracoval s celou plejádou předních režisérů, např. s J. Balíkem na dramatu Bomba, v němž ztvárnil lehkomyslného buldozeristu Jardu Sejka; s P. Hášou na jeho nastudování Nerudových Povídek malostrankých; s J. Jakubiskem v Nevěře po slovensky, kde byl polesným; s J. Jirešem jako řidič tiráku v drámě Neúplné zatmění; s V. Krškou na jeho adaptaci Šrámkova Stříbrného větru, kde si zahrál zajímavou roli nespoutaného studenta Karla Zacha; s J. Polákem na kultovním vědeckofantastickém dramatu Ikarie XB 1, v němž se stal koordinátorem vesmírné rakety Michalem; s J. Sequensem, st. v jeho dobrodružném snímku Větrná hora, kde byl tajemným báňským průzkumníkem Rudolfem Peciánem; se S. Skalským, který mu nabídnul roli hospodáře Jožky Kupce ve filmu Cesta pustým lesem; s D. Trančíkem v československo-francouzském koprodukčním psychologickém filmu Když hvězdy byly červené; s F. Vláčilem na jeho pojetí Vančurovy Markéty Lazarové nebo se Z. Zelenkou v jeho filmové pohádce Nesmrtelná teta, v níž stanul před kamerou jako rybář. Lackovič se na plátně mnohokrát objevil jako voják či partyzán ať šlo o adaptaci Mňačkova románu Smrt si říká Engelchen realizovanou dvojicí Kádár – Klos nebo o Kachyňovo drama Tenkrát o vánocích; vícekrát si zahrál také dělníky různých profesí jako třeba ve Vávrově První partě nebo v Bočanově komedii Parta hic; na plátně byl také čas od času obviněn z kriminálního činu, jak jsme byli svědky třeba v Čechově detektivce 1o5 % alibi; nebo sám zločin vyšetřoval třeba jako inspektor Skákal v Novákově komedii Fešák Hubert. O. Lackovič s chutí přijímal i role v televizních seriálech a tak jsem jej viděli například ve Filipově zpracování F. L. Věka; v Adamcových Rodácích; v Dudkově epopeji Synové a dcery Jakuba skláře; v Sequensových 3o případech majora Zemana; či ve 12. části Moskalykova Dobrodružství kriminalistiky nazvané Antropologie. Lackovič se jako výrazná osobnost domácích dějin dočkal i jednoho dílu z dlouhodobého cyklu Úsměvy. Televizní seriál byl také poslední příležitostí vidět Lackoviče před kamerou a on se tak díky Polesného nejnovější řadě Nemocnice na kraji města s podtitulem Nové osudy rozloučil jak s kolegy tak s diváky.

Lackovič byl vášnivý kuřák, ke konci života trpěl rakovinou plic, ale měl velké štěstí, protože se stal pacientem vyhlášeného odborníka prof. P. Pafky, který mu odebral téměř polovinu plíce a život mu tak podstatně prodloužil. Zákeřná nemoc se ale později vrátila a Otto Lackovič na rakovinu ve věku 8o let zemřel.

Tituly a ocenění: Otto Lackovič získal své první ocenění, Cenu Divadelní žatvy Praha v r. 195o za vytvoření postavy pacholka Jožy Papcúna ve hře Kozí mléko na počátku své herecké poutě, aby další tituly získal až ke konci své umělecké kariéry. Nadace Život umělce a Herecká asociace Lackovičovi v r. 1996 udělila prestižní Cenu Senior Prix a v r. 2oo5 získal za celoživotní mistrovství v oboru dabing ještě Cenu Františka Filipovského.

zdroj: Daniel Rubeš - Uzavřené osudy

Autor: řepešínský