Václav Havel

Václav Havel vyrůstal ve známé pražské podnikatelsko -intelektuálské rodině, spjaté s českým kulturním a politickým děním dvacátých až čtyřicátých let. Jeho otec Václav M. Havel byl architekt, stavitel a Rotarián. Prvních 10 let života prožil v domě, který postavil jeho dědeček ve Žďárci u Tišnova na Moravě. Jenže děti na vesnici mezi sebe synka z bohaté rodiny nebrali a Václav to nesl velice těžce. Až do chvíle, než se mu narodil bratr Ivan.

Původ jeho rodiny, mu po ukončení povinné školní docházky (1951) nedovolil dále studovat, a proto nastoupil do čtyřletého učebního oboru chemický laborant a zároveň večerně vystudoval gymnázium (1954). Z kádrových důvodů nebyl přijat ani na žádnou z vysokých škol humanitního směru a proto se přihlásil na ekonomickou fakultu Českého vysokého učení technického,kterou však po 2 letech opustil.

Tou dobou už pracoval jako jevištní technik, nejprve v Divadle ABC a od roku 1960 v Divadle Na zábradlí. Zájem o humanitní hodnoty jej později přivedl k dálkovému studiu dramaturgie na Divadelní fakultě Akademie múzických umění, které zakončil v roce 1966 komentářem ke hře Eduard, jenž se později stal základem jeho hry Ztížená možnost soustředění. V roce 1956 se seznámil s Olgou Šplíchalovou, a jakkoli oba pocházeli z odlišného prostředí, brzy se velmi sblížili a v roce 1964 se vzali.

Od svých dvaceti let publikoval Václav Havel studie a články v různých literárních a divadelních periodikách. V Divadle Na zábradlí byly uvedeny jeho první divadelní texty, mezi nimiž měla zásadní místo hra Zahradní slavnost (1963). Toto představení se stalo výraznou součástí obrodné tendence v československé společnosti šedesátých let. Občanské sebeuvědomování, které se do historie zapsalo jako Pražské jaro, vyvrcholilo v roce 1968. V této době se Václav Havel angažoval nejen jako autor dalších divadelních her, ale také jako předseda Klubu nezávislých spisovatelů a člen Klubu angažovaných nestraníků. Od roku 1965 působil v nemarxistickém měsíčníku Tvář.

Po potlačení Pražského jara vojsky Varšavské smlouvy Havel pokračuje v tvrdé kritice režimu. V této době nesmí vykonávat své povolání a pracuje jako dělník v trutnovském pivovaru, současně píše do samizdatových Lidových novin. V roce 1975 píše otevřený dopis prezidentu Husákovi, v němž upozorňuje na rozpory, nahromaděné v české společnosti. Vrcholem jeho činnosti se však stává o dva roky později vydání Charty 77. Havel byl společně s Jiřím Hájkem a Janem Patočkou jedním z prvních tří mluvčích této občanské iniciativy, jež požadovala dodržování základních práv a svobod v Československu. V dubnu 1979 se stal spoluzakladatelem Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. Za své občanské postoje byl celkem třikrát uvězněn a ve vězení strávil téměř pět let. V této době bylo československými úřady znemožněno publikovat veškeré Havlovy texty.

Ve druhé polovině osmdesátých let byl Václav Havel ještě dvakrát uvězněn, naposledy v roce 1989. Tou dobou už komunistickému režimu docházel dech a bylo jen otázkou času, kdy se masová nespokojenost projeví v přímém střetu se státní mocí. Také proto podepsaly novou petici "Několik vět" desetitisíce lidí.

Počátkem zásadních společenských změn se stala poklidná manifestace studentů 17. listopadu 1989, ve výroční den uzavření českých vysokých škol nacisty, kterou komunistický režim tvrdě potlačil. Do čela následného občanského vystoupení se postavili studenti a umělci. Na setkání v Činoherním klubu 19. listopadu bylo ustaveno Občanské fórum. Václav Havel se od počátku stal jeho vedoucím představitelem a 29. prosince 1989, kdy byl jako kandidát Občanského fóra zvolen československým prezidentem.

