Václav Hapl

Lidsky skromný a na filmech precizně pracující režisér dokumentárních filmů. Mnozí jiní natočili za jediný rok víc filmů, než on za dvanáct let, přesto a nebo právě proto, byly jeho filmy jedinečné, osobité plné obrazů a děje, které přiměly diváka k úvahám o životě a věcech vezdejších.Haplovi filmy jsou v pravém slova smyslu podívanou a nenechavají diváka ani na zlomek vteřiny lhostejným. Je to spolupůsobení obrazu, hudby, střihu kamery, které způsobuje, že filmy Václava Hapla diváka "vtahují do děje".

Jeho filmy zaujaly nejen diváky, ale i poroty festivalů u nás i v zahraničí a posbíral za ně řadu cen, např. dvakrát Velká cena Academiafilmmu Olomouc, ceny z festivalů českých a slovenských filmů v Nitře, Českých Budějovicích, Piešťanech, z pardubického Techfilmu, z Oberhausenu, Cartiny d´Ampezzo...atd.

Václav Hapl se v letech 1942-1944 učil zámečníkem a poté studoval na vyšší průmyslové škole strojnické, kterou absolvoval v roce 1948. Ve stejném roce se stal zaměstnancem Krátkého filmu Praha, kde spolupracoval především na instruktážních filmech. Nejdříve byl na pozici asistenta výroby a asistenta režie, později zaujal funkci režiséra. Z Haplovy tvorby tohoto období je z dnešního pohledu zřejmě nejpozoruhodnější propagandistický Boj proti mandelince bramborové (1951). Haplova práce v Krátkém filmu neměla dlouhé trvání. Roku 1952 změnil své působiště, protože nastoupil vojenskou základní službu do Československého armádního filmu (ČAF).
Pro absolventy FAMU byl ČAF obvykle místem k nabytí praxe v rámci vojenské služby, ale Hapl zde setrval a v letech 1952 – 1971 natočil většinu svého díla. Jeho první prací pro ČAF byl střihový film Neprojdou! (1952).Tématem filmu byla probíhající válka mezi Severní a Jižní Koreou. Pokus o autorský přístup pak Hapl uplatnil v reportáži Puškou aj valaškou (1956) o vojenském hudebním souboru Jánošík. Další reportáží byl Vodácký maratón Budějovice – Praha (1957), ve kterém Hapl sleduje třídenní vodácký závod. Zajímavostí je tu umístění kamery na příď lodi. Ačkoliv Hapl v ČAF pracoval jako režisér výcvikových a dokumentárních filmů, v roce 1958 natočil svůj jediný hraný film Útěk, který pojednával o uprchnutí vojenského zdravotníka ze služby. V 60. letech následuje další vodácký film Nejhezčí řeka (1964) o pouti. V roce 1965 zachycuje Hapl účast vojáků na III. celostátní spartakiádě ve filmech Před očima všech a Concerto Grosso. První ze jmenovaných je delší a má převážně reportážní charakter, druhý je kratší a osobitější – důraz je kladen na výtvarné aspekty při snímání výtvarných vzorců, vznikajících při cvičení mas. Protikladem k velkým celkům z vysokých nadhledů jsou detailní záběry pilotů letectva, které mělo na spartakiádě také svoji exhibici.
Nutno podotknout, že kromě výše zmíněných dokumentárních filmů musel Hapl natáčet i filmy výcvikové, které nabízely nesrovnatelně menší, téměř až minimální možnosti tvůrčího přístupu. Jejich funkce byla především výuková. Přímočarost vyplývá i z názvů. Pro příklad některé uvádím: Odminování průchodů I., II. (1953), Rektifikace kulometu T54 (1959), Bombardování ze stoupavého letu (1963), Obrněný transportér OT 62 (1963), Pancéřovka RPG- 7 (1966), Ničení selhané a nevybuchlé munice (1967), Pokládání min z vrtulníku (1968)… Haplovým nejznámějším výcvikovým filmem (možná i veřejnosti