Masaki Kobajaši

Studoval filozofii na tokijské univerzitě. Ve filmu začínal 1941 jako asistent režie. Válečná léta prožil v armádě, v posledním období v americkém zajetí. 1946 po návratu do vlasti se vrátil i k práci ve filmu, nejprve jako asistent režiséra Keisuka Kinošity, pro něhož psal i scénáře. 1952 natočil svůj první film Musuku no seišun (Mládí mého syna), 1953 tentokráte podle Kinošitova scénáře drama Magokoro (Upřímná srdce), 1954 obžalobný film o válečných zločincích unikajících spravedlivému potrestání Kabe atsuki heja (Pokoj se silnými stěnami), který byl cenzurou pro veřejné promítání uvolněn až po třech letech, 1956 kritický pohled na zkomercializování nejpopulárnějšího sportu v Japonsku baseballu Anata kaimasu (Koupím tě), 1957 film o problému prostituce a gagsterství v okolí jedné americké vojenské základny Kuroi Kawa (Černá řeka). V letech 1959-61 ukázal s kritickým odstupem pravou tvář japonského militarismu v trilogii Ningen no džoken (Lidský úděl), kde sledoval ve třech na sebe navazujících částech "S bosýma nohama napříč peklem", "Cesta k věčnosti" a "Dědictví" osudy řadových vojáků od výcviku nováčků až do jejich bojového nasazení na čínské frontě a jejich život v zajateckém táboře; film byl natočen podle románu J. Gomokawa a trvá v původní verzi bezmála 10 hodin promítací doby. 1962 vytvořil první ze série samurajských dramat s kritickým podtextem Harakiri (Seppuku), příběh propuštěného samuraje, který podstupuje před chladně přihlížejícím shromážděním tradiční ceremoniál dobrovolné smrti. 1964 natočil pak další, i mimo Japonsko vysoce ceněný film na motivy starých japonských legend Kwaidan (Kaidan), čtyři mystikou obestřené příběhy podle povídek v Japonsku naturalizovaného Američana Lafcadia Hearna "Černé vlasy", "Sněhová královna", "Muž bez uší" a "Šálek". 1967 vytvořil drama Vzpoura (Džoiuči) o samuraji, marně chránícím manželství svého syna před zvůlí feudála, s Toširo Mifunem, 1969 Óda na unaveného člověka (Nihon no seišun) o muži, který se nemůže vypořádat se zážitky z války a těžce nese, že jeho tehdejší mučitel-důstojník si dnes žije v blahobytu. 1971 příběh skupiny pašeráků, kteří riskují životy, aby pomohli dvojici mladých milenců Inoči bonifuro (Oběť života) podle románu Skugora Jamamota Fukagawa Anrakutei (název pašerácké hospody), 1974 film námětem blízký Kurosawovu Žít o rakovinou zasaženém průmyslníkovi, který bilancuje svůj život Kaseki (Zkamenělina) s Šinem Saburim a Keiko Kišiovou v roli v Paříži žijící Japonky.
(Brož J. - Frída, M.: 666 profilů zahraničních režisérů, Československý filmový ústav, Praha 1977)
28. Letní filmová škola