Ve své inaugurační řeči slíbil přivést zemi ke svobodným volbám, což v létě 1990 splnil. Nové federální shromáždění potvrdilo 5. července 1990 Havla ve funkci. Během jeho druhého funkčního období však narůstaly rozpory mezi tehdejší českou a slovenskou politickou reprezentací v názorech na budoucí uspořádání. Hluboký rozkol ve Federálním shromáždění vedl k tomu, že Havel nezískal v červencových volbách 1992 dostatek hlasů. Ačkoli byl požádán o setrvání ve funkci, než bude zvolen nový prezident, složil 20. července mandát s odůvodněním, že nemůže nadále plnit závazky ze slibu věrnosti federativní republice.

Po rozpadu československé federace ukončil Havel svůj několikaměsíční pobyt v ústraní a po volbách 26. ledna 1993 byl zvolen prvním českým prezidentem. V lednu 1996 po těžké nemoci zemřela jeho žena Olga a konec roku 1996 mu přinesl ještě jednu těžkou životní zkoušku - nádorové onemocnění plic. Počáteční stadium nálezu a radikální lékařský zákrok však umožnily úspěšné léčení. Oporou ve složité životní situaci se mu stala jeho přítelkyně a herečka Dagmar Veškrnová, s níž se krátce po propuštění z nemocnice v lednu 1997, oženil.

V obtížné vnitropolitické situaci byl Václav Havel 20. ledna 1998 opětovně oběma parlamentními komorami zvolen prezidentem republiky. Poslední léta jeho vlády citelně poznamenaly jak zdravotní potíže, tak prohlubující se souboj s Václavem Klausem, který se později stal jeho nástupcem. Prezidentský mandát vypršel Václavu Havlovi 2. února 2003. Po odchodu z vysoké politiky se věnuje dodržování lidských práv ve světě a literární agendě. Jako spoluzakladatel Nadace Václava a Dagmar Havlových Vize'97 podporuje řadu humanitárních, zdravotních a vzdělávacích projektů.

Za své literární a dramatické dílo byl Václav Havel oceněn řadou prestižních cen, je členem mnoha světových klubů spisovatelů. Za své smýšlení a celoživotní úsilí o dodržování lidských práv byl několikrát nominován na Nobelovu cenu míru a stal se laureátem nejvyšších státních vyznamenání mnoha států.