nejznámějším výcvikovým filmem ČAF) je Experiment (1969). Zabývá se vlivem LSD na schopnosti velitelského štábu řídit dané úkoly. Druhý štáb intoxikován není a slouží k porovnání účinků látky. Důležitá je ve filmu přítomnost lékařů, kteří analyzují situaci a následně diskutují s vojáky.36 Téma halucinogenů se objevuje i ve filmu Člověk neumírá žízní. Na tento svůj první filmový esej mohl Hapl navázat až v jiné organizaci než v ČAF, ze kterého odešel. K povolání režiséra se však Hapl brzy vrátil.Po dvou letech svobodného povolání byl Hapl v roce 1972 přijat jako režisér do Krátkého filmu Praha, kde začínal. Téhož roku natočil střihový esejistický film Cena vítězství o sportu a jeho odklonu od původních zušlechťujících ideálů.Tento filmový esej je čistě střihovým filmem, který využívá materiál z 670 archivních šotů. Různorodé záběry jsou včleněny do precizně strukturovaná kompozice.
Leitmotivem a zároveň interpunkcí mezi jednotlivými částmi jsou záběry na běžce a vrhače koule. Celý film pak provází komentář dvou kontrapunktických hlasů. Jeden je pro a druhý proti současné podobě vrcholového sportu. Kritickému hlasu však Hapl umožnil silnou argumentační převahu. Patří mu i poslední verdikt: „Možná že jednoho dne zvítězí bez námahy nad všemi soupeři atlet s kovovým srdcem. Ale bude to ještě lidské?“ Kontemplativní linie pokračovala filmem Slunce. Filmem, který je vrcholem jeho tvorby a za nějž posbíral několik zahraničních ocenění. Hapl v něm sledoval význam Slunce z více hledisek. Nejdříve zmínil sluneční kult a pojetí Slunce jako božstva, načež postoupil do oblasti současného vědění: „A ten neomezený pán života i smrti je jenom jedna ze sto padesáti miliard hvězd v mléčné dráze, podrobující se kosmickým zákonům.“ Tím ale Hapl neupírá Slunci jeho význam a nadále ho chápe jako nezbytný základ pro život na Zemi.
Hapl se však v eseji Slunce neomezil pouze na vědeckopopulární výklad. V závěru totiž dodává, že i přes omezenou životaschopnost této hvězdy budou lidé moci pozorovat Slunce ještě miliardy let; a pokud lidem hrozí zkáza,nebude z kosmu.
Další Haplův snímek Lux arte facta (1977) již nemá charakter eseje, ale je spíše vizuálně vycizelovaným populárně naučným filmem. Důraz je zde kladen především na výtvarné pojetí a zpracování. Důležitá je kompozice světla a stínu nebo samotné světelné modelování předmětů. Hapl opět uchopil téma po
svém a místo potenciálně nudného poučování hravým způsobem demonstroval
fascinující světelné možnosti.Posledními pozoruhodnými filmy jsou Lesy umírají tiše (1978) a Pastýřské ozvěny (1980), ve kterých Hapl přemítá nad vztahem člověka k přírodě.Následné připravované projekty již zůstaly pouze ve stadiu úvah a poznámek.

Václav Hapl zemřel z vlastní vůle 26. dubna 1982. Sebevraždu spáchal
pravděpodobně z důvodu boje s těžkou nemocí.

Haplův přínos byl především v tom, jak dokázal obohatit zdánlivě obyčejný
populárně-vědecký materiál o duchovní rozměr ve formě obecných
filozofických úvah. V Haplově tvorbě navíc rezonuje velká morální
odpovědnost. Přes své kvality však zůstal Václav Hapl v současné době
zapomenut a nedoceněn.

zdroj: časopis Kino, 1982/7 , Bakalářská diplomová práce Tomáš Vovsík 2011 Univezita Palackého v Olomouci Filozofická fakulta katedra divadelních filmových a mediálních studií, monografie Václav Hapl od Jany Hádkové 1989.