Autor: hejtman

VÁCLAV HAVEL (nar. 5.10.1936, Praha – zemřel 18. prosince 2011, Hrádeček u Trutnova na selhání oběhového systému) pocházel ze známé pražské podnikatelské rodiny, spjaté s kulturním a politickým děním první poloviny 20. století a po roce 1948 majetkově vyvlastněné a politicky perzekvované; dědeček Vácslav Havel (1861–1921) postavil palác Lucerna, otec Václav M. Havel (1897–1979) vybudoval vilovou čtvrť Barrandov, strýc Miloš Havel (1899–1968), filmový podnikatel, vystavěl barrandovské ateliéry; dědeček z matčiny strany Hugo Vavrečka (1880–1952) byl redaktorem, diplomatem, ředitelem Baťových závodů a příležitostným spisovatelem s pseudonymem Hugo Vavris (v roce 1932 zfilmoval jeho knihu Karel Lamač pod názvem Lelíček ve službách Sherlocka Holmesa). Od roku 1947 byl Václav Havel ve výběrové internátní škole krále Jiřího v Poděbradech (tady se poznal s Milošem Formanem), z níž byl v roce 1950 z politických důvodů vyloučen, a základní školu dokončil v Praze. Pracoval jako chemický laborant (1951-55) a zároveň absolvoval večerní gymnázium (1954), pak studoval na Ekonomické fakultě ČVUT (1955-57) a následně vykonával vojenskou službu. Od roku 1959 byl jevištním technikem v Divadle ABC, pak v Divadle Na zábradlí, kde se vzápětí stal dramaturgem a od roku 1963 asistentem režie. V letech 1962-66 studoval dramaturgii na DAMU. V letech 1968-1989 byl na volné noze, s výjimkou období 1974-75, kdy byl zaměstnán v trutnovském pivovaru. V letech 1989-92 byl prezidentem ČSSR, resp. ČSFR, v letech 1993-2003 prezidentem ČR. Po smrti manželky Olgy (1933-1996) se v roce 1997 oženil s herečkou Dagmar Veškrnovou. Do kulturního a veřejného života vstoupil už v polovině 50. let, během 60. let se stal respektovaným mluvčím nekomunistické kulturní opozice i uznávaným dramatikem (Zahradní slavnost, 1963, Vyrozumění, 1965, Ztížená možnost soustředění, 1968), básníkem (Antikódy, 1964) a esejistou (Protokoly, 1966). Břitký kritik komunistické praxe byl hned od počátku normalizace znovu vystaven politické šikaně, trestním řízením a posléze i opakovanému věznění. Nejdéle v letech 1979-83, když už byl jako spoluzakladatel Charty 77 a Výboru na ochranu nespravedlivě stíhaných (VONS) pokládán režimem za symbol demokratického odporu. Právě tento kredit ho po listopadu 1989 vynesl do čela státu. Psát neustával ani v nejhorších dobách: z vězení posílal Dopisy Olze (1985), jeho eseje shrnují exilové svazky O lidskou identitu (1984) a Do různých stran (1989), životopis Dálkový výslech (1986). Pokračovala jeho dramatická tvorba, reflektující proměny režimu i otázky lidské existence (např. Žebrácká opera, 1975; Audience, Vernisáž, 1976; Protest, 1979; Horský hotel, 1981; Largo desolato, 1984; Pokoušení, 1983; Asanace, 1989) a uváděná do roku 1989 téměř výhradně v cizině. Prezidentské období reprezentuje několik svazků projevů, souhrnně tuto éru mapuje vzpomínková koláž Prosím stručně (2006) a částečně z ní čerpá i jeho poslední divadelní hra Odcházení (2010). Po odchodu z vysoké politiky se věnoval dodržování lidských práv ve světě a literární agendě. Jako spoluzakladatel nadace Vize ’97 podporoval řadu humanitárních projektů. Jako literát, disident i prezident byl Václav Havel oceněn u nás i ve světě mnoha řády, vyznamenáními, cenami a čestnými doktoráty. Je mj. nositelem Velkého kříže Řádu čestné legie (Paříž 1990), Prezidentské medaile svobody (Washington 2003) a Řádu Bílého lva (Praha 2003), Ceny Jana Palacha (Paříž 1982), Ceny Erasma Rotterdamského (Rotterdam 1986), Ceny Olofa Palmeho (Stockholm 1989), Ceny Karla Velikého (Cáchy 1991), Vestfálské mírové ceny (Münster 1998) či Německé národní ceny (Berlín 2003). Havlův přínos divadlu byl třikrát oceněn udělením Ceny Obie (New York 1968, 1970, 1984), dále je Havel mj. nositelem Ceny Thálie (2004), Ceny Jaroslava Seiferta (2008), Ceny Karla Čapka (2008), Ceny Alfréda Radoka (2009) a Ceny Franze Kafky (2010). – Od mládí toužil stát se filmovým režisérem, dobové poměry mu však zmařily jak studium, tak naplnění této touhy. Udržoval přátelské styky s filmaři z okruhu československé nové vlny. Během doby se jeho dramatická díla stala předmětem zájmu filmařů, stejně jako on sám. Následující výběr filmových a TV titulů nespecifikuje délku jednotlivých děl a mnohdy ani uvedení v našich médiích. – ČST a ČT uvedla Havlovu původní TV hru Motýl na anténě (1990, r. Ladislav Smoljak; poprvé v SRN s názvem Fledermaus auf der Antenne, 1975, r. Jan David), dále inscenace her Vernisáž (1990; r. Ivan Rajmont) a Horský hotel (1999; r. Andrej Krob) a kompletní verzi jeho divadelního pásma Zítra to spustíme (1992; r. Viktor Polesný). Podle Havlovy rozhlasové koláže z roku 1969 Čechy krásné, Čechy mé vznikl stejnojmenný krátkometrážní film (1998; r. Miloš Zábranský), podle úryvků z pamětí komunistického politika Vasila Biľaka napsal Havel scénář k TV grotesce Osudná noc (2002; r. Andrej Krob). Havlovy divadelní hry byly inscenovány zahraničními TV stanicemi, mj. Zahradní slavnost (Das Gartenfest, SRN 1966, r. Hansjörg Utzerath), Vyrozumění (The Memorandum, Velká Británie 1967, r. James Ferman; Die Benachtrichtigung, SRN 1968, r. Wilm ten Haaf), Ztížená možnost soustředění (Erschwerte Möglichkeit der Konzentration, SRN 1970, r. Michael Bünte), Audience (Francie 1980, r. Edouard Logereau; Norsko 1981, r. Tore Breda Thoresen), Vernisáž (Sorry, Velká Británie 1978, r. Claude Whatham; Vernissage, Francie 1980, r. E. Logereau), Protest (SRN 1980, r. Heinrich Koch; Norsko 1981, r. T. Breda Thoresen; Velká Británie 1981, r. Alistair Clarke; Dánsko 1982, r. Kaspar Rostrup; Nizozemsko 1986, r. Piotr Andrejev; Pétition, Francie 1987, r. Jean-Louis Cornolli), Chyba (Der Fehler, SRN 1988, r. Jiří Skarvan; La Faute, Francie 1994, r. Karel Prokop) a Largo desolato (Rakousko 1985, r. Jürgen Bosse; USA 1990, r. Jiří Žižka; Francie 1991, r. Agnieszka Hollandová). – Některé divadelní inscenace Havlových her zaznamenala Česká televize: Audience (1990; r. Jiří Menzel – V), Largo desolato (1991; r. Viktor Polesný, div. r. Jan Grossman), Ztížená možnost soustředění (1998; r. Rudolf Tesáček, div. r. Andrej Krob), Horský hotel (1999; r. Andrej Krob), Zahradní slavnost (2010; r. Rudolf Tesáček), Odcházení (2010; r. Aleš Kisil, div. r. David Radok). Úryvky z prvních inscenací Zahradní slavnosti a Vyrozumění a Havlovy komentáře v Divadle Na zábradlí zaznamenává dokumentární film Mlha (1966; r. Radúz Činčera). – Režisér Jiří Menzel zfilmoval pro kina Žebráckou operu (1991). Podle vlastní hry a scénáře natočil Václav Havel v roce 2010 celovečerní film Odcházení (2011), v jehož závěru se objevil i před kamerou. Vlastní přepracovanou verzi scénáře Metaři/Heart Beat, na němž se na sklonku 60. let spolu s Janem Němcem autorsky podílel, natočil Němec pod názvem Heart Beat 3D (2010). – Na základě hry Život před sebou (spoluautor Karel Brynda) vznikla v divadle Sklep fraška Mlýny (1990), kterou pro ČST natočil Ondřej Trojan pod názvem Sklep: Mlýny (TV-1994). – V epizodních rolích vystupuje Havel v hraných filmech Každý mladý muž (1965; r. Pavel Juráček), Kamenný most (1996; r. Tomáš Vorel), Česká soda (1998; r. Fero Fenič), Horem Pádem (2004; r. Jan Hřebejk) a Czech made man (2011; r. Tomáš Řehořek). – Havlovo dílo, jeho názory a životní osudy jsou předmětem řady filmových a televizních dokumentů. Kromě unikátního časosběrného projektu, který od roku 1992 připravoval Pavel Koutecký, po jehož smrti film a TV sérii Občan Havel (2008) dokončil Miroslav Janek, zaslouží jmenovat snímky Václav Havel – A Czech Drama (1989; r. Paul Pawlikovski, BBC), Jeden den Václava Havla (1989; r. Pavel Kačírek), ÓÓÓ, my se máme (1990; r. Pavel Koutecký), Cesta k demokracii (1990; r. Jiří Střecha), Kanadská setkání (1990; r. Jiří Střecha), Proč Havel?/Why Havel? (1991; r. Vojtěch Jasný), Václav Havel – Du théâtre au pouvoir (1993, Od divadla k moci/Z dramatika prezidentem; r. Karel Prokop), Václav Havel – Ein böhmisches Märchen (1993, Václav Havel – česká pohádka; r. Ivan Fíla – TV), Václav Havel (1993; r. Ondřej Trojan) z cyklu GEN, Entracte au Château de Prague (TV-1993, Přestávka na Pražském hradě; r. Frédéric Laffont), Vision 2000 (1993, Vize 2000; r. Juraj Herz), Prezident a režisér (TV-1994; r. Štěpán Hájek, Jolana Voldánová), A znovu Žebrácká opera (1996; r. Olga Sommerová), Hádej, kdo přijde? (1999; r. Pavel Koutecký), Havel na Hrad (1999; r. Pavel Koutecký), Osm dní prezidenta (1999; r. Pavel Koutecký), Prezidentova račí chůze (2003; r. Oliver Malina Morgenstern), Pražská křižovatka (2003; r. Tomáš Kudrna), Několik vět (TV-2003; r. Alena Hynková), Občan Václav Havel jede na dovolenou (2005; r. Jan Novák, Adam Novák - V), Václav Havel (TV-2005; r. Igor Chaun) ze soutěžního cyklu Největší Čech, Občan Havel přikuluje (2009; r. Jan Novák, Adam Novák), Václav Havel, Praha-Hrad (2009; r. Petr Jančárek). – Havel samozřejmě vystupuje v řadě dalších dokumentárních filmů, např. Inventura (1981; r. Tomáš Liška), Něžná revoluce (1989; r. Jiří Střecha, Petr Slavík), Filmová kronika 22/90 – Cesty k demokracii (1990; r. Jiří Střecha), Kdy, když ne dnes (1990; r. Petr Kotek), Nový Hyperion aneb Volnost, rovnost, bratrství (1992; r. Karel Vachek), Presidenti mého života (TV-1993; r. Milan Tomsa), Kde byl Bill aneb Partnerství pro jazz (1994; r. Pavel Koutecký), Kašpar (1993; r. Helena Třeštíková), Chyba aneb Muž ze seznamu (TV-1995; r. Andrej Krob), Co dělat? (Cesta z Prahy do Českého Krumlova aneb Jak jsem sestavoval novou vládu) (1996; r. Karel Vachek), Bohemia docta aneb Labyrint světa a lusthauz srdce (Božská komedie) (2000; r. Karel Vachek), The Plastic People of the Universe (2001; r. Jana Chytilová), Síla lidskosti – Nicholas Winton (2001; r. Matej Mináč), Noční hovory s matkou (2001-02; r. Jan Němec), Český Woodstock (2003; r. Oliver Malina Morgenstern), Opera Hokejdo (TV-2004; r. Igor Chaun), Paní Olga – Olga Havlová (TV-2006; r. Martin Dolenský) z cyklu Příběhy slavných, Fenomén Hrádeček aneb Duchové nad Břečtejnem (2007; r. Andrej Krob), Srdce nad Prahou (2007; r. Jan Němec), Papírový atentát (TV-2007; r. Radim Procházka), Labyrintem k revoluci (TV-2007; r. Petr Jančárek), Générations 68 (2008, Generace 68; r. Simon Brook), Anatomie gagu (2008; r. Josef Abrhám ml.), V hlavní roli Gustáv Husák (TV-2008; r. Robert Sedláček), Karel Čapek a jeho obyčejný svět (TV-2008; r. Ondřej Kepka), Cirkus Havel (2009; r. Břetislav Rychlík), Oko nad Prahou (2010; r. Olga Špátová), Česko na provázku (2010; r. Jan Gogola ml.), 89 minut s českým divadlem (2010; r. Veronika Lišková), Divadlo Svoboda (2011; r. Jakub Hejna), Můj otec George Voskovec (2011; r. Libuše Rudinská), Olga (2014; r. Miroslav Janek).

Zdroj: NFA / -fik-